Milovat pravdu, nenávidět hřích

Puritáni mohou moderním křesťanům nabídnout mnoho věcí. První z nich je, že proměňují vaši mysl podle Bible. Milovali Bibli, žili podle Bible, zpívali podle Bible, kázali podle Bible, četli Bibli, učili se Bibli nazpaměť. O Bibli přemýšleli každý den. Jsou to teologové a kazatelé formovaní podle Bible.

To, co se říká o Spurgeonovi, by se dalo říci o všech puritánech. Mohli jste mu obrazně říznout do žíly a vytekla by z něj biblická krev. Oni tak prostě mysleli – takoví byli. Potřebujeme více podobného zaměření na Boží slovo.

Za druhé, puritáni prostě rádi kázali Krista. V každém kázání jako by vzali baterku a dívali se do nitra textu, snažili se najít Ježíše, vytáhli ho, postavili ho před vás jako plakát a mluvili o jeho slávě a kráse, až jste po něm i vy zatoužili. Puritáni byli velmi soustředění na Krista.

Za třetí, od puritánů se můžeme učit, jak usvědčovat lidi z hříchu. Dnes se nám stává, že kazatelé na kazatelně řeknou něco velmi usvědčujícího a pak řeknou: „Tak, shromáždění, já vás nechci usvědčovat ani nic podobného.“ Puritáni chtěli lidi usvědčit. Jako to udělal Bůh, když přišel k Adamovi, našel ho za keřem a zavolal na něj. Puritáni chtěli volat hříšníky z křoví, kde se schovávali, a chtěli je nechat stát duchovně nahé před Bohem. To chceme dělat i my, aby lidé potřebovali Pána Ježíše Krista. Od puritánů se učíme mnoho o usvědčování z hříchu a o kázání.

Pokorní a ochotní

Za čtvrté se od puritánů také hodně učíme o tom, jak se vyrovnat s utrpením. Průměrná puritánská rodina měla devět dětí. Průměrná rodina také ztratila čtyři nebo pět z nich, než dosáhly dospělosti. S utrpením byli dobře obeznámeni a bylo pro ně způsobem posvěcování. Psali o něm, kázali o něm. Věděli, co to znamená zvládat hluboké životní problémy.

Od puritánů se také učíme, jak kárat vlastní pýchu. Nenáviděli svou vlastní pýchu. Kráčeli s opravdovou pokorou. I my jí potřebujeme více. Potřebujeme potírat svou pýchu a sloužit Pánu pokorně a prostě, nehledat zásluhy pro sebe, ale věrně mu sloužit s velkým srdcem služebníka.

Zaměření na věčnost a pozemské dobro

Od puritánů se také učíme, jak milovat lidi. V dobách moru nebo velkého požáru, který zachvátil Londýn, to byli často jiní než puritánští kazatelé, kteří opouštěli město, protože se báli, že se nakazí morem. Puritáni riskovali své životy. Chodili přímo do domů nemocných lidí, sloužili jim, zůstávali až do konce a byli jim věrní.

Milovali svůj lid. Milovali kázání. Milovali svého Boha. Milovali Boží věci. To, co je dnes v křesťanství velmi potřebné, je horoucí, vášnivá láska k Bohu a k člověku.

Puritáni nás konečně skutečně učí, jak žít pro věčnost, a to tak, že jedním okem stále hledíme na věčnost, jak říkal Richard Baxter, a druhým na přítomnost. Čím více se soustředíme na věčnost, tím posvěcenější budeme skutečně v přítomnosti.

Celá myšlenka, tak často dnes slýchaná: „On je tak nebesky zaměřený, že není užitečný k ničemu pozemskému.“ by puritány přiměla obracet se v hrobě. Čím více jsi nebesky zaměřený, tím více pozemského dobra vykonáš. Protože čím více se budeš podobat Ježíši, tím více budeš milovat lidi, tím více budeš evangelizovat, tím více budeš šířit evangelium, tím více se budeš odvažovat žít zcela a výhradně pro svého drahého Vykupitele.

Osobní svědectví Joela Beeke

Uznání hříchu

Puritáni mě v průběhu života velmi ovlivnili. Bylo mi devět let, když jsem byl poprvé usvědčen z hříchu. Cítil jsem svou hříšnost, šel jsem k tátově knihovně a prolistoval všechny jeho puritánské knihy. Uviděl jsem Život a smrt pana Badmana od Johna Bunyana. Pomyslel jsem si: No, jsem zlobivý kluk, tak si tu knihu raději přečtu. Tak jsem se do ní začetl.

Zjistil jsem, že puritáni dělají nejlepší službu pro můj vlastní duchovní růst, svatost a přesvědčení o potřebě chodit v blízkosti Pána.

Mezi desátým a třináctým rokem mé city k Bohu ochladly, ale když mi bylo čtrnáct, Bůh mě přivedl k velmi přesvědčivému usvědčení z hříchu. Vrátil jsem se k tátově knihovně a tehdy mě puritáni skutečně oslovili.

Přečetl jsem celou jeho knihovnu. Dal mi svolení psát do jeho knih, jak jsem je četl. Psal jsem si poznámky a otázky. Četl jsem je každý večer od 22:00 do 1:00 ráno asi po osmnáct měsíců. Pročítal jsem Bibli a četl puritány. Byla to moje neustálá duchovní strava.

Vlastně to byla četba puritánů, která mě následujícího roku, když mi bylo patnáct, přivedla k duchovní svobodě v Kristu. To bylo před půl stoletím. Od té doby čtu vždy alespoň jednu puritánskou knihu. Čtu i spoustu jiných věcí, ale zjišťuji, že puritáni nejvíce přispívají k mému vlastnímu růstu, svatosti a přesvědčení o potřebě zůstávat v blízkosti Pána.

Hlad po svatosti

Puritáni mě ovlivnili více než kterákoli jiná duchovní skupina. Neustále říkám kazatelům, že pokud chtějí, aby v jejich sborech skutečně rostla míra posvěcení, měli by sami číst puritány, stát se svatějšími a pak povzbuzovat své lidi, aby také četli puritány. Pokud ve svém kázání zdůrazňujete svatost a lidé čtou tyto knihy, svatost církve poroste tak, jak ji Duch dává.

Jak řekl Robert Murray M'Cheyne: „Málokdy se svatost církve přiblíží na úroveň posvěcení jejího kazatele.“ Vždycky je to tak. Právě o to puritánům šlo: nejen o to, aby byli lidé spaseni, ale aby jejich služba skutečně formovala svaté muže, ženy i dospívající pro živého Boha.

S hříchem samozřejmě bojuji každý den, ale kdybych nečetl puritány, mé duchovní přesvědčení by nebylo ani z poloviny takové, jaké je. Mají největší vliv na celý můj život.

www.crossway.com