Korán zmiňuje různé kategorie odpůrců a nepřátel muslimů. Především hovoří o těch, kteří muslimy napadají slovně i skutečně:

1. Útočníci a ti, kteří muslimy vyhánějí

Bojujte pro Alláha proti těm, kteří bojují proti vám. Nedopusťte se však žádných přestupků. Provinilce Alláh nemiluje (Súra 2,190).

Když vás někdo napadne, udeřte zpět stejnou silou, jako vás napadl on. Bojte se Alláha! (Súra 2,194c).

Obranná válka v islámu se řídí zákonem odplaty a pomsty: Duše za duši, oko za oko, nos za nos, ucho za ucho, zub za zub a za každou ránu trest. Kdo tento zákon dodržuje, tomu je to vykoupením! (Súra 5,45). Být velkorysý nebo odpustit nelze, protože za každé bezpráví se musí pykat. Korán určuje: Pro vás je spravedlivé potrestání (provinilců) život!(Súra 2,178c).

2. Nevěřící

Arabské výrazy pro animisty, nemuslimy a ateisty se vyskytují v koránu přes 200krát. Tito „nelidé“ znamenají pro muslimy vyvrhele lidstva (8,55-56). Platí za nečisté (9,28), bezbožné a porušující zákon, protože nežijí podle šaríi, jak stojí v koránu, jedí vepřové maso a při porážení zvířat nevyslovují Alláhovo jméno. Jsou považováni za ty, kteří nic nevědí, nectí zákon, jsou médii čarodějů (2,102) a podvodně porušují smlouvy s muslimy (9,12). Jejich největším hříchem prý je, že neuznávají Mohameda jako proroka a neuctívají Alláha, jak to dělají muslimové. Každý, kdo není muslim, bývá hovorově s opovržením označován za nevěřícího (kafir). Jsou prokleti Alláhem, anděly i lidmi (2,89-90.161; 7,38; 33,64.68).

Pro Alláha jsou nevěřící (všichni nemuslimové) nejhoršími zvířaty, protože nevěří (jako muslimové). Ti z nich, se kterými jsi uzavřel smlouvu a kteří pokaždé své ujednání s tebou poruší, nejsou bohabojní (Súra 8,55-56). Nevěřící jsou vaši jednoznační nepřátelé (Súra 4,101). Chtěli by, pokud možno, aby i vy jste byli nevěřící, jako jsou oni. Proto si je nevybírejte za přátele (Súra 4,89). Ó proroku, zdolej nevěřící a pokrytce a buď k nim tvrdý! Jejich obydlím je peklo a jejich konec je bídný (Súra 66,9).

Mohamed vedl válku na více frontách. Většina jeho protivníků byli animisté, nevěřící a modloslužebníci. Vyhlásil jim nemilosrdný boj. Mohli volit buď islám, nebo smrt! (9,1-5). Později byl mnohým zajatým animistům změněn trest smrti na otroctví, aby nezemřeli pouze jednou, alezažívali každodenně peklo otroctví. Mnoho křesťanů ze Severní a Jižní Ameriky se spolupodílelo na islámském trýznění odkupováním otroků od obchodních centrál evropských knížectví. Kde zůstalo pokání křesťanů za jejich podíl na trhu s otroky?

3. Polyteisté a modloslužebníci

Islámské vyznání víry dělá rouhače z každého, kdo věří na více než jednoho boha, neboť islám akceptuje pouze Alláha (6,106). Kdo hovoří o „matce boží“ či říká, že Bůh je Otec, Kristus Jeho syn a my jsme Boží děti, vyslovuje podle islámu neodpustitelné rouhání. Všichni modloslužebníci a polyteisté jsou prokleti! (29,25; 48,6 aj.). Každý modloslužebník musí být zničen, nepřijme-li islám. Aby existence polyteistů nesváděla muslimy k odpadnutí od islámu, vypověděl Mohamed modloslužebníkům v Mekce smlouvu, dal jim čtyři měsíce na rozmyšlenou, a tím jim umožnil vystěhování. Pokud nepřijmou islám, vyhrožoval jim vyhlazením (9,1-12).

Když doba čekání svatých měsíců uplyne, pak zabíjejte polyteisty všude, kde je jen najdete. Zajímejte je, obléhejte je, lákejte je do léček, kde je to jen možné. Nechte je však běžet, pokud činí pokání, vysloví povinnou islámskou modlitbu a zaplatí církevní daň. Vpravdě, Alláh je odpouštějící a slitovný (Súra 9,5).

Tento takzvaný verš meče a jeho odezva v súře 2,191.192 ruší přes 100 jinak znějících veršů v koránu, vyzývajících k toleranci, rovnoprávnosti a svobodě náboženství. Všechny verše, které doporučují spolupráci s nemuslimy, jsou platné, jen pokud jsou muslimové v menšině jako Mohamed v Mekce. Získá-li islám většinu, je s tolerancí konec, neboť islám má vždy za cíl založení intolerantního církevního státu. Žádné dovolávání se lidských práv nepomůže, neboť islámský zákon je přímo vdechnut Alláhem. Jeho přikázání nesmí a nemůže nikdo nikdy změnit.

Jak hluboká je propast mezi polyteisty a muslimy ukazuje následující verš: Prorokovi a věřícím (muslimům) nepřísluší, aby prosili (Alláha) o odpuštění pro polyteisty, i kdyby šlo o jejich nejbližší příbuzné, poté, co bylo jim jasně ukázáno, že stanou se obyvateli pekla (Súra 9,113).

4. Ti, kteří vlastní knihu (židé, křesťané a Sabejci)

Na počátku své náboženské činnosti Mohamed idealizoval židy a křesťany a nazýval je „vlastníky knihy“. Chtěl také vlastnit takovou zjevenou knihu v arabské řeči, jako měli oni, coby základ své kultury. Islámský prorok použil asi pro 60 % koránu rabínsko-židovské texty mišny a Talmudu a asi 8 % z apokryfů křesťanských příběhů. Když však židé a křesťané nemohli Mohameda uznat jako proroka, jeho postoj k nim se změnil. Nazval židy nejnebezpečnějšími nepřáteli muslimů, zatímco na křesťany pohlížel zpočátku se sympatiemi.

Jistě shledáš, že nejnebezpečnější nepřátelé věřících (muslimů) jsou židé a ti, kdo (k Bohu) přidružují (polyteisté). A jistě shledáš, že ti (nepřátelé), kteří jim sympatií stojí nejblíže, jsou ti, co se nazývají nasara (křesťané), neboť mezi nimi jsou faráři (kněží) a mniši, a nejsou pýchou naplněni (Súra 5,82).

Mohamedova nenávist k židům se stupňovala do té míry, že je v koránu desetkrát proklel (2,88.159; 4,46.47.52; 5,13.60.64.78; 13,52 aj.) a tvrdil, že Alláh některé z nich za trest proměnil v opice a prasata! (2,65.66; 5,60; 7,163-166).

Židé v Medíně představovali intelektuální, kulturní a mocenský blok. Někteří z nich se Mohamedovi veřejně posmívali. Proto je zahnal nebo zničil – ve jménu Džibríla (Gabriela) – rodinu po rodině.

Po setkání, při kterém ctihodná šedesátičlenná delegace ze severního Jemenu po tři dny diskutovala s Mohamedem v medínské mešitě o víře, byli Mohamedem odsouzeni také křesťané. Mohamed přitom představil svůj islám jako náboženství podobné evangeliu. Biskup Abú Harith b. Alqama však prohlédl synkretistu Mohameda a odešel z Medíny, aniž by islám přijal. Mohamed jej a všechny křesťany varoval, že Alláh bude všechny nevěřící trápit: Všechny, kdo zůstanou nevěřícími, budu trápit strašným soužením ve světě tomto i příštím, a oni nenajdou žádného přímluvce (Súra 3,56).

Krátce nato Mohamed poslal do severního Jemenu své jezdce a malé křesťanské království si podmanil. Své přepadení odůvodnil jedním Alláhovým zjevením: Bojujte (se zbraněmi) proti těm, kteří nevěří v Alláha a soudný den a nezakážou to, co zakázali Alláh a jeho prorok Mohamed, a nenáleží správné církvi (islámu), kteří patří k těm, co přijali knihu, dokud vlastní rukou nezaplatí menšinovou daň a nepřiznají (přitom) svou podlost. – Židé říkají: Ezdráš je syn Alláhův! Nazarénští říkají: Kristus je syn Alláhův! To však říkají pouze jejich rty. Napodobují tím řeči těch, kteří před nimi byli nevěřící. Ať je Alláh zabije! Jakými se stali lháři (Súra 9,29-30).

Těmito dvěma verši ze súry Pokání Mohamed naprosto odmítl všechny snílky mezi židy a křesťany, kteří snili o sblížení náboženství. Obvinil je, že věří v jiného boha než muslimové! Židé spoléhali na Jehovu, věrného Boha smlouvy, a křesťané věřili v Otce Ježíše Krista. Alláh je prý však docela jiný! Není ani bohem židů ani bohem křesťanů!

Naděje muslimů se upíná k ráji s pozemskými požitky. Neznají duchovní obnovu, posvěcení, znovuzrození, protože v islámu není Duch svatý. Počítají se znovustvořením starého tvorstva a zvýšeným sexuálním potenciálem mužů v ráji.

Židovská kultura a etika jsou postavené na Mojžíšově zákonu, křesťanská na zákonu Kristově a jeho síle, zatímco islámská stojí na zákonu Mohamedově. Všechny tři zákony jsou od základu rozdílné! Naivní idealisté, kteří stále ještě věří na tři monoteistická náboženství, by se měli konečně probudit a vystřízlivět. Ani v dogmatice ani v etice nemají muslimové, židé a křesťané společný jmenovatel! Jen nevědoucí a pokrytci prohlašují, že tato tři náboženství věří ve stejného boha!

Mohamed nakonec řekl: „Židé a křesťané nenáležejí té správné církvi. Nás oddělují světy!“ Proto Mohamed nedoporučil vést dialog za účelem vzájemného uznání, nýbrž poručil svým následovníkům, aby si podmanili židy a křesťany v krvavém boji se zbraní, až zlomeni, jako lidé druhé kategorie, zaplatí v islámském státě v ponížení menšinovou daň. Všechny ostatní výpovědi o vzájemném vztahu těchto tří náboženství jsou buď sebeklam anebo lež! (2,145; 22,17).

Mohamed podsouval židům, že uctívali Ezdráše, k čemuž nejsou nikde žádné odkazy. Ezdráš nebyl vzýván jako boží syn, ale založil 500 let před Kristem židovský stát, což Mohameda hodně dráždilo.

Křesťané byli obžalováni, že vyznávají Ježíše jako Syna Božího! Pokoušeli se Mohameda evangelizovat! Zakladatel islámu je v hněvu proklel a vyzval Alláha, aby každého křesťana, který vyznává božské synovství Kristovo, přemohl a zničil! (19,30). Proklínací modlitby Mohamedovy jsou konec konců černou magií (3,61). Podle 1. listu Janova 2,22-25 a 4,1-5 se duch Mohamedův projevil jako protikřesťanský duch otce lži. Cíl jeho válek je zjevný: Zničit vládu živého Krista!

5. Vzpurní muslimové a pokrytci!

Nejen útočníci, nevěřící, polyteisté, židé a křesťané byli a jsou vyhlášenými nepřáteli islámu, nýbrž také muslimové, kteří vlastnímu národnímu společenství škodí. Mají být potíráni, dokud nebude znovu nastolena jednota muslimů! Jak již historie stokrát ukázala, jde o neuskutečnitelný sen, ale tento příkaz zůstává částí válečného zákona v koránu a může být kdykoli použit ke schvalování útoků a přepadání odchylujících se a jinak smýšlejících muslimů.

K této skupině patří především pokrytci, kteří dělají, jako by byli muslimy, šatí se a mluví jako oni, ale vnitřně smýšlejí a věří jinak. Mohamed říká, že prý nemají rozum a proklíná je stejnou kletbou jako křesťany: „Ať je Alláh zabije!“ (2,159; 9,30.68; 33,61; 48,6; 63,4). Mohamed je odhalil, protože na jeho války nepřispívali a ostatní od boje zdržovali (4,91; 9,73.120.121; 63,1-8; 66,9 aj.).

Všichni zbabělci (48,16.17) a zrádci (8,71) patří k nepřátelům islámu. Ti se musejí buď vyznamenat v nějakém nebezpečném bojovém nasazení, nebo musejí být vyhlazeni. Smlouvy s nimi nejsou závazné (8,58).

Islámu škodí zvlášť přecitlivělí hašteřivci, kteří se často přou a ohrožují jednotu vojenské skupiny. Pokud po neúspěšných pokusech o vzájemné porozumění ve svých hádkách pokračují, musejí být všemi muslimy potíráni (2,161.217; 4,137; 9,66; 16,106; 18,105; 39,65).

Mohamedův hněv se zvláště zaměřil na odpadlé muslimy, kteří se připojili k jinému náboženskému společenství. Ti jsou prokleti trojnásobně: Alláhem, jeho anděly a všemi lidmi (2,161; 3,86.87). Všechna jejich dobrá díla pozbývají hodnotu (2,217; 18,105; 39,65). Musejí být souženi jako zločinci (9,66). Alláhův hněv spočívá na každém konvertitovi. Jeho odpadnutí zůstává navěky neodpustitelné (16,106). V koránu sice nikde nestojí, že konvertité musí být zabiti, ale šaría ustanovila tento trest pomocí pochybné tradice, která se má údajně vztahovat k Mohamedovi.

6. Jsou misionáři Alláhovi nepřátelé?

Mohamed vícekrát vysvětlil, že svádění k odpadnutí od islámu je horší než vražda! (2,191.217 aj.). Nemuslimové by prý udělali vše, aby změnili víru a kulturu muslimů. Proto si žádný muslim nemá vybírat nemuslima za přítele! (4,89 aj.). Mohamed poručil všem muslimům bojovat proti misionářským světovým názorům: Bojujte (se zbraněmi) proti nim, až nebude žádného pokušení (k odpadnutí od islámu) a všude bude panovat pouze Alláhova církev (Súry 2,193; 8,39).

K těmto pokušením patří také televizní vysílání a hospodářský kolonialimus západu, stejně jako propaganda socialistických států. Zvláště se však toto varování a vyhrožování zaměřuje na křesťanské misionáře, neboť misie je ve většině islámských států zakázaná. Islám se nepovažuje pouze za církev, nýbrž za církevní stát. Proto znamená evangelizace muslimů útok na základ státu, s pokusem podkopat jeho existenci. Tím islám radikálně odporuje obecnému lidskému právu, zvolit si svobodně náboženství.

7. Nepřátelé se stávají bratry

Jakmile nepřítel islámu činí pokání, přičemž přijme islámskou víru s jejími šesti články, a tím odmítne víru v Otce, Syna i Ducha svatého, opustí společenství svého dosavadního světového názoru, vstoupí do domu islámu, pravidelně vykonává povinné modlitby a na znamení své víry platí církevní daň, pak je považován mezi muslimy za bratra (9,5.11 aj.). Tento přestup nevyžaduje žádnou změnu charakteru, ani znovuzrození, nýbrž podrobení se církevnímu zákonu islámu.

Z knihy Svatá válka v islámu: Sen nebo skutečnost? (Abd al-Masih)