Milující Otec

Tím nejpodstatnějším u Boha není nějaká abstraktní kvalita, ale skutečnost, že on je Otec. Písmo opakovaně vkládá rovnítko mezi výrazy Bůh a Otec: v knize Exodus nazývá Hospodin Izrael „můj prvorozený syn“ (Ex 4,22; viz také Iz 1,2; Jr 31,9; Oz 11,1), nese svůj lid „jako nosí muž svého syna“ (Dt 1,31), vychovává je „jako vychovává muž svého syna“ (Dt 8,5), volá na ně:

Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí. (Ž 103,13)

Jak rád bych tě zařadil mezi syny a dal ti výbornou zemi, nádherné dědictví zástupů národů! Říkal jsem si, že mě budeš nazývat: Můj otče, a nebudeš se ode mě odvracet. (Jr 3,19 ČSP, viz také Jr 3,4; Dt 32,6; Mal 1,6)

Izajáš se proto modlí: „Jsi přece náš Otec!... Hospodine, tys náš Otec“ (Iz 63,16; viz také Iz 64,7). A oblíbené starozákonní jméno bylo Abijáš („Hospodin je můj otec“). Potom Ježíš opakovaně zmiňuje Boha jako „Otce“ a směřuje modlitbu k „našemu Otci“. Říká svým učedníkům, že vystupuje „... k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu“ (J 20,17). Pavel a Petr se odvolávají na „Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista“ (Ř 15,6; 1Pt 1,3). Pavel píše o Bohu Otci (1K 8,6), „o Bohu Otci našem a Pánu Ježíši Kristu“ (1K 1,3). List Židům radí:

Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Byl by to vůbec syn, kdyby ho otec nevychovával? (Žd 12,7)

Protože Bůh je především Otec, a ne předně Stvořitel nebo Vládce, všechny jeho cesty jsou nádherně otcovské. Není to tak, že by Bůh „vykonával“ roli Otce přes den, jen aby si večer dal pohov jako obyčejný starý „Bůh“. Není to tak, že má na sobě hezkou vrstvu otcovské polevy. On je Otec. Skrz naskrz. A tak vše, co dělá, dělá jako Otec. Takový on je. Tvoří jako Otec a vládne jako Otec, a to znamená, že způsob, jakým vládne nad svým stvořením, se do krajnosti nepodobá způsobu, jakým by kterýkoliv jiný bůh vládl nad stvořením. Francouzský reformátor Jan Kalvín, který si toho hluboce cenil, jednou napsal:

„Měli bychom právě v pořadí věcí [při stvoření] svědomitě rozjímat nad Boží otcovskou láskou... [neboť coby] dopředu vidící a svědomitý otec rodiny nám prokazuje svoji nádhernou dobrotu... Abychom to jednou provždy uzavřeli, kdykoliv nazýváme Boha Stvořitelem nebe i země, nechť máme zároveň na mysli, že ... jsme skutečně jeho děti, které přijal do své věrné ochrany, aby je živil a vychovával... A tak povoláváni jeho přesladkým dobrodiním a dobrotou studujme, abychom ho milovali a sloužili mu celým svým srdcem.“[1]

To byl hluboký postřeh, neboť jen tehdy, když chápeme, že Bůh vládne svému stvoření jakožto laskavý a milující Otec, přiměje nás to, abychom se těšili v jeho zaopatření. Dokázali bychom připustit, že pravidlo nějakého nebeského policisty bylo spravedlivé, ale nikdy bychom se z jeho jednání nemohli radovat, jako se můžeme těšit z něžné otcovské péče.

Co to tedy znamená, že Bůh je Otec? Především skutečně to něco znamená. Ne všechna jména něco znamenají. Můj pes se jmenuje Max, ale to vám o něm opravdu nic neřekne. Jméno vám neřekne, kým je nebo jaký je. Ale – pokud mohu přeskočit zpět – Otec se nazývá Otec, protože je Otec. A otec je osoba, která dává život, která plodí děti. Tento vhled je jako kus dynamitu ve všech našich představách o Bohu. Protože byl-li Bůh především věčně Otec, potom je tento Bůh ve své podstatě ven orientovaný, život udílející Bůh. Neudělil život poprvé, když se rozhodl tvořit. Udílel život od věčnosti.

To je nám odhaleno v 1. listu Janově:

Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. (1J 4,7–8)

Znáte někoho tak magneticky laskavého a vlídného, tak vřelého a štědrého ducha, že i jen malá chvilka strávená s ním má vliv na to, jak přemýšlíte, cítíte a chováte se? Někoho, jehož přítomnost vás dělá lepšími – i když jen na chvíli, když jste s ním? Znám takové lidi. Zdají se být malými obrazy toho, jaký je podle apoštola Jana sám Bůh. Tento Bůh, jak říká, je láska tak hlubokým a mocným způsobem, že ho jednoduše nemůžete poznat, aniž byste sami nezačali milovat.

To přesně pro Boha znamená být Otcem. Neboť když Jan na konci osmého verše píše „Bůh je láska“, jasně poukazuje na Otce. Jeho další slova ve verši 9 zní takto:

V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna.

Bůh, který je láska, je Otcem, který posílá svého Syna. Být Otcem tedy znamená milovat, dát život, počít Syna. Před vším ostatním, po celou věčnost tento Bůh miloval, udílel život svému Synu a těšil se v něm.

Mnozí teologové ve spojení s tím rádi přirovnávají Otce ke zřídlu, které bez přestání chrlí život a lásku (vždyť v Jeremjáši 2,13 Pán sám sebe nazývá „zdrojem živých vod“ a tento obraz se v Písmu vynořuje znovu a znovu). A protože, aby zřídlo bylo zřídlem, musí chrlit vodu, tak i Otec, aby byl Otcem, musí udílet život. Takový přesně je. To je jeho nejpodstatnější totožnost. A tak láska není něčím, co Otec má, jen jedno z jeho mnohých rozpoložení. Naopak, on je láska. Nemohl by nemilovat. Kdyby nemiloval, nebyl by Otec.

Můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení

Bůh by nemohl být láska, kdyby zde nebyl nikdo, koho by miloval. Nemohl by být Otcem bez dítěte. A přesto to není tak, že Bůh stvořil, aby mohl někoho milovat. On je láska a nepotřebuje tvořit, aby byl tím, kým je. Kdyby tomu tak bylo, jak by byl ubohý a opuštěný! Říkali bychom: „Chudák Bůh!“ Kdyby nás stvořil, aby byl tím, kým je, udíleli bychom život my jemu.

Ne. „Otče,“ říká Ježíš Syn v Janovi 17,24, „miloval jsi mě již před založením světa.“ Věčný Syn, který podle Koloským 1 je „přede vším“ (Ko 1,17 ČSP), skrze něhož je všechno stvořeno (Ko 1,16), ten, koho list Židům 1 nazývá „Pánem“ a „Bohem“, kdo „založil zemi“ (Žd 1,10) – je to on, kdo byl milován Otcem před stvořením světa. Otec je tedy Otcem věčného Syna a jeho pravá identita se nachází v jeho otcovství, v milování a udílení svého života a podstaty Synu.

Proto je důležité poznamenat, že Syn je věčný Syn. Nikdy to nebylo tak, že by neexistoval. Kdyby tomu tak bylo, pak byl Bůh zcela jinou bytostí. Kdyby byla kdysi doba, kdy Syn neexistoval, pak byla kdysi také doba, kdy Otec ještě nebyl Otcem. A pokud je tomu tak, pak kdysi Bůh nebyl milující, protože by coby samotný neměl koho milovat. Ve svém komentáři k Židům 1,3, kde se říká, že Syn je „září jeho slávy a otiskem jeho podstaty “, vysvětlil teolog Řehoř z Nyssy žijící ve 4. století, že:

„Jako má světlo lampy tu vlastnost, že září a je na ní závislé (neboť jakmile se objeví lampa, světlo, které z ní vychází, ve stejné chvíli zazáří), tak na tomto místě apoštol chce, abychom uvažovali jak o tom, že Syn je z Otce, tak o tom, že Otec nikdy není bez Syna. Neboť je nemožné, aby sláva byla bez záře, stejně jako je nemožné, aby lampa nevydávala záři.“

Otec není nikdy bez Syna, ale stejně jako pro lampu, tak je i pravou přirozeností pro Otce vyzařovat svého Syna. A podobně je pravou přirozeností Syna být tím, kdo vyzařuje ze svého Otce. Syn existuje ze svého Otce. Ve skutečnosti je tím, kdo vychází, září z Otcovy vlastní existence. On je Syn.

V tom všem vidíme, že Otec miluje svého Syna a těší se v něm. Neustále na to narážíme v Písmu:

Otec miluje Syna a všecku moc dal do jeho rukou. (J 3,35)

Otec miluje Syna a ukazuje mu všecko, co sám činí. (J 5,20)

A můžeme nalézt i další odkazy (např. Iz 42,1). Ale Ježíš také říká, že

... svět má poznat, že miluji Otce a jednám, jak mi přikázal. (J 14,31)

Takže to neznamená jen, že Otec miluje Syna. Syn také miluje Otce – a to tak, že konat vůli svého Otce je pro něho jako pokrm (J 4,34). Je pro něho čirou radostí a potěšením dělat vždy to, co řekne Otec.

A přece, i když Otec miluje Syna a Syn miluje Otce, jejich vztah má velmi konkrétní podobu. Celkem vzato, Otec je ten milující, Syn je ten milovaný. Bible je plná proslovů o Otcově lásce k Synovi, ale i když je jasné, že Syn miluje Otce, stěží se o tom mluví. Otcova láska je prvotní. Otec je ta milující hlava. To tedy znamená, že ve své lásce pošle a bude směrovat Syna, zatímco Syn nikdy Otce neposílá ani nesměruje.

Ukazuje se to jako velice důležité, jak si také apoštol Pavel všímá v 1. Korintským 11,3:

Rád bych, abyste si uvědomili, že hlavou každého muže je Kristus, hlavou ženy muž a hlavou Krista je Bůh.

Jinými slovy, podoba vztahu Otec–Syn (vedení) je začátkem milostivé kaskády podobné vodopádu lásky: Tak jako Otec miluje Syna a je jeho hlavou, tak Syn vychází, aby miloval církev a byl její hlavou. „Jako si Otec zamiloval mne, tak jsem si já zamiloval vás,“ říká Syn (J 15,9). A v tom spočívá pravá dobrota evangelia: stejně jako Otec miluje a Syn je milován, tak se Kristus stává milujícím a církev milovanou. To znamená, že Kristus miluje církev v prvé řadě: jeho láska není reakcí vyvolanou jen tehdy, když církev miluje jeho. Jeho láska přichází jako první a my ho milujeme jen proto, že on napřed miloval nás (1J 4,19).

Tato dynamika má být kopírována také v manželství, kde mají být manželé hlavami svých žen, milovat je, jako Kristus, Hlava, miluje svou nevěstu církev. On je milující, ona je milovaná. Podobně jako na církvi není tedy ani na ženách, aby si lásku svých mužů zasloužily. Mohou se z ní radovat jako z něčeho, čím jsou zdarma zahrnovány, bezpodmínečně a v plné míře. Po celou věčnost Otec tak miluje Syna, že jako odpověď navěky vyvolává Synovu věčnou lásku. Kristus tak miluje církev, že jako odpověď vyvolává naši lásku. Manžel tak miluje svou ženu, že u ní vyvolává lásku směrem k sobě. Taková je tedy dobrota, která vyvěrá z pravé podstaty tohoto Boha.

Duch lásky

Otec miluje svého Syna velmi zvláštním způsobem – to můžeme spatřit v Ježíšově křtu:

Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. A z nebe promluvil hlas: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“ (Mt 3,16–17)

Zde Otec oznamuje svou lásku ke svému Synu a své potěšení v něm a dělá to v momentě, když na něm Duch spočívá. Neboť Otec oznamuje svou lásku právě skrze dar svého Ducha. V Římanům 5,5 například Pavel píše o tom, jak Bůh vylévá svou lásku do srdcí skrze Ducha svatého. Otec oznamuje svou lásku k Synu tedy tím, že mu dává Ducha.

To vše je hluboce osobní: Duch podněcuje potěšení Otce v Synu a potěšení Syna v Otci, rozněcuje jejich lásku, a tak je váže k sobě ve „společenství svatého Ducha“ (2K 13,13 ČSP). Oznamuje Otcovu lásku Synovi, čímž ho vede ke zvolání „Abba!“ Totéž dělá i pro nás (Ř 8,15; Ga 4,6). A ujasněme si, že ono „Abba!“ je řečeno s radostí, neboť Duch dává poznat Otce Synovi tak, že se Syn raduje.

V té hodině zajásal v Duchu svatém a řekl: „Velebím tě, Otče, Pane nebes i země...“ (L 10,21)

Neboť tím, že Duch oznamuje milujícího Otce světel, přináší nejen lásku, ale i radost a je pravidelně spojován s radostí, vedle níž veselost z vína neobstojí (Ef 5,18; viz také Ga 5,22; Ř 14,17).

Nešlo o ojedinělou událost, když na sebe Otec, Syn a Duch svým jednáním navazovali při Ježíšově křtu. Celá scéna je plná ozev z Genesis 1. Tam se při stvoření Duch také vznášel podoben holubici nad vodami. A stejně jako Duch vyslal Ježíše po jeho křtu do pustiny bez života, tak se v Genesis 1 Duch zjevuje jako moc, kterou Boží slovo vychází do prázdnoty bez života. Na úplném počátku Bůh tvoří svým Slovem (Slovem, které se později stane tělem) a činí to tak, že vysílá své Slovo v moci svého Ducha nebo Dechu.

U díla stvoření (v Genesis 1) i díla spasení nebo znovustvoření (v evangeliích) z něho Boží slovo vychází skrze Ducha. Otec mluví a na jeho Dechu se ozývá jeho Slovo. To celé odhaluje, jaký tento Bůh opravdu je. Duch je tím, skrze koho Otec miluje, žehná a zmocňuje svého Syna. Syn vychází od Otce skrze Ducha. A proto je Ježíš znám jako „Pomazaný“ („Mesiáš“ v hebrejštině, „Kristus“ v řečtině), neboť on je ten svrchovaně pomazaný Duchem. Jako byli starozákonní králové a kněží, dokonce i proroci pomazáni a posvěceni ke svým úkolům olejem, tak byl Ježíš pomazán Duchem. Skutečně, výrazy Syn a ten Pomazaný jsou někdy téměř synonymy (např. v Žalmu 2).

Otec miluje (a zmocňuje) Syna tím, že mu dává svého Ducha. To však neznamená, že Duch je jen neosobní božskou silou. Vůbec ne. Dalo by se dokonce říct, že Syn je neosobní síla, kvůli tomu, že je nazýván Božím Slovem. Syn má ve skutečnosti mnoho dalších titulů, které mohou působit rovněž neosobně (například „paže Hospodinova“ v Iz 53,1), ale pointou takových pojmenování je poukázat na jeho roli v dané situaci (coby Slovo odhaluje Boží mysl, coby paže Hospodinova vykonává jeho vůli). Nevnucují nám, že Syn je nějak méně než zcela osobní. A tak je to i s Duchem – jako osoba mluví a posílá (Sk 13,2.4), vybírá (Sk 20,28), vyučuje (J 14,26), dává (Iz 63,14 ČSP), lze mu lhát a pokoušet ho (Sk 5,3.9), lze mu odporovat (Sk 7,51), rmoutit ho (Iz 63,10; Ef 4,30) a rouhat se mu (Mt 12,31). Každopádně je prezentován po boku Otce a Syna jako skutečná osoba. Když se o něm mluví jedním dechem jako o nich (jako když například v Matoušovi 28,19 Ježíš přikazuje svým učedníkům, aby šli a získávali učedníky a křtili je ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého), má člověk stejný důvod se domnívat, že Otec a Syn jsou neosobní, jako má důvod si to myslet o Duchu.

Z knihy Potěšení v Trojici, Poutníkova četba, 2016