Historicita prvních kapitol knihy Genesis je neustále zpochybňována a zdá se, že mezi křesťany je stále méně těch, kdo jsou ochotni přijímat první kapitoly knihy Genesis jako popis skutečných událostí. Nechci rozebírat jednotlivé důvody těchto popíračů. Některé z nich jdou daleko za hranice křesťanské ortodoxie, jako například označení Stvořitele za dobrého hodináře, který nemá důvod zasahovat do evolucí poháněného stroje stvoření. Takový názor je čistý deismus, tedy víra v neosobního boha, který nezasahuje do stvoření. Spíše se chci podívat na to, jak k prvním kapitolám knihy Genesis přistupovali autoři jednotlivých biblických knih, apoštolové, a jak k nim přistupoval Pán Ježíš Kristus, což je podle mě nejdůležitější.

Mojžíš

Začněme u autora prvních pěti knih Písma. Mojžíš zcela zjevně chápal první kapitoly Genesis doslovně a historicky, jak je patrné ze čtvrtého přikázání. V Exodu 20,11 čteme: „Šest dní budeš pracovat a sedmého dne odpočineš, neboť Bůh v šesti dnech stvořil svět a sedmého dne odpočinul.“

Jestliže budeme první kapitoly knihy Genesis vykládat jakkoliv jinak než historicky (tedy jako šest po sobě jdoucích čtyřiadvacetihodinových dní), potom čtvrté přikázání, které Bůh dal Izraeli, nedává žádný smysl. V nejlepším případě bychom mohli mluvit o jakési tradici založené na neznalosti autora desatera. V důsledku by to znamenalo, že Bůh přistoupil na Mojžíšovu neznalost toho, jak Bůh stvořil svět, nechal by Mojžíše věřit tradici, kterou Mojžíš považoval za pravdivou a tím by všechny čtenáře knihy Genesis záměrně uváděl do omylu.

David

Také král David, další z velkých lidských autorů Písma, rozuměl prvním jedenácti kapitolám knihy Genesis historicky. V Žalmu 29,10 mluví o tom, že Hospodin trůnil nad potopou, a paralelně s tímto vyjádřením mluví o věčné svrchované Boží vládě. Ačkoliv se jedná o poetické vyjádření, souvislost s Boží vládou ji umisťuje do jasného historického rámce. Pokud by totiž potopa byla mýtem nebo lokální záležitostí, co by z toho vyplývalo pro Boží vládu? Totéž můžeme vidět v Žalmu 33,6-9. Podobně Žalm 104,5-9.19 mluví o potopě jako o historické události. Žalmy mluví básnickým jazykem, což ale nijak nesnižuje míru opravdovosti popisovaných událostí.

Proroci

Prorok Izajáš odkazuje k potopě jako k historické události a zmiňuje Noema jako historickou osobu. Nezdá se, že by si Izajáš myslel, že Noe byl vymyšlenou postavou. Pokud by to tak bylo, potom by bylo přirovnání Božího hněvu při potopě k rozlícení nad Izraelem jenom prázdnou a nic neříkající pohrůžkou.

• Je to pro mě jako za dnů Noeho, kdy jsem se přísahou zavázal, že už nikdy vody Noeho zemi nezatopí. Právě tak jsem se přísežně odřekl rozlícení i pohrůžek vůči tobě. (Iz 54,9)

Prorok Ezechiel uvádí v jedné řadě Daniela, Jóba a Noema (Ez 14,14-20). Zmiňuje je jako historické příklady, a pokud by jeden z nich (Noe) neměl ve skutečnosti existovat, proč bychom měli věřit v existenci ostatních dvou?

Autor knih Paralipomenon uvádí první ze svých knih několika kapitolami rodokmenů, v nichž začíná Adamem, a následně přijímá Genesis 1-11 se stejnou samozřejmostí jako Genesis 12-50, tedy jako historický záznam.

A podobně autor knihy Jób opět poetickým jazykem popisuje stvoření země. Bůh sám říká Jóbovi:

• Kdo to zatemňuje úradek Boží neuváženými slovy? Nuže, opásej si bedra jako muž, budu se tě ptát a poučíš mě. Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi? Pověz, víš-li něco rozumného o tom (Jb 38,2-4).

Nikdo z lidí nebyl přítomen při stvoření světa, přesto se stvoření neobešlo beze svědků (Jb 38,6-7), z nichž tím nejvěrohodnějším je sám Stvořitel.

Apoštolové

Evangelista Matouš několikrát ve vyučování Krista odkazuje na historicitu Genesis 1-11.

Lukáš jde v rodokmenech až k Adamovi. A nezapomeňme na to, že Židé na rodokmeny dbali (viz Neh 7,61-64) a stavěli na nich.

Pavel přijímá historicitu Adama a Evy a staví na ní velmi závažné teologické argumenty, které se týkají spasení. V páté kapitole listu Římanům mluví o tom, jak skrze jednoho člověka vstoupil do světa hřích a spolu s ním smrt (Ř 5,12). Následně mluví o tom, že skrze dokonalého Božího člověka, Ježíše Krista, přišla milost na všechny, kdo jsou v Kristu (Ř 5,18-19). Jestliže byl ale první Adam mýtus, co nám zbude z posledního?  

Petr nepochybuje o záchraně pouhých osmi lidí při potopě a mluví o posměvačích, kterým zůstává utajeno, jak Bůh stvořil svět (2Pt 3,4-7).

Pavel i Petr znali mýty (viz Tt 1,14; 2Pt 1,16), ale Genesis 1-11 nepovažovali za mýtus nebo báji, ale přistupovali k ní jako k historické knize.

Apoštol Jan mluví o zavraždění Ábela a přijímá to jako historický fakt (1J 3,12), protože mluví o Kainových skutcích, které byly zlé.

Ježíš Kristus

Kristus spojuje historicitu Gn 1-11 s manželstvím a s tím, jak máme rozumět manželství, se svým druhým příchodem („jako bylo za dnů Noeho“), přijímá historického Adama a historickou Evu, resp. přijímá záznam o stvoření jako historický záznam (je to zjevné z oddílů jako je Mk 10,6; Mk 13,19-20 nebo Lk 11,50-51). Úplně stejně přijímá Lotovu ženu jako historickou postavu, vyvrácení Sodomy a Gomory (obojí Gn 12-50), manu z nebe, rozdělení mrtvého moře, Jonáše v břiše velké ryby... princip je všude stejný. Pokud popřu historicitu Genesis 1-11 a budu tvrdit, že Kristus se „snížil“ na úroveň tehdejšího pochopení, potom mohu (a měl bych) úplně stejným způsobem popřít také ostatní starozákonní zázraky, o kterých Kristus mluví (nehledě na to, že takové „snížení“ není nic jiného než lež), a o dalších starozákonních zázracích (zastavení slunce za Jozua, pobití 185 tisíc nebo vrácení slunce za Chizkijáše...) potom ani nemluvě.

Sola Scriptura

Písmo musí být zdrojem autority ohledně toho, čemu máme věřit o Bohu, o člověku, o hříchu, o spasení... - to všechno jsou věci, které se dovídáme z prvních kapitol Genesis. Sola Scriptura říká, že Písmo je vrcholem autority - není to jediná autorita, ale je to poslední, absolutní autorita, autorita autorit - každá další autorita musí být posuzovaná Písmem a Písmo musí mít konečné slovo.

Věda je nepochybně autoritou v mnoha věcech, ale neměla by to být věda, která nám bude určovat, čemu a jak máme věřit v Písmu, ale mělo by to být Písmo, které bude určovat, čemu a jak máme věřit ve vědě. Dnešní věda je takřka 100% evoluční a klade si požadavek na absolutní autoritu - klade si tento požadavek právě proto, že je evoluční a je tedy schopná vysvětlit existenci světa bez Boha. Ale pokud na to křesťané přistupují, popírají princip Sola Scriptura.

Jestliže Bůh nestvořil svět v šesti po sobě jdoucích čtyřiadvacetihodinových dnech, znamenalo by to, že Bůh minimálně tři a půl tisíce let obelhával lidstvo, a čekal, až přijde osvícenství a racionalismus a teprve potom začal zjevovat skutečnou pravdu o stvoření světa, o stvoření prvních lidí atd.

V takovém případě bychom museli ale také tvrdit, že se toto zjevování pravdy Bohu nějak vymklo z rukou, protože za posledních 250 let se vědecké názory na vznik světa mnohokrát, a často velmi zásadně změnily, takže vlastně nemůžeme mít žádnou jistotu ohledně toho, že dneska nám věda říká skutečnou pravdu - je totiž dost možné se tato vědecká pravda za pár let zase změní s tím, co přinesou výsledky dalších objevů a výzkumů.

Závěr

Důsledky odmítnutí historicity Genesis jsou tragické. Vedou k popření pravdivosti a dostatečnosti Písma. Vedou k naprosto odlišné interpretaci všech biblických událostí a ve svém důsledku vrhají mnohem více než stín pochybností na událost ze všech nejvýznamnější, a tou je vzkříšení Pána Ježíše Krista.

Pokud připustíme, že první kapitoly knihy Genesis nejsou historií, ale mýtem nebo alegorickou básní, povede nás to ke zpochybnění všech hlavních doktrín Písma, jako je učení o Bohu, o Kristu, o vykoupení, o spasení, o hříchu, o manželství, rodině… Zůstane nám jenom prázdná slupka náboženství bez jakékoliv pevného obsahu. Náboženským Židům Ježíš řekl varovná slova, která můžeme se stejným důrazem aplikovat i na ty, kdo popírají záznam historie v prvních kapitolách knihy Genesis:

• Kdybyste opravdu věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, neboť on psal o mně. Nevěříte-li tomu, co on napsal, jak uvěříte mým slovům? (J 5,46-47)