K této úvaze jsem byl přiveden mnohými podnětnými otázkami čtenářů. Z diskuzí a dopisů jsem si uvědomil, že mnozí moji bratři a sestry v Kristu si do důsledků neuvědomují následky Adamova pádu a skutečnost, že byl zruinován jak viditelný, tak neviditelný svět. Pohroma se nevyhnula ani lidskému srdci, následně ani vůli. Uvědomil jsem si, že se mnozí věřící domnívají, že se dnešní přirozený člověk v oblasti vůle nachází ve stejném duchovním stavu jako stvořený Adam před pádem. To je ale velké přehlédnutí. Podívejme se co učí Bible o duchovních stavech člověka - a není stav jako stav!

Následující tabulku jsem sestavil z poznatků a učení sv. Augustina a uzpůsobil dnešnímu, informacemi zahlcenému myšlení. Sv. Augustin žil v lé- tech 354-430. Nepředkládám tedy nic nového, přesto to pro některé čtenáře může být pojetí objevné. Předkládám 1.600 let staré učení o tom, čeho je člověk schopen a čeho je neschopen. Není to snadné téma. Nesmíme být dogmatičtí, jinak se nemůžeme dopracovat k přijatelným závěrům. Pojďme se už sami, bez sv. Augustina, s Duchem Božím, pustit do práce a vyhledat biblickou oporu. Toto pojednání bude mít čtyři části: Duchovní stavy A, B, C, D, tak jak vyplývá ze sloupců tabulky:

	Duchovní stav člověka
	A	B	C	D
	Před pádem (Adam a Eva)	Po pádu (přirozený)	Zrozený z Ducha (1. vzkříšení – duchovní)	Vzkříšený a oslavený (2. vzkříšení – tělesné)
Je schopen	nehřešit	blank	nehřešit	nehřešit
	zhřešit	hřešit	zhřešit	blank
Je neschopen	blank	blank	blank	zhřešit
	blank	nehřešit	blank	blank

Duchovní stav „A"

člověk před pádem byl schopen nehřešit i zhřešit:

Adam s Evou byli před pádem tělesně i duchovně úplně jiní lidé než po pádu, když pojedli zakázané ovoce ze stromu poznání - motivováni touhou po bohorovnosti. Oba byli stvořeni dokonale, k Božímu obrazu, protože Bůh tvoří jen dokonale. Bůh byl spokojen se svou tvořitelskou prací i v poslední šestý den, kdy stvořil člověka:

• Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý. (Genesis 1:31)

Nyní se pokusíme odpovědět na nesnadnou otázku. Je schopnost zhřešit, tj. neuposlechnout Boha, taková vlastnost, která může být součástí velmi dobrého stvoření? Pokusme se o to.

Že byl člověk udělán velmi dobře, o tom nemůžeme pochybovat - Bůh to potvrdil v Genesis 1:31. Byli Adam s Evou opravdu schopni nehřešit i zhřešit jak jsme uvedli v duchovním stavu „A"? Jistě:

• Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti. (Genesis 2:17)

Bůh Adamovi jasně přikazuje nejez, když pojíš, tak propadneš smrti - budeš odloučen od Boha duchovně a propadneš i smrti tělesné - budeš odloučen od svého těla. Bůh zde potvrzuje, že Adam byl schopen uposlechnout (nehřešit - být v Bohu), a také, že Adam byl schopen neuposlechnout (zhřešit - být mimo Boha). Adam znal Boží nařízení, Adam znal Boha intimně. Bůh s ním i s Evou hovořil, dával jim úkoly, oba měli s Bohem obecenství. Adam také znal hada, oba s ním hovořili a ďábel jim také „dával úkoly".

Adam měl svobodu volit mezi Bohem a svojí, ďáblem navrhovanou bohorovností - mezi dobrem a zlem, protože znal jak Boha, a dobře věděl o ďáblu. Oba dva byli natištěni na Adamově volebním lístku. Adam měl opravdovou svobodu volby - ten druh svobodné vůle, o které si mnoho dnešních křesťanů a všichni přirození lidé myslí, že jí mají taky.

(Trochu předběhnu. Dnešní přirození lidé jsou v nekonečně nižším duchovním stavu než byl Adam před pádem. Duchovně patří do stavu „B", kam sestoupili, lépe padli, v Adamovi. Na jejich volebním lístku je už vytištěn jen jeden kandidát - ďábel.)

Protože Adam měl dvě alternativy, mohl se opravdu svobodně pro jednu rozhodnout. Rozhodl se pro ďábla a svoji bohorovnost. Přestal věřit Bohu, propadl nevíře. Ale,

• …cokoli není z víry, je hřích. (Římanům 14:23b)

Adam tedy zhřešil, padl a my s ním, protože v něm jsme byli všichni zastoupeni:

• Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili. (Římanům 5:12)

Verše Genesis tedy zřetelně učí, že člověk byl stvořen velmi dobře. Byl stvořen tak dobře, že měl svobodu rozhodnout se buď pro Boha, nebo pro ďáblem navrhované sebebožství. Nikdo kromě Boha neví, jak dlouho měla být tato svoboda v duchovním stavu „A" testována. Z historie je jen jisté, že tato zkouška, bez ohledu na to zda v ní člověk obstojí nebo neobstojí, musela skončit dříve, než měl Adam s Evou děti.

Bezdětný Adam neobstál, proto byl s Evou vyhnán z ráje. Jedna nesmírně důležitá, naprosto klíčová policejní akce však musela v ráji proběhnout dříve, než ho člověk opustil:

• I řekl Hospodin Bůh: „Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ navěky." (Genesis 3:22)
• Tak člověka zapudil. Východně od zahrady v Edenu usadil cheruby s míhajícím se plamenným mečem, aby střežili cestu ke stromu života. (Genesis 3:24)

Jak by se vše vyvíjelo, kdyby Boží plán „selhal" a cherubové by strom života před Adamem s Evou neuhlídali? Zda by se lidé množili, nevíme. Je naprosto bezpředmětné nad tím hloubat, kromě skutečnosti, že by tělesně žili navěky v padlém duchovním stavu „B" a současná vykupující, záchranná historie, jejímž smyslem a důsledkem jsou duchovní stavy „C" a „D", by neprobíhala. Celá historie i požehnaná „úspěšná" historie nespasených lidí je zde jenom díky milosti Kristova kříže…

Bezpečně však můžeme říci, že kdyby Adam při zkoušce volby mezi Bohem a vlastní bohorovností obstál, Bůh by jim dovolil jíst ze stromu života. Potom by žili tělesně i duchovně navěky. Kdo žije navěky, ten nikdy nemůže zemřít. Ten, kdo nemůže zemřít, ten také nikdy nemůže zhřešit, protože mzdou hříchu je smrt.

Tak by, bez tělesného vzkříšení, vstoupili přímo do věčného duchovního stavu „D", protože by byli schopni nehřešit, ale byli by též neschopni zhřešit. Přeskočili by duchovní stavy „B" a „C", o kterých bychom v případě Adamova odolání ďáblovu svodu snad ani nevěděli, protože současná vykupující historie kříže Ježíše Krista by byla bezpředmětná. Duchovní stav „D" ještě probereme podrobněji níže.

Duchovní stav „B"

člověk po pádu je schopen hřešit a neschopen nehřešit:

Zde odkazuji na článek „Důsledek hříchu - naprostá zkaženost" od Williama Sassera na str. 20. Určitě si jej přečtěte a na modlitbách promyslete, aby pravdy, které z něj vyplývají, zasáhly naše srdce. Také doporučuji ZOD č. 60, str. 10 „O zkaženosti člověka" a ZOD č. 62, str. 22, „Podvojné předurčení?" Všechny ZODy jsou přístupné také na Internetu.

Pádem člověka byly částečně nebo úplně poškozeny všechny jeho tělesné, duševní i duchovní schopnosti, včetně schopnosti svobodně volit. Původní stvořené a Bohem do člověka vložené schopnosti byly naprosto dokonalé, protože Bůh viděl, že vše stvořené bylo velmi dobré. Adam s Evou byli tělesně dokonalí, neznali choroby a do pádu nemohli zemřít. V duševní oblasti Adam použil svůj intelekt, ke stejné práci bychom k tomu dnes potřebovali počítače - pojmenoval všechny živočichy. Duchovně chodili s Bohem, nehřešili… Bůh stvořil dokonalý normální svět podle své „normy", v němž platila Boží pravidla.

Po Adamově pádu padla i Eva a vše, co bylo pod lidskou správou. Boží „norma" přestala platit, a proto dnes žijeme v abnormálním světě a vesmíru. Tělesně nás zachvátily choroby a stárnutí. Pokud se duševna týká, potřebujeme množství pomůcek, třeba písmo, abychom si vůbec něco zapamatovali.

Přirozený člověk narozený z muže a ženy s Bohem duchovně nechodí. Cokoliv, co v jakémkoli momentě dělá, dělá bez víry, bez díků a ke slávě kohokoliv, jen ne ke slávě Boží. Proto v každém momentě hřeší. Jakákoliv činnost, která stojí mimo Boha, je hřích a jen ta činnost, která je zakotvena vírou v Bohu, je bezhříšná, proto svatá. Člověk stojící mimo Boha se bezhříšně ani nenají, ani nenapije:

• Ten však, kdo pochybuje, byl by odsouzen, kdyby jedl, neboť by to nebylo z víry. A cokoli není z víry, je hřích. (Římanům 14:23)
• Ať tedy jíte či pijete či cokoli jiného děláte, všecko čiňte k slávě Boží. (1. Korintským 10:31)

Přirozený člověk žije jako vazal, moment po momentu, na černém jevišti nevíry, tedy hříchu.

Neduhy padlého světa jsou nespočítatelné. Kdykoliv slyším slovo normálně, a v češtině jej uslyšíte častěji než třeba v angličtině, vždy jej vnitřně vnímám jako abnormálně. Až se Pán Ježíš Kristus vrátí, odsoudí a odstraní všechny abnormálnosti tj. hřích - teprve potom bude Jeho nově stvořené nebe a země zase normální tj. bez hříchu. Svět mezi Adamovým pádem a 2. Kristovým příchodem, svět mezi prvním a druhým Adamem je jedna milostivá záchranná Boží akce, ve které platí jen abnormální zákony jako ve válce, nebo stavu nejvyššího ohrožení. Na Titaniku, v newyorských hořících mrakodrapech i v Osvětimi platily ještě abnormálnější zákony než v okolním „jen" abnormálním světě. V těchto moderních symbolech zániku chyběla nejen svoboda vůle, stejně jako v okolním přirozeném světě, ale chyběla v nich dokonce i širší svoboda jednání, protože alternativy se zmenšily jen na dvě: sebevražda nebo utonutí se zmrznutím (Titanic); vyskočit z 90. patra nebo uhořet (newyorské mrakodrapy); vrhnout se na elektrický plot nebo zemřít plynem, hlady a utýráním (Osvětim). Míra svobody je vždy podmíněna počtem voleb tj. počtem alternativ. Čím méně voleb, tím menší „svoboda". Jenom Bůh má naprosto neomezenou a nekonečnou svobodu voleb, jenom On má opravdovou svobodnou vůli, protože Jeho volby (alternativy) jsou závislé na Jeho osobě - On je tvoří. Naproti tomu veškeré stvoření může volit a má volnost jen v těch alternativách, které mu Stvořitel dal.

Zmínili jsme se, že přirozený člověk, který je od Boha oddělen v abnormální totalitní nadvládě hříchu, má po pádu na volebním lístku už jen jednoho kandidáta - ďábla. Je to podobné jako za totality. Voliči tehdy měli na volebním lístku také jen jednoho ďábla - komunistickou stranu, ať zvolili kohokoliv… Bible jasně rozlišuje jen dvojí synovství - Boží a ďáblovo. Přirozený člověk nemá svobodu činit spravedlnost z víry, má jen „svobodu" činit zlo a to je otroctví a sloužení hříchu:

• Když jste byli služebníky hříchu, měli jste svobodu od spravedlnosti; (Římanům 6:20)

Skrze Adama, jednoho člověka, jsme všichni zhřešili. Adam neuposlechl, nevěřil Bohu, jednal bez víry, tedy zhřešil:

• Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili. (Římanům 5:12)

Všichni lidé se tedy rodí přirozeně hříšní. Člověk narozený z muže a ženy není hříšník proto, že počal hřešit - ne - hřeší, protože je hříšník od početí.

• Člověk narozený z ženy má krátký věk, avšak nepokoje do sytosti. (Jób 14:1)

David se přiznává, že byl zrozen ve hříchu jako všichni lidé.

• Ano, zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka. (Ž 51:7)
• Svévolníci, ti se odrodili hned v matčině lůně, z mateřského života se lháři dali bludnou cestou. (Ž 58:4)

Každý přirozeně narozený člověk z Adama, včetně vyvolených, kteří jsou během záchranné historie spaseni, propadl Božímu soudu, protože je z hříšné přirozenosti duchovně mrtev, je daleko od Boha a bez víry. Člověk se nerodí mravně neutrální, člověk se rodí a je od přirozenosti hříšný a ztracený. Bůh nikoho do zatracení předurčovat nemusí - v Adamovi jsme všichni zhřešili a rodíme se do zkázy. Všichni se rodíme v pekelném otroctví hříchu. Pán Bůh nikoho posílat do pekla nemusí, tam už svojí přirozeností a nutným hřešením patříme všichni! Pán Bůh „jenom" z propasti zatracení vytahuje!

(Znovu trochu předběhnu. V této duchovní mrtvosti byl Jeho lid probuzen - poprvé vzkříšen k duchovnímu životu s Bohem. To je přechod z duchovního stavu „B" do „C":)

• Když jste ještě byli mrtvi ve svých vinách a duchovně neobřezáni, probudil nás k životu spolu s ním a všechny viny nám odpustil. (Koloským 2:13)

O tom ale v další části. Člověk v padlém stavu je slepý k duchovní pravdě. Přirozený člověk nevidí Krista, jak si Jej může zvolit? Co nevidí a neslyší, nemůže volit. Je neschopen nehřešit. Jeho srdce je úskočné, mysl zatemněná, tedy neosvícená (nesvatá):

• I ucítil Hospodin libou vůni a řekl si v srdci: „Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý, už nikdy nezhubím všechno živé, jako jsem učinil. (Genesis 8:21)
• Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná? (Jeremjáš 17:9)

Takových a podobných veršů je bezpočet. Bible výslovně potvrzuje, že padlý člověk nejenže hřeší, ale nemůže nehřešit, není schopen nehřešit. Jeho padlé „neobřezané" srdce je nezpůsobilé činit opravdové dobro ve víře. Padlý přirozený člověk nemůže činit svobodná rozhodnutí, pokud jde o Boha, protože Bůh není v jeho srdci. Padlý člověk má v srdci jenom svoji bohorovnost a myslí si, že ví co je dobré a co zlé… Ale, člověk je otrok hříchu, a proto volí jen zlo, které postrádá víru.

• Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem. (1. Korintským 2:14)

Již jsme se zmínili výše, že je jenom dvojí synovství - Boží a ďáblovo. Každý přirozený člověk se rodí v otroctví ďábla, v otroctví hříchu.

• Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži. (Jan 8:44)

Jistě, v tomto verši Ježíš mluví k farizeům, ale to, co je kvalifikuje do ďáblova synovství je, že chtějí dělat jen to, co ďábel žádá. Každý přirozený člověk chce také dělat jen to, co po něm ďábel žádá, a nemusí to být žádné vraždy… První, co ďábel žádá od „dobrých" lidí, je, aby se soustředili na sebe, aby byli sami sobě bozi, aby byli humanisté - aby byl člověk středobodem dění se schopností rozlišovat, co je dobré a co není - prostě vše, co ďábel Adamovi slíbil a vyplnil.

• Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu. (Římanům 8:7-8)

Přirozený člověk není schopen, nemůže si uvědomit, že se bez víry, jak jsme se již zmínili výše, bezhříšně ani nenají ani nenapije. Ten, kdo si uvědomí, že jí a pije v hříchu, a věří tomu, ten je už proměněn Božím Duchem, ten padá s třesením na kolena a prosí Boha o záchranu…

Přirozený člověk narozený jen z těla chce činit jen to, co po něm žádá ďábel. Přirozený člověk (tím bývali i křesťané) se kvalifikuje na ďáblovo synovství na úplně stejném základu jako farizeové:

• …v nichž (hříších) jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu. (Efezským 2:2)
• Má vlídně poučovat odpůrce. Snad jim dá Bůh, že se obrátí, poznají pravdu a vzpamatují se z ďáblových nástrah, do kterých se dali polapit, když podlehli jeho vůli. (2 Timoteovi 2:25,26)

Potvrďme si, že je jen dvojí synovství. Kdo se narodil, kdo byl duchovně vzkříšen Božím Duchem, ten je Boží dítě a nepatří světu. Kdo stále ještě patří světu, ten je ze světa a patří tomu Zlému, je ďáblovým dítětem:

• Podle toho lze rozeznat děti Boží a děti ďáblovy: Není z Boha, kdokoliv nečiní spravedlnost (která je z Boha) a nemiluje svého bratra. (1J 3:10)
• Víme, že jsme z Boha, kdežto celý svět je pod mocí Zlého. (1J 5:19)

Hřích je všeobecný, nikdo není spravedlivý:

• Co je člověk? Je snad bez poskvrny? Což může být spravedlivý, kdo se zrodil z ženy? Hle, on ani na své svaté nedá a nebesa nejsou v jeho očích bez poskvrny, což teprve ohavný a zvrhlý člověk, který pije podlost jako vodu? (Jób 15:14-16)

Pavel Římanům připomíná žalmy:

• jak je psáno: `Nikdo není spravedlivý, není ani jeden, nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha; všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden. (Římanům 3:10)

Není, kdo by hledal Boha. Přirozený člověk Boha nehledá, hledat nechce a ani nemůže. Přirozený člověk hledá jen takového „boha", který by mu vyřešil osobní trápení, aby ve zdravém, bezbolestném, tělesném a psychickém stavu mohl dále žít v sobě bez pravého Boha! Přirozený člověk nehledá Boha pro to, Kdo Bůh je - pro Jeho svatou podstatu, ale proto, co by pro jeho sebestřednost „bůh" mohl udělat. Hledat Boha pro to, Kdo Bůh je, může jen ten, kdo už od Boha dostal nové srdce, oči aby viděl, a uši aby slyšel. To platí i tělesně. Vidět, slyšet a chodit může jen ten, kdo od Boha dostal zdravé oči, uši a nohy. Jen ten, kdo vidí, slyší a chodí, může hledat.

Lidé ponecháni na pospas sami sobě jsou neschopni pokání, uvěřit evangeliu, nebo přijít ke Kristu. Žádný přirozený člověk nemůže nehřešit, všichni bez víry musí jen hřešit. Nikdo se sám od sebe nemůže očistit. Čistota a spravedlnost je jen v Kristu, protože je Kristem definována.

• Kdo dokáže, aby čisté vzešlo z nečistého? Vůbec nikdo. (Jób 14:4)
• Může snad Kúšijec změnit svou kůži? Či levhart svou skvrnitost? Jak vy byste mohli jednat dobře, když jste se naučili páchat zlo? - (Jeremjáš 13:23)

Přirozený člověk nesnáší závislost na Bohu v duchovních věcech. Přirozený člověk je zaslepen duchovní pýchou a podléhá klamu, že na to má, že se může ve své přirozenosti pro Boha rozhodnout:

• A řekl: „Proto jsem vám pravil, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce." Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili. (Jan 6:65,66)

Mohli bychom pokračovat desítkami a desítkami dalších veršů. Tento oddíl duchovního stavu „B" zakončíme jednoznačným veršem. Přirozený člověk je jen způsobilý nedodržovat zákon, který jej stejně nakonec odsoudí k smrti. Přirozený člověk je naprosto nezpůsobilý sloužit Nové smlouvě, což je vzkříšení do duchovního života Duchem v Kristu. Všechna naše způsobilost - schopnost nehřešit - žít ve víře, je z Boha.

• Ne že bychom mohli tuto způsobilost přičítat sami sobě na základě toho, co je v nás; naše způsobilost je od Boha, který nás učinil způsobilými sloužit nové smlouvě, jež není založena na liteře, nýbrž na Duchu. Litera zabíjí, ale Duch dává život. (2. Korintským 3:5-6)

Duchovní stav „C"

člověk po znovuzrození, po duchovním (prvním) vzkříšení je schopen nehřešit i zhřešit:

Zde doporučuji, abyste si přečetli ZOD č. 68, str. 9 „Vzkříšení" a ZODy č. 60-65, které pojednávají „O zkaženosti člověka, O Božím vyvolení, O účinném vykoupení, O účinném povolání a O zachování svatých". Všechny ZODy jsou přístupné také na Internetu.

Znovuzrození z Ducha přivádí vyvolený lid, který náleží Bohu, z duchovního stavu „B" do duchovního stavu „C", který se podobá duchovnímu stavu „A", kterému se těšil Adam s Evou před pádem. Proto Ježíš hovoří o „narození se znovu" tj. o jistém obnovení (restaurování) původního stvoření, což je „nové stvoření". Znovuzrozený člověk je nový člověk. Stále obývá přirozené tělo, ale duchovně se narodil z Ducha, je duchovně nadpřirozený - není z tohoto světa.

Znovuzrozený člověk, který již není v prvním Adamovi, ale v druhém Adamovi - Ježíši Kristu, již může svobodně a bez nátlaku volit, Ježíš je již na jeho „volebním lístku". Slyší hlas Pána Ježíše, protože má od Boha uši ke slyšení a obřezané srdce z masa k pochopení věcí Božího Ducha. Ježíš je pro duchovně vzkříšeného a živého člověka neodolatelný návštěvník. Když klepe, tak mu znovuzrozený člověk musí otevřít, protože jinou touhu než Krista nemá. Ježíš k němu vejde a oba spolu stolují.

• Neboť všechno, co se narodilo z Boha, přemáhá svět. A to je to vítězství, které přemohlo svět: naše víra. (1. Janův 5:4)

Každý znovuzrozený z Boha přemůže svět, protože si vírou zvolí Krista!

(Pozn.: Ač jsou duchovní stavy „A" a „C" podobné, je mezi nimi podstatný rozdíl. V „A" a „B" je celé lidstvo reprezentované Adamem. V „C" je Boží lid reprezentován Kristem. To, že jsme všichni duchovně zemřeli v Adamovi, zaručuje vyvoleným, že budou duchovně vzkříšeni v Kristu. Kdyby všichni duchovně zemřeli následkem osobního hříchu, potom by spása závisela na osobním očištění! Tak by byla spása všech lidí bez výjimky naprosto neproveditelná. Znovu - duchovně jsme nezemřeli protože všichni jednotlivě hřešíme; nýbrž hřešíme, protože jsme všichni už duchovně mrtvi.)

Zpět k duchovnímu stavu „C". Nikdo za znovuzrozeného nebude věřit, nikdo za něj nebude činit pokání, nikdo se za něj nerozhodne jít ke Kristu, nikdo za něj nevytrvá až do konce… K tomu všemu se znovuzrozený rozhodne sám, protože byl k tomu uzpůsoben Duchem Božím. Dále, výjimečné zhřešení znovuzrozeného nepřivodí zkázu celému lidstvu, jako za Adama, ale přivodí disciplinární nápravu jednotlivce:

• Vždyť koho Pán miluje, toho vychovává a švihá každého, koho přijímá za syna. (Židům 12:6)

Znovuzrozené Boží dítě na rozdíl od ďáblova dítěte ze světa už je způsobilé nehřešit, protože již může konat a žít ve víře. Cokoliv je z víry v Ježíše Krista, již není hřích. Největší dvě přikázání jsou:

• On mu řekl: „`Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí´ a `miluj svého bližního jako sám sebe´." (Lukáš 10:27)

Přirozený člověk v nich propadá moment po momentu, protože je bez víry v Krista, tedy hřeší v každém okamžiku. Znovuzrozený člověk je sice nedodržuje na 100%, protože je uvězněn v přirozeném těle, ale je uzpůsoben a uschopněn je vírou dodržovat:

• Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého. (1 Janův 2:1)

Znovuzrozený, protože věří v zástupnou oběť Ježíše Krista za svoje hříchy, má naprosto odlišnou a jedinou motivaci nehřešit, tou motivací je Kristus.

• Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání; (Jan 14:15)

Jiná motivace „nehřešit" hřešení neodstraní, naopak je zesílí, protože jedinou zbývající motivací „nehřešit" je člověk sám se svojí sebestředností! Člověk potom „nehřeší" ke své slávě - což je hřích:

• Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic. (Jan 15:5)

Znovuzrození, duchovní vzkříšení je z Boha, ne z člověka. Víra je důsledek znovuzrození, ne příčina. Boží lid věří, protože byl již spasen znovuzrozením z Božího Ducha, ne proto, aby byl spasen:

• Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; (Jan 15:16a)

Spasený člověk, jenž se Boží volbou ocitne v duchovním stavu „C", je uzpůsoben nést ovoce, z nichž to první je, že otevře své srdce Pánu Ježíši Kristu - to je první nehřích v jeho dosavadním životě. Už je schopen skrze víru nehřešit, je ale stále také schopen zhřešit, když jeho tělo přemůže víru.

• Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého. (1. Janův 2:1)

Podívejme se na další verše, které popisují přechod, oživení, vzkříšení nebo znovuzrození.

• I vy jste kdysi byli tmou, ale nyní vás Pán učinil světlem. (Efezským 5:8)

Ti, kteří patří Kristu, jsou převedeni ze smrti do života a stali se Jeho královským kněžstvem, byli duchovně mrtví a nyní duchovně obživli.

• Nyní povstali k životu a ujali se vlády s Kristem na tisíc let. - Ostatní mrtví však nepovstanou k životu, dokud se těch tisíc let nedovrší. - To je první vzkříšení. Blahoslavený a svatý, kdo má podíl na prvním vzkříšení! Nad těmi druhá smrt nemá moci, nýbrž Bůh a Kristus je učiní svými kněžími a budou s ním kralovat po tisíc let. (Zjevení 20:4-6)

Duchovní stav „C" je stav, kde znovuzrození kralují v Kristu tak, že hlásají skutek Boží milosti ztracenému světu.

• Vy však jste `rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu´, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. (1. Petrův 2:9)

Boží lid, který byl duchovně mrtev pod mocí toho Zlého, byl vzkříšen v prvním vzkříšení, aby byl v Kristu uveden na nebeský trůn, odkud v Kristu kraluje až do druhého příchodu Pána Ježíše.

• Spolu s ním (Kristem) nás vzkřísil a spolu s ním uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši, (Efezským 2:6)

Duchovní stav „D"

oslavený člověk po tělesném (druhém) vzkříšení je schopen nehřešit i neschopen zhřešit:

Znovuzrozený, duchovně vzkříšený Boží nový člověk (duchovní stav „C") očekává vyvrcholení tj. nové tělo, které bude plně ovládáno duchem (duchovní stav „D").

• Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu. A nejen to: i my sami, kteří již máme Ducha jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla. (Římanům 8:22-23)

Nové tělo bude již ovládáno Duchem, nebude ovlivněno tělesnou přirozeností jako dnes:

• Rozsívá se tělo tělesné, křísí se tělo duchovní. Je tělesné tělo, je i tělo duchovní. (1. Korintským 15:44)

Tělo duchovní, pod Duchem Božím bude neschopné zhřešit ani zemřít, protože tělesné vzkříšení je naplnění přijetí za syny Boží:

• Vždyť už nemohou zemřít, neboť jsou rovni andělům a jsou syny Božími, poněvadž jsou účastni vzkříšení. (Lukáš 20:36)

Oslavený člověk nemůže zemřít, tj. nebude schopen zemřít, protože bude žít navěky. Kdo žije navěky, ten nemůže zhřešit, protože mzdou hříchu je smrt.

• A nebude tam nic proklatého. Bude tam trůn Boží a Beránkův; jeho služebníci mu budou sloužit, (Zjevení 22:3)

Smrt (satan) bude přemožena a vhozena do ohnivého jezera. Satan bude navěky odstraněn bez jakéhokoliv přístupu do Božího věčného království. Nebude, kdo by mohl svádět, nebude, kdo by mohl zhřešit.

Adam ve zkoušce neobstál a proto nesměl pojíst ze stromu života. Kdyby obstál, pojedl by a byl by v duchovním stavu „D". Vzkříšený lid na konci věků totiž ze stromu života už jíst smí.

• Blaze těm, kdo si vyprali roucha, a tak mají přístup ke stromu života i do bran města. (Zjevení 22:14)
• Uprostřed města na náměstí, z obou stran řeky, bylo stromoví života nesoucí ovoce dvanáctkrát do roka; každý měsíc dozrává na něm ovoce a jeho listí má léčivou moc pro všechny národy. (Zjevení 22:2)

Na závěr

bych chtěl zdůraznit a zopakovat, abychom si uvědomili, že po Adamově pádu zkaženost člověka zasáhla jak lidské srdce, tak i vůli. Dnešní přirozený člověk není ve stejném postavení jako byl Adam, který se opravdu mohl rozhodnout, protože měl dvě volby. Po pádu má přirozený člověk jenom jednu volbu - přijímat věci, které nejsou z Božího Ducha:

• Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem. (1. Korintským 2:14)

A co není z víry je hřích…

- pst -