Otázka působení Boží zachraňující milosti v našich životech nás vede ke druhému bodu. Kladl jsem otázku, zda vidíte působení Boží milosti ve svých životech – to je možné jen tehdy, pokud se vám dostalo zjevení milosti.

• Ukázala se Boží milost… (Tt 2,11)

Boží milost se ukázala, nebo také zjevila. Myslím, že slovo „zjevení“ je vhodnější k popisu toho, co se stalo. Křesťanství je zjeveným náboženstvím. K Bohu nelze přijít jinak, než že se Bůh dá člověku poznat, že se člověku zjeví. Důvod, proč to tak je, jsme viděli v listu Efezským. A nemlčí o něm ani v listu Titovi. Podívejte se do třetí kapitoly, jak popisuje sám sebe před obrácením:

• Vždyť i my jsme byli kdysi nerozumní, neposlušní, zbloudilí, byli jsme otroky všelijakých vášní a rozkoší, žili jsme ve zlobě a závisti, byli jsme hodni opovržení a navzájem jsme se nenáviděli. (Tt 3,3)

A podívejte se do čtvrtého verše, jak to pokračuje – ukázala se dobrota a láska našeho Spasitele Boha. Je tam stejné slovo, jak je v našem textu – zjevila se, ukázala se. Bůh se nám dal poznat! To je Boží milost. Bez zjevení Boží milosti člověk nemůže poznat Boha. Hřích nám v tom brání. Jenom Adam s Evou nepotřebovali zjevení k tomu, aby mohli poznávat Boha. Měli s Bohem vztah, ve kterém mohli a měli růst. Mohli poznávat Boha stále více – a to nikoliv skrze zjevení, ale skrze zkušenost, skrze chození s Bohem, společenství s Bohem, které měli v zahradě Edenu. Ale hřích tento vztah zničil.

Adam s Evou se chtěli vydat jednodušší, rychlejší cestou – vzpomeňte si, ovoce stromu poznání dobrého a zlého… Ale to nebyla cesta, kterou jim Bůh připravil. Dokonce to byla zakázaná cesta. Proto do světa vešel hřích a člověk zemřel – nejprve duchovně, což se stalo přesně v tom okamžiku, kdy zhřešil, a následně také fyzicky, což u předpotopních lidí byla záležitost stovek let. Nicméně duchovní smrt znamenala oddělení od Boha, znamenala přerušení vztahu s Bohem a konec poznávání Boha skrze společenství s ním. Od okamžiku pádu může člověk – a s Adamem a Evou to nebylo jiné – poznat Boha jedině skrze zjevení, které mu Bůh dá.

Je tady určité obecné zjevení, které Bůh dává všem lidem bez výjimky – ale je to velmi omezení zjevení. Je to zjevení, které ukazuje na Boží existenci, ukazuje na Boží soud a usvědčuje každého člověka z viny před Bohem. Vedle toho je tady zvláštní zjevení, které Bůh dává jenom někomu – a toto zjevení je dvojího druhu. Jednak je to zjevení skrze Písmo, skrze zapsané slovo. Toto zjevení je postupné. Bůh v průběhu dějin dával lidem poznat krok za krokem. Adam s Evou věděli o Bohu něco málo. Ale věděli dost na to, aby učili své děti o Bohu, aby je vedly k uctívání Boha a k přinášení obětí Bohu. Abrahamovi se Bůh dal poznat jako svému příteli, přesto věděl Abraham o Bohu mnohem méně, než o něm ví i ten nejmenší Kristův učedník. Skrze Mojžíše Bůh zjevil zákon a skrze proroky zákon vysvětloval. Ale zákon ani proroci nebyli cílem sami o sobě, ale ukazovali mnohem dál – ukazovali na Krista. A teprve v Kristu je v plnosti zjevena Boží milost. Apoštol Jan napsal:

• Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. (J 1,17)

Milost byla zjevena skrze Ježíše Krista. Milost Boží je totiž bytostně spjata s Ježíšem Kristem. To neznamená, že by předtím milost nebyla. Milost byla vždycky. Žádný člověk nebyl nikdy zachráněn jinak, než milostí Boží. Podívejte se do šesté kapitoly Genesis. Je tam popis země před potopou a je tam řečeno, že každý výtvor lidského srdce byl v každé chvíli jen zlý. Dokonce čteme slova, kterým lidé občas špatně rozumí, že Bůh litoval, že stvořil člověka. Potom však následuje jedno z řady velkých „ale“, která nacházíme v Písmu:

• Ale Noe našel u Hospodina milost. (Gn 6,8)

Všimněte si, že teprve potom – teprve poté, co je řečeno, že Noe našel u Hospodina milost, je řečeno, že Noe byl muž spravedlivý, bezúhonný ve svém pokolení. To dílo Boží milosti, která zachraňuje a vychovává nás k životu ve svatosti a spravedlnosti. Noe našel milost a před ním i po něm byli další – Ábel, Henoch, Abraham, Izák, Jákob, Mojžíš, Jozue, David – a mnozí další, kteří našli u Boha milost. Bůh se jim zjevil, dal se jim poznat, dal jim zakusit svou spásnou milost. Ale ačkoliv zakusili Boží milost, nebyla jim zjevena, jen zdálky ji zahlédli, jak říká list Židům:

• Ve víře zemřeli ti všichni, i když se splnění slibů nedožili, nýbrž jen zdálky je zahlédli a pozdravili, vyznávajíce, že jsou na zemi jen cizinci a přistěhovalci. (Žd 11,131)

Zemřeli ve víře, což nám ukazuje, že zakusili Boží milost, byli spaseni z milosti skrze víru, ale Boží sliby jen zahlédli. Jenom výjimečně – jako v případě Abrahama, mohli něco z nich spatřit. O Abrahamovi Ježíš říká:

• Váš otec Abraham zajásal, že spatří můj den; spatřil jej a zaradoval se. (J 8,56)

Mojžíš je označován za největšího ze starozákonních proroků. Přesto Ježíš říká, že Jan Křtitel byl větší než kterýkoliv z proroků před ním. Proč? Udělal snad víc zázraků? Ne, neudělal žádný! Napsal víc biblických knih? Ne, nenapsal nic! Chodil extravagantně oblečený? Ano, ale např. Izajáš chodil tři roky nahý (Iz 20,2-3). Jedl divné věci? Ano, ale např. Ezechiel si měl dělat chleba na popelu z lidských výkalů (Ez 4,10-12). Čím byl tedy Jan Křtitel tak výjimečný? Jediný Jan totiž ze všech starozákonních proroků spatřil zjevení Boží milosti. Jenom Jan mohl ukázat na Krista a zvolat: „Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa!“

Jen několik let před Janem Křtitelem byla tato milost zjevena stařičkému Simeonovi v chrámu, když spatřil měsíc starého Ježíše. Třicetidenní miminko! Pamatujete si, jak Simeon reagoval? Naprosto šokujícím způsobem:

• … vzal ho Simeon do náručí a takto chválil Boha: „Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy – světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael.“ (Lk 2,28-32)

Stovky lidí mohly vidět to miminko v chrámu, ale jenom Simeonovi byla zjevena milost, jenom on chválil Boha za spasení, které spatřil. Toto zjevení je dílem Božím v životech těch, které si Bůh povolává ke spasení. Jenom těm Bůh dává poznat, jenom těm zjevuje svou milost. Proto Ježíš říká:

• V ten čas řekl Ježíš: „Velebím, tě Otče, Pane nebes i země, že jsi ty věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn - a ten, komu by to Syn chtěl zjevit.“ (Mt 11,25-27)

To je zjevení Boží milosti, když se Otec rozhodne zjevit Syna a Syn se rozhodne zjevit Otce. To je milost, která byla skrytá po celé věky a byla odhalena teprve s příchodem Ježíše Krista. Nyní je zjevena a přináší spásu všem lidem.