Jedním z pěti bojových zvolání reformace bylo prohlášení, že jsme spaseni jedině vírou – sola fide! Známá slova hlásala, že spása nepřichází na základě našich vlastních skutků spravedlnosti, ale protože se upínáme mimo sebe k někomu jinému, k osobě a dílu Ježíše Krista. Šlo o zvolání, které vyrostlo z touhy vrátit se k biblickému textu a k učení raných církevních otců, bylo voláním po reformě církve a po návratu k biblické ortodoxii.

Od reformace už uplynula celá staletí, a tak si můžeme pochybovačně říkat: Je sola fide něčím, na čem dnes stále ještě záleží? Není koncept ospravedlnění jedině vírou pouze relikvií z dávno minulých dní, pouze odrazem nostalgie po dřívějších časech? Jak bude ze stránek celé knihy zjevné, já sám věřím, že reformační zvolání sola fide by mělo být i dnes nadále vyučováno a stále by mělo být ceněným pokladem. Vždyť shrnuje biblické učení a Boží slovo nikdy neztrácí svou proměňující moc. Boží slovo hovoří v každém věku a na každém místě. Ačkoliv někteří se mohou držet doktríny sola fide prostě jen proto, aby ctili tradici, já věřím, že bychom se měli držet tradice sola fide, protože je v souladu s Božím slovem. Ospravedlnění jedině vírou není produktem přísné, křehké a nedůtklivé ortodoxie. Hovoří k myslím a srdcím napříč historií, protože řeší jednu z nejzákladnějších otázek našeho lidství: Jak může být člověk zadobře s Bohem?

Slova Françoise Turretina (1623–1687) svědčí o pastýřském významu a aktuálnosti této pravdy, že ospravedlnění jsme jedině vírou. Turretin říká, že „kontroverze“ ohledně ospravedlnění skutečně pochopíme ve chvíli, kdy zvážíme, jak si my sami jako jednotlivci stojíme před svatým a spravedlivým Bohem:

„Když ale vystupujeme k nebeskému tribunálu a upínáme své oči k nejvyššímu Soudci … jehož záře zatemňuje hvězdy, před jehož silou se hory rozplývají, jehož hněvem se tříští země, jehož spravedlnost nemohou unést ani andělé; který nenechá uniknout viníky, jako by byli nevinní, jehož pomsta, jakmile je roznícena, proniká dokonce i do těch největších hlubin pekel … marná jistota člověka okamžitě pomíjí a umírá a padá a svědomí je nuceno … vyznat, že nemá nic, na co by se před Bohem mohlo spoléhat. A proto volá spolu s Davidem: ‚Budeš-li mít, Hospodine, na zřeteli nepravosti, kdo obstojí?‘ … Když je mysl skrz naskrz vyděšena uvědoměním si hříchu a prožívaným vědomím Božího hněvu, na jakém základě by mohl být člověk před Bohem zproštěn viny a prohlášen za spravedlivého? … Je to spravedlnost, která v nás přebývá, a zárodečná, neúplná svatost nebo spravedlnost a poslušnost samotného Krista, která je nám připočtena?“

            V této knize budu hájit to, že je princip sola fide biblický, nikdy však nesmíme zapomenout, proč je pro nás dnes tato biblická pravda důležitá. Ačkoliv někteří možná chtějí mluvit o teologii čistě kvůli teologickým debatám, ústřední otázka je osobní, jak poukazuje Turretin. Hovoříme o tom, jak člověk obstojí před Bohem v poslední den, v den soudu, a sola fide na otázku odpovídá. Sola fide je odpovědí na otázku: Jak obstojíme před svatým Bohem Izraele?

            Někdo může souhlasit, že jak obstojíme na posledním soudu, je nanejvýš důležitá otázka, a přesto se zároveň domnívat, že ospravedlnění jedině vírou je třeba opustit. Podle mínění těchto lidí je sola fide vyjádření, které lze snadno pochopit špatně, a proto jsou přesvědčeni, že je třeba hodit je přes palubu. Proč se hlásit ke sloganu, který je třeba pečlivě definovat a vysvětlit, abychom se vyhnuli jeho zneužívání? Tato námitka se však týká každé teologické pravdy. Nemáme se vzdát výrazu „Trojice“, ačkoliv je často mnohými chápán špatně. Místo toho je třeba pečlivě vysvětlit a definovat jeho význam. Teologové, učenci a pastoři musí pečlivě a opatrně vyložit, co tento výraz znamená a co neznamená, aby si jejich posluchači nemysleli, že jsou křesťané triteisté. Navzdory tomu však tento pojem neopouštíme jen proto, že ho lze snadno pochopit špatně. Křesťané napříč historií věřili, že některá slova a vyjádření jsou nápomocnými nástroji shrnutí, zachovávání a střežení nanejvýš důležitých teologických pravd. Jestliže vyjadřuje konkrétní slogan životně důležitou teologickou pravdu, pravdu, která je hodna schraňování a obrany, neměli bychom se ho vzdávat jen proto, že je někdy špatně chápán nebo chybně vysvětlován.

            Proti reformovaným křesťanům občas zaznívají obvinění, že věnují příliš mnoho energie střežení a obhajobě učení a tradice, jako je ospravedlnění jedině vírou. Je možné, že se občas proviňujeme přílišným zdůrazňováním doktrinální věrnosti na úkor radosti z pravd, které vyznáváme. A přece je střežit víru rozhodně ctnostné a biblické úsilí. Juda nás k němu volá naprosto jasně (Ju 3), list Galatským a 2. list Timoteovi zdůrazňují, že musíme střežit evangelium a hájit ho dokonce i tehdy, když ho ostatní popírají. Stále se však musíme mít na pozoru, aby se pro nás naše snahy střežit evangelium nestaly důležitějšími než láskyplné opájení se životadárnou svobodou a radostí, které nám evangelium poskytuje. Střežíme pravdu, protože ji milujeme, a milujeme pravdu, protože je to náš život. Když jsme sami a v tichosti před Bohem, do mysli nám vstupují naše mnohé hříchy a naše velká nehodnost. V takových chvílích musíme vidět a cítit slávu a krásu sola fide. Vyznáváme: „Nemám, co bych přinesl, a proto se prostě držím kříže.“ Uvědomujeme si, že můžeme směle vstoupit do Boží přítomnosti, a to jedině díky Boží milosti, jedině skrze víru v Kristovu spravedlnost.

            Vskutku je sola fide důležitá pravda, protože nám připomíná milost evangelia a dosvědčuje, že v konečném důsledku je naše spása, naše postavení a přijetí před Bohem zcela a plně Pánovo dílo. Skutky lidských bytostí nemohou vydobýt spásu. Proto vzdává sola fide veškerou slávu Bohu, aby se nikdo nemohl chlubit lidmi (1K 1,31). Sola fide nám připomíná, že všechno, co máme, je dar, že každé dobrodiní, které zakoušíme, dostáváme od Boha jako dar (1K 4,7). Všech pět solas reformace je úzce propojeno, ale když dojde na učení sola fide, máme tu obzvláště úzké propojení s doktrínami sola gratia a solus Christus. Víra se pro spásu upíná k někomu jinému, takže spása je jedině milostí a jedině v Kristu. Mám naději, že tato kniha pomůže střežit evangelium a s láskou se z něj radovat, abychom se upínali ke Kristu jako k naší jediné naději a denně děkovali za onu milost, která je jediným zdrojem naší síly.

            Ještě pár slov na závěr ohledně použití sloganů a učení. Anthony Lane správně říká, že jednotlivá učení jsou mapami a modely, ne matematickými vzorci. Proto se musíme vyhnout spoléhání na zjednodušující odkazy k sola fide – a stejně tak se musíme vyhnout odsuzování těch, kdo tento koncept odmítají, aniž bychom s nimi nejprve náležitě konverzovali a pochopili je. Naopak se musíme ptát, jak to myslí ti, kdo odmítají sola fide, když zpochybňují adekvátnost či náležitost tohoto vyjádření. Možná si jeho odpůrci a jeho přívrženci prostě nerozumí a mluví jeden přes druhého. Obavy odpůrců sola fide mohou tvořit správné námitky proti špatným pochopením daného vyjádření. Jistě netvrdím, že jsou všechny neshody pouhými nepochopeními. Tvrdím však, že bychom měli být otevřeni dialogu a že bychom neměli příliš unáhleně předpokládat vzájemný nesouhlas.

            Jak důležité je tedy ono „jedině vírou“, jak důležité je učení o ospravedlnění? Netvrdím, že sola fide je evangelium, ačkoliv věřím, že se jedná o jeden z prvků či důsledků evangelia. Ti, kdo heslo odmítají, ještě nutně nehlásají jiné evangelium. Jak jsem řekl výše, je možné, že reagují na špatné pochopení tohoto vyjádření nebo slyšeli nepřesný výklad významu „jedině vírou“ a náležitě a právem nesouhlasí s oním vysvětlením. Slogany jsou nápomocné, protože stručně shrnují naši teologii, ale mohou být také nebezpečné, protože se může stát, že budeme v konkrétním rozhovoru nebo debatě nevědomky pracovat s různými definicemi a koncepty. Předtím, než někoho obviníme, se musíme ujistit, že jsme slyšeli to, co skutečně říká.

Z knihy T. Schreinera Jedině vírou, vydala Poutníkova četba 2023