Slovníček evropských levicových pojmů

„Existuje lepší cesta jak oslavit Mezinárodní den žen než navrhnout vytvoření zvláštní agentury věnované rovnosti mezi ženami a muži? Pohlavní rovnost je dle smlouvy základní právo a prioritní politika pro Evropskou unii." (Vladimír Špidla, eurokomisař pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti)

Vymezení pojmu a jeho historie

Termín „pohlavní rovnost" vneslo do politické diskuse moderní feministické hnutí. Jedná se v zásadě o princip, jehož uplatnění v praxi má nastolit stav rovnosti mezi ženami a muži nikoliv jako jednotlivci, ale jako kolektivními entitami. Obecně je pohlavní rovnost definována jako rovnost v právech, povinnostech a příležitostech žen a mužů, dívek a chlapců. Současný stav vztahu mezi ženami a muži na celém světě označují zastánci této teorie za diskriminující pro ženy. Proto je dle jejich názoru nutné provést politickou akci, která „pohlavní rovnost" prosadí v praxi.

Mateřským přístavem pojmu „pohlavní rovnost" je feministické hnutí s více než dvousetletou historií. Na jejím počátku stála Mary Wollstonecraftová, která v roce 1792 vydala knihu Obhajoba práv žen. Klíčovou myšlenkou bylo zpochybnění ideje o rozdílných schopnostech obou pohlaví. Na tomto základě funguje feministické hnutí dodnes. I když se v mnoha směrech diferencovalo, zachovává si podobu organizovaného hnutí, které je silně etablováno na amerických i evropských univerzitách v rámci samostatných kateder tzv. gender studies. Feministické hnutí je organizováno rovněž prostřednictvím řady občanských sdružení a má silnou podporu v médiích.

Evropské demokratické státy dosáhly nejpozději v sedmdesátých letech 20. století stavu úplné rovnosti žen a mužů jako jednotlivců před zákonem. Posledním krokem k tomuto stavu bylo uzákonění volebního práva žen ve Švýcarsku v roce 1971. Od této doby mají ženy a muži před zákonem ve všech evropských státech v zásadě rovné postavení. Není tomu sice úplně, ale je to tak správně, neboť to odpovídá lidské přirozeností. Evropská civilizace byla od samého počátku založena na předpokladu, že muži a ženy se ve svých vrozených dispozicích liší a také zákonodárství tuto přirozenou odlišnost vždy respektovalo. Po staletí například platila zásada, že ženy nejsou povolávány do armády. Stejně tak dodnes platí zásada, že v práci na ženy nelze klást stejné nároky jako na muže, protože jsou prostě fyzicky slabší.

Požadavek na „pohlavní rovnost" byl světovou levicí stejně jako „trvale udržitelný rozvoj" prosazen v rámci Organizace spojených národů. Pravidelně konané světové konference OSN o ženách poskytly této levicové ideologické ofenzívě dobré podmínky. Například v roce 1995 se konala světová konference v Pekingu a přijala princip „gender mainstreamingu" jako strategii pro prosazování rovnosti mužů a žen. Veškeré politické aktivity na světové úrovni mají být posuzovány mimo jiné i z hlediska rovnosti mezi ženami a muži.

Evropská unie tento požadavek začala samozřejmě okamžitě prosazovat v rámci své vlastní politické agendy. Zřízení Evropského institutu pro pohlavní rovnost je jen jedním z mnoha opatření v této oblasti. Institut má mít v letech 2007-2013 k dispozici rozpočet ve výši 50,3 milionů euro (tedy zhruba 1,5 miliardy korun) a zaměstnat má postupně cca 25-30 „pohlavních euroúředníků". Cílem jeho činnosti má dle důvodové zprávy být „shromažďování a slučování informací v rámci celého Společenství, vývoj metodologických nástrojů a šíření informací. Z evropské dimenze těchto úkolů vyplývá, že cílů institutu nelze dosáhnout na úrovni členských států. Institut bude muset mimo jiné vybudovat a používat jednotný systém pro shromažďování a analýzu informací, jenž zajistí kompatibilitu a srovnatelnost těchto údajů a umožní metodologicky spolehlivé komparativní zkoumání situace v Evropě. To pochopitelně nelze úspěšně provádět na úrovni jednotlivých členských států."

Zřízení institutu je součástí širšího plánu Evropské unie na dosažení rovného postavení mužů a žen v letech 2006-2010. „Akční plán" definuje šest prioritních oblastí činnosti Evropské unie pro dosažení „pohlavní rovnosti": 1. stejná ekonomická nezávislost pro ženy a muže, 2. sladění soukromého a profesního života, 3. stejné zastoupení v rozhodovacích procesech, 4. odstraňování forem násilí založeného na pohlaví, 5. odstraňování stereotypů v oblasti pohlaví, 6. podpora rovného postavení žen a mužů v zahraniční a rozvojové politice. Evropská unie si v rámci tohoto plánu mj. stanovila cíl dosáhnout v roce 2010 míry zaměstnanosti žen ve výši 60 %. (Nyní je to zhruba 55 %.) Marek Loužek z pražského Centra pro ekonomiku a politiku správně upozorňuje na to, že tento záměr připomíná centrální plánování, které si pamatujeme z doby před rokem 1989.

Situace u nás

V Československu se práva žen a mužů fakticky vyrovnala již při vzniku republiky po první světové válce. Současně ale až do dnešních dnů přežila v právním řádu zásada, že muži a ženy si v přístupu k různým sociálním požitkům de facto rovni nejsou. Až do zrušení branné povinnosti ženy nebyly povolávány do armády. A až do současnosti platí stav, kdy jsou ženy oproti mužům výrazně zvýhodněny v rámci důchodového systému. Za každé vychované dítě mají nárok na dřívější odchod do důchodu. A to v situaci, kdy se v průměru dožívají vyššího věku než muži. Celkově vzato jsou tedy ženy v rámci českého penzijního systému výrazně zvýhodněny. Například ve Švédsku ženy i muži chodí do důchodu shodně v 65 letech.

Aby nedošlo k mýlce: s českým právním uspořádáním souhlasím. Je správné, že ženy mají možnost jít do důchodu dříve než muži v závislosti na počtu vychovaných dětí. Jsem přívržencem rozumné rovnováhy mezi rovností politických práv mužů a žen a nerovností jejich práv sociálních. Právě proto však zásadně nesouhlasím s principem „pohlavní rovnosti", který prostřednictvím Evropské unie prosazují radikální levicoví ideologové, jež tvrdí, že ženský rod (gender) je muži uměle a nespravedlivě utlačován, a požadují politickou akci, která má „diskriminaci" žen odstranit. Jako důkazy jsou přitom uváděny zfalšované statistiky, jež tvrdí, že ženy mají jako kolektiv celkově nižší příjmy než muži. Eurokomisař Špidla tvrdí, že rozdíl v platech mužů a žen v Evropské unii činí 15 % a evropská politika musí směřovat k tomu, aby se tento rozdíl eliminoval. Zde se dostáváme k prolnutí tradičního socialistického požadavku na příjmovou rovnost s feministicky definovaným kolektivním nárokem žen jako celku.

Požadavek na příjmovou rovnost je jedním z největších bludů, který evropská levice vytvořila. Je absolutním útokem na soukromé vlastnictví a individuální svobodu člověka. Lidská přirozenost dává lidem různé předpoklady a svobodná realizace každého jednotlivce nutně vede k rozdílným výsledkům v příjmech a postavení ve společnosti. Příjmovou nerovnost jako nutný výsledek svobody ale socialisté nikdy neuznali a neustále vymýšlejí návody, jak se ke kýžené „příjmové rovnosti" dopracovat. Metoda je v zásadě stále stejná. Na počátku levicový ideolog rozdělí společnost na ty, kteří jsou domněle diskriminováni, a ty, kteří údajně „diskriminují". Následuje velká mediální masáž a propagace sloganu o „odstranění diskriminace". V konečné fázi (v níž se právě nacházíme) dochází k ustavováni úřadů a přijímám legislativy, která má domnělý problém odstranit.

Co nás čeká a nemine?

Winston Churchill říkal, že věří jen těm statistikám, které si sám zfalšoval. Proto odmítám tvrzení, že existuje příjmová diskriminace žen. Podle mého přesvědčení neexistuje. Takovou statistiku totiž nelze vytvořit, protože moderní společnosti jsou velmi komplexní a situace, ve kterých se jednotlivé ženy a muži nacházejí, nejsou souměřitelné. Během produktivního života ženy vstupují do hry různé faktory jako právě rození dětí a jejich následná výchova, zdravotní dispozice, kariérní orientace a další faktory. Stejně tak je to v případě mužů. Některé profese jsou z racionálních důvodů zpravidla vykonávány muži a jiné zpravidla ženami. U vojáků, policistů, hasičů a vězeňských dozorců je vždy více mužů než žen. A tyto profese jsou zároveň opět z racionálních důvodů lépe honorovány než například profese zdravotní sestry nebo učitelky, které naopak dominantně vykonávají ženy. Tyto příjmové diference mezi profesemi následně mohou mít za následek skutečnost, že v jakémsi kolektivně pojatém vyúčtování „muži vs. ženy" je výsledek pro ženy negativní. Taková bilance však nemá žádný relevantní smysl. Muži by mohli obdobně začít počítat bilanci důchodového systému a dospěli by k opačnému závěru. Má ale smysl vést takové debaty a takové účetnictví?

Podle feministických ideologů to smysl má. Právě proto byl letos založen již zmíněný Evropský institut pro pohlavní rovnost. Feministům ale nejde jen o pohlavní rovnost" v příjmech. Požadují rovněž rovnost v zastoupení mužů a žen v jednotlivých profesích. Feministická propaganda proto v poslední době svou pozornost zaměřuje na dvě argumentační linie. První se věnuje již popsanému jevu příjmové nerovnosti mezi muži a ženami, druhá pak zastoupení žen v politických funkcích typu parlamentu. Z nižší úrovně zastoupení žen ve volených funkcích je přitom vyvozována jakási „diskriminace žen", která se musí politickou akcí odstranit. Prostředkem k tomu má být zavedení kvót.

Kvóty se mají zavádět zákonem jako vynutitelný požadavek týkající se volených funkcí v politické sféře, ale také funkcí ve sféře komerční. Některé evropské severské státy již takovou legislativu přijaly a Evropský parlament v tomto volebním období usilovně pracuje na propagaci této myšlenky. Naposledy se k této věci vyjadřoval na konci minulého roku, kdy přijal rezoluci požadující zavedení kvóty na 50% zastoupení žen v orgánech akciových společností. Tento požadavek je v absolutním rozporu s principem svobodné volby a rovnosti lidí před zákonem. Kolektivní entita „muži" a „ženy" je zde kladena nad princip suverenity jednotlivce.

Další cestou, jak feministé chtějí prosazovat své představy o „pohlavní rovnosti", je tzv. „gender mainstreaming", což se v české praxi vykládá jako „systematické prosazování priorit a potřeb žen a mužů ve všech druzích politik a opatření s cílem dosáhnout rovnosti žen a mužů. ,Gender mainstreaming' je metodou, která má uplatnění zejména ve státní správě a samosprávě. Jeho podstata spočívá v tom, že před přijetím jakéhokoli rozhodnutí je provedeno vyhodnocení jeho dopadu na muže a ženy."

Kromě „gender mainstreamingu", který se zaměřuje především na legislativu, prosazují stoupenci feminismu rovněž princip „pohlavního rozpočtování". Zde má jít o zavedení předběžného posuzování jakéhokoliv veřejného výdaje z hlediska dosahování cíle „pohlavní rovnosti". Vůdčí postava českého politického feminismu, poslankyně Anna Čurdová (ČSSD), tento požadavek vysvětluje tak, že všechny veřejné rozpočty počínaje obecním přes krajský, národní až po evropský se mají posuzovat z toho hlediska, zda výdaje více neupřednostňují muže před ženami. Paní poslankyně na vysvětlenou uvádí, že například obecní dotace na fotbalový stadión pro muže by měla být vyvážena ve stejném objemu investicí do jiné aktivity, kterou naopak preferují ženy. Výdaje pro muže a ženy tedy mají být srovnatelné. Posuzování rovnosti výdajů mají provádět nově zřizované parlamentní výbory pro práva žen. O posuzováni zdrojů zatím feministky mlčí, protože se nejspíše chtějí vyhnout přiznání objektivní skutečnosti, že muži do veřejných rozpočtů přispívají více než ženy.

Prosazování principu „pohlavní rovnosti" v praxi Evropské unie vede k vyčleňování velkých částek na podporu konkrétních projektů. Tyto projekty jsou zpravidla financovány z Evropského sociálního fondu. Na české úrovni jsou pak financovány z rozpočtu Ministerstva práce a sociálních věcí. Jedním z „hezkých" příkladů je financování projektu Genderové informační a tiskové agentury. Nechť laskavý daňový poplatník nahlédnutím sám posoudí, zda souhlasí s utrácením svých dani tímto způsobem.

Má pravicový politik hájit „pohlavní rovnost"?

Jsem přesvědčen o tom, že nikoliv. Liberálně-konzervativní politik vychází z koncepce svobody jednotlivce a rovnosti všech lidí před zákonem. Má mít proto pochopení pro přirozeně vzniklé rozdíly mezi lidmi. Je správné odstraňovat bariéry bránící ženám i mužům v uplatněni. Například německý zákaz zaměstnávat české muže a ženy je diskriminací. V EU to však nikomu nevadí a žádný institut se tomu nevěnuje.

Pro klasickou liberální právní tradici je klíčové rozlišování mezi rovností práv a rovností ve výsledku. Rovnost před zákonem je pro pravicového politika bez problémů přijatelný princip. Rovnost ve výsledku, jakým je například stejné zastoupení mužů a žen ve volených funkcích, je naopak nepřijatelná. Popírá princip svobody a možnost rozdílného výsledku daného svobodně vyjádřenou preferencí svobodných jednotlivců.

Velkým problémem principu „pohlavní rovnosti" je již samotné vymezení mužů a žen jako kolektivních entit. Dle evropské demokratické právní tradice existují primárně občané států a ti mají jako jednotlivci určitá práva, svobody a také povinnosti. Kolektivně pojatá práva „mužů" a „žen" nemohou být nikdy nadřazována těmto základním individuálním právům. Nadřazování kolektivních práv nad práva individuální je navíc dle mého soudu v rozporu s českou ústavní tradicí a rovněž s ústavní tradicí všech západních demokracií. Všechny metody „pohlavní rovnosti", jsou ve své podstatě omezením svobody jednotlivce. Kvóta na zastoupení žen v politických funkcích omezuje ústavně zaručenou svobodu volby každého jednotlivého voliče. Stejně tak kvóta na zastoupení žen v orgánech akciových společností omezuje vlastnická práva vlastníků příslušné společnosti. „Gender mainstreaming" navíc vyvolává nutnost dalšího veřejného přerozdělování zdrojů a nutnost zřizovat a financovat chod nových a nových úřadů. Z výše uvedených důvodů není možné princip „pohlavní rovnosti" z konzervativně-liberálního hlediska podporovat.

- Hynek Fajmon -

Ukázka z autorova „Slovníčku evropských levicových pojmů", z měsíčníku Revue Politika, Centrum pro studium demokracie a kultury v Brně