Duchovní modlářství

 

Apoštol Jan uzavírá svůj první list následujícím jemným, ale vážným napomenutím: „Dítky, uchraňte se model!“ Ti, kterým byla výtka adresována, se obrátili z pohanství a potřebovali být varováni před znovuupadnutím do dřívějšího modlářství i před každým skutkem, který by ho i v tom nejmenším nějak připouštěl. Není potřeba, abych vás před tímto hříchem varoval tak, jak vyplývá z textu. Nikdy jste nepoklekli před hrobkou nebo sochou a nikdy to neuděláte, ale nehrozí nám DUCHOVNÍ modlářství? První přikázání Desatera říká: „Nebudeš mít jiné bohy vedle mne.“ Smyslem tohoto přikázání, jež je základem celé víry, není jen to, že nemáme uznávat jiné bohy mimo Hospodina, ale také že bychom k Němu měli přistupovat jako k Bohu! To znamená, že – pro své nejvyšší blaho – Ho musíme milovat celým srdcem, sloužit Mu celým životem a být na Něm závislí. Je zřejmé, že vše výše uvedené, stejně jako modlitba a chvála, je uctívání, které Bůh vyžaduje.

Klečet, ať už před Bohem nebo před modlou, nemá žádný význam, pokud to není současně vyjádření stavu mysli a srdce. City jsou mnohem opravdovější a výmluvnější poctou než tělesné postoje a vnější formy uctívání. Je totiž zřejmé, že kohokoliv nebo cokoliv oddaně milujeme a udělali bychom všechno, abychom je zachovali a uspokojili, cokoliv, na čem závisí naše štěstí a pomoc, cokoliv okupuje většinu našeho srdce – to je ve skutečnosti náš bůh! Ať už je to Jehova nebo Jupiter, přátelé, majetek nebo naše vlastní touhy či naše vlastní já! Není proto na místě se bát, že srdce mnoha vyznavačů se příliš zabývají jinými objekty uctívání než samotným Bohem, a proto potřebují napomenutí: „Dítky, uchraňte se model!“? Objektů duchovního modlářství existuje mnoho druhů.

1. Modly SRDCE

JÁ je velkou modlou, která je rivalem Boha a která staví hráz oddělující Boha od lidského uctívání. To je ta „urážlivá socha budící žárlivý hněv“ i v Hospodinově chrámě! Je to překvapivé a vzbuzuje to lítost, když si uvědomíme, jak moc vstupuje JÁ téměř do všeho, co děláme. Kromě nepřípustného druhu sebespravedlnosti, jež vede mnoho neobrácených lidí v touze po Božím přijetí k závislosti na vlastních skutcích, se u velkého počtu obrácených nachází velká míra hledání sebe sama, sebehodnocení, sebeobdivu a závislosti na sobě samém. Jak skrytě někteří hledají vlastní chválu v tom, co veřejně dělají pro Boha a své bližní! Jak jsou hladoví po obdivu a potlesku svých bližních! Jak velkou míru jejich JÁ vidí Ten, jenž je zná mnohem lépe než oni sami sebe, na dně jejich nejúžasnějších služeb, darů a nejnákladnějších obětí (a jak málo se z něčeho takového podezřívají)! Jak velmi někteří z nich milují, když jsou obdivovány jejich zbožné zkušenosti, bolestné konfllikty, hluboké smutky, živá radost, jak moc milují své plné ujištění! S jakými pocity sebechvály tajně meditují nad těmito výkony nebo je vztahují na své přátele! Jak moc někteří lpí na svém bezúhonném chození, neposkvrněném charakteru, na tom, aby je sbor i svět ctil – dělají modlu ze své pověsti!

Znal jsem váženého muže, který v bezúhonném chození dosáhl věku sedmdesáti let. Pro svou svatost byl oceňován všemi, kdo ho znali. Pak upadl do odporné nemorálnosti. Když byl tázán, zda by dokázal vystopovat příčinu svého pádu, odpověděl: „Byl jsem hrdý na svou pověst a Satan využil mého stavu mysli, uvedl mě do pokušení a já jsem se lapil do osidla své vlastní pýchy!“ Existuje mnoho způsobů, jakými JÁ odlákává srdce od Boha. Jak nepatrné jsou jeho činy, jak skryté jeho pohyby, a přitom jak obrovský je jeho vliv. Jak JÁ ničí naše motivy, snižuje naše cíle, narušuje naše city a poskvrňuje naše nejlepší skutky. Kolik kadidla je mu páleno a kolik obětí je pokládáno na oltář této modly!

2. Modly DOMOVA

Naši příbuzní stejně jako Bůh vyžadují naši pozornost a zaslouží si ji. Manželé a manželky, rodiče a děti, bratři a sestry nejsou k vzájemné lásce hnáni jen instinktem, ale i Božím příkazem. Je to přirozený zákon a zákon zjevení. Tito milí příjemci našich citů, všech drobných laskavostí a vlídné podpory pramenící ze závazků, které nás s nimi spojují, jsou zdroji nejčistších a nejprávoplatnějších radostí na zemi. Jak básník nádherně vyjádřil: „Domácí štěstí je jediná opravdová blaženost, jež přežila pád.“

Ale i láska k našim blízkým musí být poddána lásce, kterou chováme k Bohu. Jemu musí patřit trůn našeho srdce a všichni ostatní nesmí sahat výše než k podnoží. Pokud naše štěstí závisí na těchto našich milých více než na Boží přízni, pokud při propočítávání svého vlastnictví a sčítání celkové sumy našich radostí je přirozeně stavíme na první místo, pokud se těšíme v tom, co máme, a vztahujeme to na ně spíše než na Boha, pokud se děsíme ztráty někoho z nich, pokud cítíme, že by nás nic neudělalo šťastnými, kdyby nás opustili, pokud si k nim denně i hodinu po hodině chodíme pro uspokojení, pokud nás těší jen sebou samými a kvůli nim samotným, bez Boha, pokud místo toho, aby vedli naše srdce k Bohu, je od Boha drží dál, pokud nám působí větší starost, jak se vyhnout všemu, co by mohlo ohrozit jejich existenci, než naše setrvávání v Boží přízni, pokud nás dočasné přerušení jejich radostného období zasáhne více než ztráta radosti v Bohu a svatých privilegií, pokud při jejich odchodu cítíme zoufalství a opuštěnost, jako kdybychom přišli o ně všechny, nebo si představte, že takto bychom se cítili, kdyby opravdu došlo k takovému neštěstí – potom je nade vše jasné, že jsou našimi modlami a uctíváme je!

Jak je to zřejmé všem, jen ne jim samotným, a jsou chvíle, kdy i oni mají podezření, že mnoho mužů a žen je si navzájem bohem. Vzájemné úsměvy jsou jim více než světlo Boží podpory a jejich vzájemná láska pro ně znamená více než milující laskavost jejich nebeského Otce. A kolik rodičů potřebuje jednoduché napomenutí starého pisatele: „Chraňte se malých model v bílých košilkách.“ Nemám v úmyslu omezovat rodiče v jejich citech. Kdo by tlumil ostražitost, něhu a nekonečné skutky mateřské lásky? Kdo by mohl svým zásahem zabránit péči nutné k ochraně, krmení a výchově těch malých bezmocných stvoření, jež jsou tak závislá na matčině oku, paži a srdci? Rád bych však matce připomenul, že Boha má milovat, sloužit Mu a těšit Ho stejně jako dítě. Boha, který je sám o sobě a měl by být i pro ni jistě více než její milý syn. A pokud všechny její myšlenky a city, záměry a cíle proudí v jednom nerozděleném prameni k dítěti, není potom její modlou? Bůh nebude, neměl by být zapomenut a odsunut ani kvůli manželovi nebo manželce, rodiči nebo dítěti. Bůh neučinil nemožným milovat ho nadevše a zároveň milovat naše pozemské blízké dostatečně. Tyto dva objekty lásky nejsou neslučitelné. Zástupy manželů a manželek se navzájem něžně milovaly, a přesto milovaly Boha nadevše. Zástupy rodičů milovaly své děti moudře, láskyplně, lopotně, a přesto milovaly Boha nadevše. Přijměte proto slovo napomenutí – nedovolte svému srdci, aby se přespříliš zahltilo těmito příjemci vašich nejlepších pozemských citů.

V některých případech to nemusí být někdo z domácnosti, ale celá domácnost, co odloudí srdce od Boha – příjemný domov, všude plno blízkých, prostorný dům, dostatek, zdraví, zkrátka tiché a příjemné bydlo. Potěšení domácího kruhu patří mezi nejsladší potěšení na zemi, a ten, kdo má šťastný domov, musí čelit jednomu z nejmocnějších rivalů a konkurentů Boha v boji o své srdce. Vrátit se z dějiště své denní lopoty do tichého domova, být uvítán úsměvem oddané manželky a rozradostněných dětí, plným stolem, duševní pohodou, ach! V jakém je nebezpečí, když má pocit, že ke svému štěstí potřebuje jen málo Boží přízně a nebeské slávy, když si řekne nebo alespoň pomyslí: „Toto je můj chrám, můj bůh, mé nebe!“

V některých případech je nádherný dům a zahrada, elegantní nábytek a všechny složky blahobytu modlou, ze které se srdce těší a city se v ní kochají. Jak marnivý je majitel krásné domácnosti – jak do ní vnáší svou pýchu! Prochází se svým rájem a jeho duch se v něm pozvedá. Jak to vše udržet v pořádku a kráse, tím se zabývá jeho mysl a to je štěstím jeho života. Uprostřed všeho svého majetku myslí na Boha jen málo a ještě méně v Něm hledá radost. Jeho majetek ho nevede k Dárci, jak by měl, ale zadržuje jeho duši od božského centra a pokoje. Je to ráj. Patří však mezi ty pozemské, ve kterém raději komunikuje s viditelným světem než s neviditelným Bohem! Je to místo, kde nehledí na neviditelné a věčné záležitosti, ale na věci viditelné a dočasné.

Takové jsou domácí modly.

3. Existují také PRACOVNÍ modly

Někteří zbožní lidé jsou požehnáni prosperujícím, vzkvétajícím podnikem nebo lukrativním zaměstnáním. Možná získali jméno, vybudovali si pověst, mají velké množství peněz. Jejich zisky jsou významné, jejich majetek narůstá, jejich váženost stoupá, sousedé k nim vzhlíží, někteří závistivě, jiní s údivem. Jak je tento stav nebezpečný pro duši! Takové podnikání se často stává příliš úspěšným konkurentem Boha v našem srdci. Prosperující podnikatelé jsou náchylní pustit se do svého obchodování celou svou duší, je to jejich štěstím, jejich závislostí, jejich jedinou starostí. Obdivují svůj úspěch a sami sebe podle něj hodnotí, sledují ho s naléhavou citlivostí, třesou se, pokud se objeví známky náchylnosti ke změně, dívají se se znepokojivou žárlivostí na rostoucí prosperitu ostatních v jejich oboru, blahopřejí si k velikosti svých zisků, vyvyšují se pro solidnost svých financí a hodnocení, kterého se jim dostává od světa, jdou na dějiště svého úspěchu s vědomou pýchou, zkrátka jejich duše je svázána s jejich podnikem – jejich modlou. V podstatě mu říkají: „Ty jsi můj Bůh – zachraň mě.“ Ale kde je po celou tu dobu jejich víra? Měli vůbec někdy nějakou? Pokud ano, je žalostně malá, vlažná a mdlá. „Opět vám pravím, je snadnější, aby velbloud prošel uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království.“ Ať takový člověk pochopí, že nemůže sloužit Bohu a mamonu. Stejně jako sláva Hospodinova opustila jeruzalémský chrám, odstoupí i Boží Duch od takového srdce, protože se stalo sídlem modly, která zde má svůj oltář, svou bohoslužbu a svého ctitele.

4. Modly SVĚTA

Modly, které uctívají děti tohoto světa a na jejichž uctívání se také někdy podílí Boží děti. Jaké zástupy jsou bez přestání shromážděny v „chrámu módy“ – té zářivé a půvabná bohyně vkusu a elegance. Jak nákladné oběti skromnosti, střízlivosti, času, peněz a užitečnosti jsou pokládány na její oltář! Zkoumání, starostlivost, štěstí mnohých jsou povážlivě postaveny na záležitostech módy. Poznaný nedostatek vkusu by je rozrušil více než přestoupení pravdy nebo spravedlnosti! Vědomý nedostatek elegance je vážnější než nedostatek zbožnosti nebo milosti! A být za svými noblesními sousedy pozadu v nových modelech oblečení, nábytku nebo stylu bydlení je daleko horší než nedostatek úcty, štědrosti nebo vděčnosti! Móda je zkrátka bohem jejich modlářství, před ní se jejich srdce sklání, a vzdává jí pocty, a vůbec nezáleží na tom, jak často chodí do sboru či kaple nebo s jakým zápalem opakují své modlitby.

A nevěnují snad i hlasatelé víry této modle přehnanou pozornost? Neodvrací se od Boha, aby navštívili svatyni této falešné bohyně? Někteří dobří lidé se až příliš zabývají jemností, elegancí a módou. Podívejte se na ně v jejich oblecích, na jejich nábytek, na jejich povyražení, na to, jak tráví pozdní hodiny. Poslouchejte jejich konverzace o novém, vkusném, nádherném. Pohleďte na  způsob jejich vyznání – vybírají si populární přesvědčení, sbory, kazatele a podle vkusu upravují dokonce i své uctívání Boha! A pokud byste mohli prozkoumat jejich srdce, jako to dělá Bůh, a pozorovat jejich úzkostnou péči, výmysly, plány a záměry, jež s láskou chovají ve svém objetí, totiž touhu zářit, excelovat, být obdivován, působit elegantně a vkusně, být považován za prvního, pokud jde o módnost – najednou poznáte modlu, před jejímž oltářem se často klanějí spolu se zástupy!

Těmito záležitostmi se zabývají daleko častěji než takovými věcmi, jako je duchovní stav mysli, ponížení způsobené hříchem, kultivace ovoce Ducha a cvičení pro nebe. Jednoduchost nacházející se v Kristu je takovým myslím cizí. Bůh je možná jejich Bohem, ale prodlévají tak moc a tak často a tak dlouho v chrámu módy, že je pochybné, zda jsou k Němu jejich srdce upřímná. Tak dychtí po tom, aby se přiblížili lidem tohoto světa v jejich obecných zvycích, až to vyvolává otázku, zda nepatří více k nim než k Božím lidem! Nebo pokud se nemohou Pána vzdát, je zřejmé, že Mu chtějí sloužit v kněžském rouchu a mít práva modly.

Mezi modly světa patří i literatura a věda. Jsou daleko důstojnější než ta, o které jsem se právě zmínil. Přestože mohou být považovány, a mnozí je tak berou, za výsostně dobré, jsou to bozi mysli a srdce. Kolik z nás téměř uctívá „poznání“ a prostředky k jeho získání. Nejde jim o poznání pravého Boha a Ježíše Krista, kterého poslal, ale o poznání přírody. Příroda je jejich bohyní a zeměkoule jejich chrámem, v němž ji zbožňují. I někteří dobří muži, kteří mají hlad po informacích, lásku ke knihám, zálibu ve vědě, dovádí to vše příliš daleko a hrozí jim nebezpečí, že budou okouzleni více tím, co je intelektuální než tím, co je morální, a že budou přespříliš čerpat své štěstí z věcí viditelných a dočasných, v jejichž středu se řídí smysly, spíše než z věcí neviditelných a věčných, které mohou být chápány jen vírou.

5. Modly SVATYNĚ

Stejně jako ve starém chrámu se i v Božím domě nacházejí další objekty určené k uctívání, které se netýkají Jeho a jsou nad Ním. Tam, kde by Bůh a pouze On měl být nade vším, nacházíme vztyčené oltáře a oběti přinášené Jeho rivalům! Jak nepatrná pocta je věnována lidským jménům a lidskému teologickému systému a jak moc od některých slýcháváme o Otcích, mimo jiné o Lutherovi, Kalvínovi, Wesleyovi a Whitefieldovi. Jaké volání se dnes ozývá od zástupů na adresu církve. Od některých slýcháváme více o „církvi“, která je jen tělem, než o Kristu, jenž je božskou Hlavou. Církev je podle nich viditelným zjevením Krista a zdá se, že o viditelném Kristu se více rozjímá a mluví než o neviditelném Kristu. Vliv a autorita posledně jmenovaného je těmito lidmi předávána dříve zmíněnému, pokud jím není zcela zastoupena. Církev je velkým objektem jejich víry a důvěry a stíní jim v pohledu na samotného Zachránce světa či Ho dokonce zcela zakrývá. Více se mluví o svátostech než o evangeliu, více se na ně spoléhá, více se s nimi počítá, jsou oslavovanější než ospravedlnění vírou. Lidské kněžství, ačkoliv je z jejich pohledu ustanoveno, aby bylo odrazem, zastiňuje lesk toho, co pochází od Boha. Lidská měřítka názorů a víry jsou dávána na roveň s tím jediným dokonalým, neomylným a směrodatným. Krátce řečeno, místo aby při příchodu do Božího domu nalezli samotného Boha, jenž se jim zjevuje v jednoduchosti své vlastní pravdy a uctívání, místo toho, aby z něho učinili Alfu i Omegu, před níž jejich mysl i srdce leží tváří k zemi, klaní se mnoha jiným objektům, které do jednoho předstírají, že vedou k Němu, ale které se ve skutečnosti vsunuly mezi Něj a duši, aby odloudily pozornost ctitele od Jehovy Ježíše a sdílely s ním trůn!

Jiní proměňují v modlu kazatele. Horlivě propojeni s některým z nejoblíbenějších služebníků se mohou těšit z pravdy, jen pokud ji vyřkne on. Všichni ostatní jsou opomíjeni, ne-li úplně zavrhováni. Žádné modlitby nepozdvihnou jejich chvíle ztišení, pouze ty jeho. Neberou poučení ani povzbuzení z žádné služby slovem, pouze z jeho. Když nestojí za kazatelnou on, nebudou nikomu jinému naslouchat. Jejich víra a jejich nábožné ladění závisí celé na něm. Nejjasnější vysvětlení pravdy, nejúžasnější pohledy na Boží vlastnosti, nejplnější projevy Krista, nejpovzbudivější zjevení nebeské slávy jsou nic, pokud nepochází z jeho úst. V tomto případě byl kazatel proměněn v modlu a je to on, kdo je uctíván, ne Bůh.

Běda, běda, kolika možnými způsoby dokáže lidské srdce zabloudit od Boha! A z kolika možných substancí si své modly vytváří! Hříšnost modlářství antické doby byla vyostřena tím, že uctívali takové nízké objekty a Boží slávu zaměnili za plazící se tvory. Jak však to, že děláme to samé, zvětšuje naši pošetilost a vinu!

Moji drazí přátelé, rád bych vás napomenul, abyste uctívali Boha samotného. Dejte své srdce, své celé srdce Jemu. Není to snad váš hřích a neměli byste se stydět a trápit, že věnujete tolik své energie jiným objektům a tak málo Jemu, že Ho nectíte tak, jak je Bůh hoden a jak to vyžaduje? Vzpomeňte si, že je Bůh, Bůh v Kristu, smířený Bůh, váš Otec, váš podíl, plný slávy a milosti. Přemýšlejte, jak byste Ho měli milovat cele, horlivě, stále, oddaně. Když uvažujeme o Jeho slávě, mohlo by se zdát, že ta nejjednodušší věc na světě je milovat Ho a sloužit Mu a nejtěžší věc na světě je milovat cokoliv jiného. Jako kdyby bylo nemožné ztratit z dohledu Jeho slávu a Jeho přitažlivost, nemít čas, sklon nebo schopnost zajímat se o něco jiného než o Jeho přízeň, která znamená život, a o Jeho milující laskavost, která je lepší než život. Jako kdybychom kvůli naději Jeho přízně v Kristu, jenž je náš podíl, opravdu už netoužili po jiném objektu nebo zdroji potěšení, tak jako odsouzený trestanec netouží po ničem jiném než královské milosti či člověk trpící hladem po jídle. Jak je nízké, že i když objektem naší lásky má být ohromný Bůh, jsme tak zabráni do omezených věcí, a mnoho z nich skutečně spadá do minutových záležitostí tohoto světa, a že přes Jeho lásku k nám, jež je nám řekou potěšení, jsme tak závislí na blaženosti z „kapek pozemské radosti“, které stékají a kapou ze stvořeného dobra!

Jak urážlivé to musí být pro Boha, který ví a který sám zná nepopsatelnou slávu své vlastní podstaty! Jak nevděčné Mu to musí připadat – otevřel pro nás zdroj živých vod a vidí nás, jak se od něj odvracíme, abychom si vyřezali porušené nádrže, jež neudrží žádnou vodu! Jak hanlivé je pro Něj vidět někoho nám blízkého, podnik, dům nebo služebníka, jak je vyvyšujeme na úroveň rivala, jenž požaduje naše srdce a přijímá city, důvěru a oddanost, které náleží pouze Bohu! Pamatujte, že Bůh je žárlivý – zrovna jako je mezi lidmi žárlivost zažehnuta na nejvyšší stupeň, když vidí, jak je dána přednost někomu nebo něčemu nehodnému či bezvýznamnému, stejně tak se Bohu znelíbí, musí se Mu znelíbit, pokud upřednostňujeme objekty, jež nabízí tento svět ze svého nejlepšího.

Náš hřích je v této souvislosti naším trestem. Prorok říká: „Ti, kdo se oddávají klamným nicotnostem, opouštějí svou věrnost.“ To platí o duchovním modlářství stejně jako v doslovném významu. „Všichni, kdo opouštějí Hospodina, se budou stydět.“ Odvrátit se od Boha ke stvoření, záviset na něm a hledat v něm své štěstí – ve stvořeném namísto v jeho Stvořiteli – nám připraví pouze hořkost zklamání, mrzutost a výčitky sobě samým! Je to jako odvrátit se od slunce ke mdlé svíčce, jejíž světlo brzy zmizí v kouři a nepříjemném zápachu! Je to jako odvrátit se od plné a tekoucí fontány k mrakům bez deště a ke studni bez vody. Zkušenosti druhých stejně jako ty naše ukazují, že obecně řečeno naše nejtěžší zkoušky, naše nejbolestivější rány přicházejí od objektů, které jsme milovali a sloužili jim na Boží účet. Naše modly se stanou naší metlou! – To je v Bohu správné a moudré, užitečné varování pro naši budoucnost a upozornění pro ostatní.

Pokud je láska ke stvoření nadměrná a shovívavá, ke škodě Boží cti, obírá obnovené srdce o sílu a ožebračuje duši o její duchovní bohatství a rozkvět. Mnozí se dokonale přesvědčili o tom, že pod oslabujícím a ničivým vlivem tohoto nepřiměřeného vztahu k některým objektům světa klesla jejich víra na pouhou formu. Mají jméno, aby pro něj žili, ale jsou mrtví. A pokud se vůbec někdy nad svou situací zamyslí, tak ve smyslu básníkových slov:

Jak poklidné hodiny jsem kdysi prožíval,
jak sladká je vzpomínka na ně!
Zanechaly však bolestnou prázdnotu,
kterou svět nemůže nikdy vyplnit.

Kvůli úskočnosti našeho srdce jsme přitahováni čistými a v jádru dobrými objekty, které se nám v některých případech stanou modlou. Mám tím na mysli „v jádru dobré“ samy o sobě, ale hříšné pro přehnaný vztah, který si k nim vytváříme. Jako vyznavači pravé víry nemilujete ani nemůžete milovat a uctívat hřích. Děti tohoto světa mohou dělat neřesti a vyvyšovat je na úroveň bohů. Mnohé z vašich model jsou však ctnosti nebo objekty samy o sobě docela nevinné. Máte a měli byste milovat své příbuzné, máte a měli byste si vážit svého podnikání, domova, služebníků a předpisů víry. Tyto věci se stávají hříšnými, jen pokud jsou milovány více než Bůh. Tady je ten problém – zachovávat je v poddanosti Bohu. Úskočnost našeho srdce však využívá tohoto problému, aby nás oslepila, abychom nerozeznali rozdíl mezi právoplatnou a neprávoplatnou láskou, a rychle nás donutila přestoupit hranici.

Moji drazí přátelé, dovolte mi s vážností vás pobídnout, abyste se nad touto věcí hluboce zamysleli. Zkoumejte svá srdce. Nevztahuje se obvinění z duchovního modlářství právě na vás? Neexistuje nějaký objekt nebo typ věcí, které vstoupily mezi Boha a vaše duše? Nemáte žádné modly? Odchází vaše srdce od Pána? Zkoumejte svou mysl, dům, podnik, svatyni, svět – a zjistěte, kam odešlo a co jste povýšili do role konkurenta samotného Boha. Buďte k sobě poctiví. Neexistuje něco, kvůli čemu je s vámi Bůh ve sporu? Ptejte se sami sebe, čemu důvěřujete, k čemu vzhlížíte, na čem závisí vaše štěstí. Skutečně vzhlížíte nade vše a především k Bohu? Je Bůh vaším středem, pokojem, místem přebývání? Znamená pro vás Kristus více než všechno ostatní? Je to On, kdo je pro vás vzácný? Je On ten hlavní mezi deseti tisíci, ten úplně nejmilovanější? Je sluncem, které tvoří den vašeho blahobytu, měsícem, který osvětluje noc vašich nesnází? Je vaším bohatstvím, vaším přítelem, vaším domovem, vaší perlou velké ceny? Řekněte, bratři, je vám Bůh opravdu Bohem – milovaným a uctívaným, jak by měl Bůh být?

Zatímco se modlíte za úpadek model v pohanských zemích, ptejte se sami sebe, zda nejsou ve vašich srdcích a domovech modly, které by měly být zbořeny. Zda se sami nepotřebujete obrátit od uctívání svého já a mamonu, zatímco toužíte po obrácení uctívačů hinduistických božstev. Pokořte se, hluboce se pokořte pro tento váš hřích!

Jak přízemní životy vedou mnozí křesťané! Hledejte více milosti, abyste mohli svá srdce, celá svá srdce odevzdat Bohu. On to vyžaduje, nepřijme žádné odmítnutí ani nepřipustí žádnou omluvu pro odmítnutí. Z Jeho pohledu je téměř nevýznamné, kdo nebo co postavilo tento Jeho nárok na vedlejší kolej. Zločinnost nemá tolik odstínů, jak se mnozí domnívají – objekt sám v sobě může být sebezákonnější a sebemravnější, ale náklonnost, se kterou je milován, je stále zakázaná.

Na závěr vám říkám, abyste si osvojili slova básníka z další části již citovaného chvalozpěvu:

Sebemilejší modlu, kterou jsem poznal,
ať už je to cokoliv,
pomoz mi dostat z Tvého trůnu,
abych uctíval jen Tebe!
Ať je mé chození ve stálé blízkosti Bohu,
má duše klidná a pokojná,
ať mi jasné světlo ukazuje cestu,
která vede k Beránkovi!

Překlad Julie Petrecká