Tento týden proběhlo zatmění slunce, a to mi připomíná, že jsem před dvaceti lety prožil zatmění Boha. A přesně před dvaceti lety tento týden vzešlo v mých tmách světlo (Ž 112,4).

Žádal jsem o to, ačkoliv jsem nevěděl, že žádám zrovna o toto. Často víme, co chceme, ale když o to požádáme Boha, obvykle nevíme, o co prosíme a jak to získáme. Znepokojoval mě rozdíl mezi tím, jak prožívám spokojenost v Bohu, a tím, co jsem četl v Bibli. Konkrétně když apoštol Pavel tváří v tvář možné smrti, pozemské ztrátě všech věcí, ze srdce volá:

Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk. (Fp 1,21)

Věřil jsem té pravdě abstraktně, teoreticky, ale nebylo to volání mého srdce.

Nádherný, ale znepokojivý život

Bylo mi 31 let, za manželku jsem měl svou nejlepší pozemskou přítelkyni a spolu jsme měli krásného chlapečka. Vedl jsem novou a rychle rostoucí službu, pracoval jsem po boku mentora a přítele, kterého jsem miloval a hluboce si ho vážil. Byli jsme součástí rostoucí, zdravé, živé církve, která zasahovala místní obyvatele a s evangeliem vysílala lidi do vzdálených konců zeměkoule. Se svou ženou, bratrem a jeho manželkou jsme se podíleli na zrodu nového sboru v centru skutečně multikulturního města, jehož cílem bylo usilovat o kontakt s těžko dosažitelnými a těžko zasažitelnými lidmi. Můj život byl téměř celý o službě a téměř celý nádherný.

A právě to mě znepokojovalo, že můj život je skoro celý o službě a skoro celý nádherný až do té míry, že jsem možnost získat skrze smrt Krista Ježíše, svého Pána, nevnímal jako něco, co by mi bylo nade všecko (Fp 3,8). Věděl jsem, že není chyba, že si cením Božích darů, ale také jsem věděl, že pokud mi jeho vytrvalá láska nechutná lépe než život, znamená to, že se mé srdce odklonilo a oddalo se modloslužbě (Ž 63,4).

A tak jsem se začal postit a modlit, aby ve mně Bůh udělal cokoliv, čeho je třeba, abych si nevytvářel z jeho darů modly a abych ho miloval nade vše. Díky tomu, jak se mnou v minulosti jednal, jsem se naučil mu důvěřovat. Věřil jsem, že odpoví jen způsoby, které jsou pro mě nejlepší. Přesto mě až zarazilo, jak zvláštně jsem se tehdy modlil: „Pane, jen nedovol, abych ztratil víru.“

Bůh zmizel ve tmě

A můj Bůh odpověděl. Podrobnosti jsou příliš složité, než abych je zde vypisoval, a nejsou až tak důležité. Postačí, když řeknu, že jednoho dne toho jara na obloze mé duše došlo k zatmění Boha. Kdyby mělo to zatmění korónu, neviděl bych ji. Najednou jsem neviděl Boha ani trochu. Najednou jsem vnímal svět, jako kdyby Bůh vůbec neexistoval.

To pro mě byla nová zkušenost. Už jako velmi malý chlapec jsem měl vědomí Boží existence a zažíval jeho pozoruhodné zásahy. Byl jsem znovuzrozen, když mi bylo asi 10 nebo 11 let – tehdy jsem poprvé skutečně pochopil pozvání evangelia. Od začátku jsem byl zapálený ve víře. Rostl jsem v milosti a v době dospívání ani jako mladý dospělý jsem nezakolísal. Od střední školy jsem byl aktivním zvěstovatelem evangelia. Měl jsem bezpočet zkušeností, které mi potvrzovaly skutečnost novozákonního díla a darů Ducha svatého. Ano, tu a tam jsem bojoval s pochybnostmi, ale nikdy to výrazně neotřáslo mojí vírou.

Až toho dne, kdy mě zachvátila Veliká pochybnost, a šupiny, místo aby mi z očí spadly, zakryly zrak mého srdce. Poprvé Bůh zmizel z mého duchovního obzoru.

Marnost nad marnost

Netrvalo to dlouho a absence Boha ve mně vyvolala absenci veškerého smyslu. Jako nikdy předtím jsem chápal pomíjivost, prázdnotu a honbu za větrem, které vyhlašoval kazatel (Kaz 1,14). Všechno se zdálo tak prázdné. Práce se mi jevila nesmyslná, odpočinek se mi zdál nesmyslný, volnočasové aktivity byly nesmyslné, celý vesmír působil nesmyslně. Život vypadal nesmyslně.

Zmocnila se mě beznaděj, kterou popisují všichni existenciální filozofové. Nedokážu slovy zachytit hloubku zoufalství, kterou jsem prožíval. Po celé měsíce mě neustále mírně pobolívala hlava, jak se mi v ní prala protichůdná přesvědčení. Pamatuji si na hrůzu, když jsem si uvědomil, že kdybych tato přesvědčení, tuto nevíru přijal, zázrak mé krásné manželky a mého dítěte by zmizel, protože jakákoli „láska“, kterou jsem vůči nim choval, by nebyla ničím víc než genetickou iluzí, jejímž úkolem je podporovat a chránit rozmnožování druhu.

Bezútěšná tma byla hrozivá v tom nestrašnějším slova smyslu. K myšlenkám na sebevraždu jsem se neuchýlil, ale věděl jsem, že tuto temnotu nedokážu snášet nekonečně dlouho. Veškerá tajná závist, kterou jsem kdy choval vůči nevěřícím a jejich zdánlivé svobodě chopit se podle libosti každého hříšného potěšení, byla pryč. Moje falešné představy se nepokrytě zhroutily.

Létání podle přístrojů

Přesto jsem se díky tomu, jak se mnou Bůh jednal v minulosti, naučil mu důvěřovat. Naučil mě, jak důvěřovat jeho slibům více než vlastnímu vnímání věcí. A tak i když se mi zdálo, že Bůh se mnou není, a chvílemi jsem byl jen navlas vzdálený tomu uvěřit, nepodlehl jsem. Nesmyslnost všeho byla sice přesvědčivá, ale zároveň působila nepravdivě. Rozhodl jsem se, že ne mé pochybnosti, ale Bůh, je ten, kdo si zaslouží, abych mu naslouchal.

A také jsem se rozhodl naučit se něco, musejí dělat i piloti letadel – spoléhat se na přístroje. Když pilot vletí do temného mraku a ztratí svůj orientační bod, nemůže se dále spoléhat na své fyzické vnímání, protože by to bylo nebezpečné. Může mít pocit, že letí rovně, zatímco ve skutečnosti klesá k zemi. A tak se musí naučit důvěřovat tomu, co říkají přístroje na palubní desce, a ne tomu, co mu říkají jeho myšlenkové pochody a pocity. Závisí na tom jeho život.

Začal jsem tedy létat podle přístrojů Božího slova, a ne podle svého vnímání světa. Udržel jsem si zvyk trávit čas o samotě s Bohem navzdory tomu, jak byla moje duše potažená teflonem. Zůstával jsem v církevním společenství a zapojený do naší služby v centru města. Udržoval jsem ruku na pluhu, ke kterému mě Bůh povolal, a usiloval jsem o to, abych se postaral o ženu a dítě.

Před nejbližšími a těmi, kteří to potřebovali vědět, jsem nic netajil. Byli milosrdně trpěliví, laskaví a překvapivě plní naděje a povzbuzovali mě, obzvláště moje svatá žena. Pamatuji se, jak mi můj pastor řekl: „Skála pod tvýma nohama nebude dlouho jako písek.“ Miloval jsem ho za to, ale zdálo se mi to nepravděpodobné, zvlášť když se zatmění táhlo týden za týdnem a ještě dalším týdnem.

Rozednění

A pak se rozednilo. Byla sobota 23. srpna 1997. Manželka se synem vyrazila na pochůzky a já jsem zůstal doma sám. Vrhl jsem se na podlahu v obývacím pokoji a snažně jsem prosil Boha o světlo a vysvobození.

Potom jsem se modlil něco velmi konkrétního: „Pane, kdybys mi jen nějak pošeptal, že jsi pořád tady a že jsem tvůj syn a že mi to všechno bude k dobrému, myslím, že bych dokázal vydržet všechno. Jen mi pošeptej, že jsem tvůj syn!“

Okolo půl desáté večer mi zavolal nový pastor, který měl v našem sboru na starosti organizaci bohoslužeb. Řekl mi, že starší sboru, který měl druhý den ráno číst text z Písma před kázáním, skončil na pohotovosti s nějakým náhlým onemocněním a požádal mě, jestli bych nebyl ochoten text přečíst.

Chtěl jsem říct: „Ne, nepřipadá v úvahu!“ Divil jsem se, proč nezavolal jinému staršímu (já starším nebyl). Ale byl u nás nový a o mé duchovní krizi nic nevěděl. Nehodlal jsem mu to tehdy vysvětlovat. Sice jsem se cítil do toho trochu natlačen, ale souhlasil jsem.

Boží výchova a láska

Asi o hodinu později, když jsem si vlezl do postele, jsem otevřel svou Bibli v epištole Židům 12,3–11, abych si přečetl ranní text (zdůraznění přidáno):

Myslete na to, co všecko on musel snést od hříšníků, abyste neochabovali a neklesali na duchu. Ještě jste v zápase s hříchem nemuseli prolít svou krev. Což jste zapomněli na slova, jimiž vás Bůh povzbuzuje jako své syny:

„Synu můj, podrobuj se kázni Páně a neklesej na mysli, když tě kárá. Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna.“ Podvolujte se jeho výchově; Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Byl by to vůbec syn, kdyby ho otec nevychovával? Jste-li bez takové výchovy, jaké se dostává všem synům, pak nejste synové, ale cizí děti. Naši tělesní otcové nás trestali, a přece jsme je měli v úctě; nemáme být mnohem víc poddáni tomu Otci, který dává Ducha a život? A to nás naši tělesní otcové vychovávali podle svého uvážení a jen pro krátký čas, kdežto nebeský Otec nás vychovává k vyššímu cíli, k podílu na své svatosti. Přísná výchova se ovšem v tu chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž krušná, později však přináší ovoce pokoje a spravedlnost těm, kdo jí prošli.

Vzpomněl jsem si na svou modlitbu na podlaze v obývacím pokoji a byl jsem ohromen. A stejně náhle jako přišlo zatmění, se nyní rozednělo. Mé oslabené duši trvalo ještě dlouho, než se zcela zotavila, ale noc pominula. Text z Písma jsem ráno před kázáním přečetl se srdcem plným rozechvělé bázně.

Můj Bůh odpovídá

O rok později, v sobotu 22. srpna 1998, se mi narodila dcera. V měsících na konci těhotenství jsme probírali různá jména, ale asi tři týdny před porodem jsme narazili na jméno „Eliana“, což v hebrejštině znamená „můj Bůh odpovídá“. To jméno jsem nikdy předtím neslyšel, ale jakmile jsem ho uviděl, věděl jsem, že Bůh chce, abychom jí ho dali na památku jeho vysvobození.

Den po jejím narození jsem snídal a měl osobní ztišení v nemocničním bufetu. Když jsem Bohu děkoval za Elianu, za bezpečný porod a za to, jak mi Bůh odpověděl, napadlo mě: „Je to asi rok, co Pán odpověděl na moje volání. Vlastně to muselo být teď někdy.“ Vyndal jsem tedy svůj deník. Podíval jsem se a opět jsem byl ohromen. Eliana se narodila rok poté, co mi Bůh odpověděl – v tu samou sobotu o rok později. Poklonil jsem se před ním.

Náš Bůh odpovídá

Píšu tento článek jako pamětní kámen po dvaceti letech. Můj Bůh odpověděl. Odpověděl, když jsem byl znepokojen modlářstvím, které jsem viděl růst ve svém srdci, a žádal jsem o vysvobození. Odpověděl, když jsem ho prosil, aby nedovolil, abych úplně ztratil víru. Když jsem se bál, že je navždy pryč, odpověděl tím, že nenápadně zůstával poblíž. A když nastal správný čas, odpověděl světlem.

Posledních dvacet let se sytím ovocem pokoje, které je výsledkem láskyplné otcovské výchovy našeho Pána. Vůbec netvrdím, že si dokonale cením smrti coby zisku a spolu s Pavlem usiluji o hlubší uvědomění (Fp 3,12–14). Avšak mohu prohlásit: temná noc beznaděje mi odhalila jako nikdy nic předtím, že Bůh v Kristu je Radostí ve všech opravdových čistých radostech, které existují. On je zdrojem a plností všeho a bez něj jsou všechny radosti, všechny lásky, všechny snahy prázdné a nesmyslné.

A tak dobrořečím Bohu za dar jeho výchovy. Ještě více mi to dodalo odvahy se modlit: „Cokoliv, čeho je třeba, Pane.“ Opakovaně jsem se totiž přesvědčil, že radost a naděje, kterou nabízí, mají větší cenu než cokoliv, co nás mohou stát.

Když bylo Elianě šest let, složil jsem jí písničku, která zahrnuje i následující slova :

Eliano, tvé jméno mi každý den připomíná,

že Bůh Otec na naše modlitby odpovídá.

A když padne noc a člověk nic nevidí,

on ve správnou chvíli cestu nám osvítí.

Ano, osvítí. Pokud se duchovně nacházíte uprostřed temné noci, důvěřujte mu. Očekávejte na něho. Proste ho. Vrhněte se na podlahu v obývacím pokoji, jestli musíte. Náš Bůh odpovídá.

z www.desiringgod.org