O Boží trpělivosti toho bylo napsáno mnohem méně než o ostatních dokonalostech Božího charakteru. Jen málo z těch, kdo se hlouběji zabývali Božími vlastnostmi, se dotklo Boží trpělivosti. Není lehké pro to najít vysvětlení, protože Boží shovívavost patří zcela jistě mezi Boží dokonalosti, stejně tak jako Jeho moudrost, moc nebo svatost. Je zrovna tak hodna našeho obdivu a úcty. Pravda, tento výraz není v konkordanci tak často k nalezení jako ty ostatní, ale sláva této milosti září z téměř každé strany Písma. Je jisté, že pokud není naším zvykem zamýšlet se nad Boží trpělivostí a naléhavě se modlit, aby naše srdce a cesty s ní byly v dokonalejším souladu, o mnohé přicházíme.

Základní příčinou, proč nám mnozí autoři nedokázali předat nic o Boží trpělivosti jako samostatném tématu, je pravděpodobně to, že rozeznat tuto vlastnost od Boží dobroty a milosrdenství, a obzvláště milosrdenství, je složité. Boží shovívavost je opakovaně zmiňována ve spojení s Jeho milostí a milosrdenstvím (Ex 34,6, Nu 14,18, Ž 86,15). Často je poukazováno na to, že Boží trpělivost je ve skutečnosti projevem Jeho milosrdenství. Ale to, že jsou to jedna a ta samá dokonalost a nemohou být od sebe oddělovány, neuznáváme, i když není jednoduché je rozlišit. Samo Písmo nás v tom utvrzuje, když o jedné z nich prohlašuje to, co nelze prohlásit o druhé.

Převaha Boží trpělivosti

Puritán Stephen Charnock zčásti definuje Boží trpělivost takto:

Je to část Boží dobroty a milosrdenství, ale přesto se od obou liší. Bůh je největším dobrem, oplývá nejvyšší mírností. Mírnost vždy provází pravou dobrotu, a čím větší dobrota, tím větší mírnost. Kdo je tak svatý jako Kristus, a kdo tak mírný? Boží pomalost k hněvu je odnoží Jeho milosrdenství: „Hospodin je … soucitný, pomalý k hněvu …“ (Ž 145,8 ČSP). Při formálním uvažování nad tímto předmětem se liší od milosrdenství takto: milosrdenství přistupuje ke stvoření ze strany jeho ubohosti, trpělivost k němu přistupuje jako ke zločinci; milosrdenství ho lituje v jeho ubohosti, trpělivost snáší hřích, který způsobuje jeho bídnost a plodí další hříchy.

Osobně definujeme trpělivost shůry jako Boží moc ovládat sebe sama. Způsobuje, že snáší hříšné, a tak dlouho prodlévá s jejich potrestáním. Nahum 1,3 (ČSP) říká: „Hospodin je pomalý k hněvu, avšak velký v moci…“, což Charnock okomentoval takto:

Velcí lidé tohoto světa bývají vznětliví a nejsou tak připraveni odpustit tomu, kdo je zranil, či snášet toho, kdo je urazil, jako někoho, kdo má nižší úroveň. Je to nedostatek moci nad sebou samým, co člověka přiměje reagovat na provokaci nepatřičně. Princ, který dokáže ovládat své vášně, je králem sám sobě stejně jako svým poddaným. Bůh je pomalý k hněvu, protože je veliký v moci. Neovládá sám sebe o nic méně než své stvoření.

Z toho, co bylo právě řečeno, se domníváme, že Boží trpělivost se velmi jasně liší od Jeho milosrdenství. I když z ní stvoření těží, Boží trpělivost se týká především Boha -  je to zdrženlivost, kterou uplatňuje na své skutky prostřednictvím své vůle. Jeho milosrdenství se naopak zcela zaměřuje na stvoření. Boží trpělivost je dokonalostí, která způsobuje, že Bůh strpí velká zranění, aniž by se s okamžitou platností pomstil. Proto je hebrejské slovo pro Boží shovívavost vyjádřeno v Nehemjáši 9,17 (ČSP) a Žalmu 103,8 (ČSP) slovy „pomalý k hněvu“. To neznamená, že se v Božím charakteru nenacházejí vášně, ale že Boží moudrost a vůle nacházejí zalíbení v konání plném vznešenosti a střízlivosti, které se hodí k Jeho vznešenému majestátu.

Abychom podepřeli naši definici, rádi bychom zdůraznili, že právě k této dokonalosti Božího charakteru se odvolával Mojžíš, když Izrael tak tragicky zhřešil v Kádeš-barneji, kde Izraelci tak těžce zkoušeli Hospodina. O svém lidu Hospodin řekl: „Budu ho bít morem a vydědím jej…“ Předobraz prostředníka (tj. Krista) Ho proto žádal: „Nuže, nechť se prosím vyvýší tvá moc, Panovníku, jak jsi prohlásil. Řekl jsi: ‚Hospodin je shovívavý…‘“ (Nu 14,17). Jeho shovívavost je tedy silou Jeho zdrženlivosti.

A opět, v Římanům 9,22 (ČSP) čteme: „Což nechtěl Bůh ukázat svůj hněv a uvést ve známost svou moc, a proto s velikou trpělivostí snášel nádoby hněvu připravené k záhubě?“ Kdyby Bůh okamžitě rozbil tyto nádoby k zatracení na kousky, neprojevilo by se, jak je Jeho moc ovládat se mimořádná. Tím, že snáší jejich proradnosti a dlouhou dobu odkládá jejich trest, se slavně ukazuje moc Jeho trpělivosti. Pravda, hříšní si vysvětlují Jeho shovívavost úplně jinak: „Poněvadž nad zločinem není hned vykonán rozsudek, tíhne srdce lidských synů k páchání zla“ (Kaz 8,11). Avšak pomazané oko obdivuje to, co oni znevažují.

„Bůh trpělivosti“ (Ř 15,5) je jedno z Božích jmen. Božství nese takové jméno, za prvé proto, že Bůh je jednak původcem, jednak předmětem milosti trpělivosti ke stvoření. Za druhé, trpělivost je to, čím je On sám v sobě – trpělivost je jednou z Jeho dokonalostí. Za třetí, jako vzor pro nás: „Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblečte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost“ (Ko 3,12). A opět: „Jako milované děti následujte Božího příkladu“ (Ef 5,1). Když jste v pokušení pohrdnout druhým kvůli jeho hlouposti nebo odplatit někomu, kdo vám ublížil, vzpomeňte si na Boží nekonečnou trpělivost s vámi.

Boží trpělivost – dříve a nyní

Boží trpělivost se projevuje v Jeho jednání s hříšníky. Jak pozoruhodně se projevila vůči lidem v předpotopní době! Když se lidské pokolení jako celek zvrhlo a veškeré tělo propadlo zkaženosti, Bůh člověka nezničil, aniž by ho předem nevaroval. „Vyčkával“ (1Pt 3,20) pravděpodobně ne méně než sto dvacet let (Gn 6,3). Během této doby byl Noe „kazatelem spravedlnosti“ (2Pt 2,5). Když pohané později uctívali stvoření a sloužili mu více než Stvořiteli a páchali ty nejohavnější odpornosti, které byly v rozporu i se zákony přirozenosti (Ř 1,19-26), čímž naplnili míru své nepravosti, Bůh navzdory tomu - místo aby vytáhl svůj meč a takové odpůrce vyhubil - „nechával pohanské národy žít, jak chtěly,“ a dával jim „z nebe déšť i úrodu v pravý čas“ (Sk 14,16-17).

Úžasně se Boží trpělivost uplatnila a projevila vůči Izraeli. Nejprve „snášel jejich chování na poušti“ celých čtyřicet let (Sk 13,18). Později, když Izraelci vstoupili do Kenaanu, následovali zlé obyčeje okolních národů a obrátili se k modlářství. Přestože je Bůh bolestivě trestal, zcela je nezničil, ale v jejich utrpení jim vzbuzoval zachránce. Když jejich hanebnosti vyrostly do takové míry, že by je nikdo kromě Boha nekonečné trpělivosti nemohl snést, ušetřil je přesto ještě po mnoho let, než dovolil, aby byli odvlečeni do Babylónu. Nakonec jejich odpor proti Němu dosáhl vrcholu, když ukřižovali Jeho Syna. On však čekal dalších čtyřicet let, než proti nim poslal Římany. A to právě poté, co sami sebe odsoudili, když se nepovažovali „za hodné věčného života“ (Sk 13,46).

A jak nesmírná je Boží trpělivost se světem dnes! Lidé na všech stranách neskrývaně hřeší. Zákon shůry je pošlapáván a samotným Bohem je otevřeně pohrdáno. Je vskutku udivující, že hned nezasadí smrtící ránu těm, kdo se Mu tak nestydatě staví na odpor. Proč v jednom okamžiku nezastaví nadutého bezvěrce a bezostyšného rouhače tak, jak to udělal s Ananiášem a Safirou? Proč nepřikáže, aby se otevřela zem a pohltila ty, kdo pronásledují Jeho lid, aby jako Dátan a Abíram vstoupili zaživa do podsvětí? A co odpadlé křesťanstvo, kde se každá možná podoba hříchu v současnosti toleruje a praktikuje pod rouškou svatého Kristova jména? Proč neudělá spravedlivý hněv nebes přítrž takovým nehoráznostem? Odpověď je jen jedna: Protože Bůh snáší „s velkou shovívavostí ty, kdo propadli jeho hněvu a jsou určeni k záhubě.“

A co autor a čtenář? Pojďme zhodnotit své vlastní životy. Není to tak dlouho, co jsme následovali zástup, abychom se věnovali zlu. O Boží slávu jsme se nestarali a žili jsme, jen abychom ukojili sami sebe. Jak trpělivě snášel naše ohavné způsoby! Nyní, když nás milost vytrhla jako oharky z plamenů ohniště, dala nám místo v Boží rodině a darovala nám věčné dědictví ve slávě – jak uboze Mu odplácíme! Jak mělká je naše vděčnost, jak liknavá naše poslušnost, jak časté naše uklouznutí zpět! Jedním z důvodů, proč Bůh snáší, že ve věřícím zůstává hříšná přirozenost, je to, že chce ukázat „svou shovívavost vůči nám“ (2Pt 3,9 ČSP). Protože tato Boží vlastnost působí jen v tomto světě, Bůh ji využívá k tomu, aby ji projevoval vůči „svým vlastním.“

Škola svaté zkušenosti

Ať uvažování nad touto dokonalostí shůry obměkčí naše srdce, zjemní naše svědomí. Ať se ve škole života naučíme „trpělivosti svatých“, konkrétně poddanosti Boží vůli a vytrvalosti v konání dobrého. Usilujme o milost, abychom mohli tuto dokonalost shůry napodobovat. „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5,48). V kontextu tohoto verše nás Kristus vybízí, abychom milovali své nepřátele, žehnali těm, kdo nás proklínají, činili dobře těm, kdo nás nenávidí. Bůh snáší hříšné dlouho navzdory obrovskému množství jejich hříchu. Máme tedy toužit po pomstě pro jedno zranění?

Z  knihy Střípky poznání Boha.