Také jste se někdy zarazili nad pasáží z evangelia, kde se mluví o tom, že rouhání proti Duchu svatému nebude odpuštěno? Pokud ano, mám za to, že není divu. Hovoří se zde o hříchu, který nebude odpuštěn. Stačí se na chvíli zamyslet, abychom si uvědomili, jak závažné důsledky to může mít. Vyvstávají v nás pravděpodobně otázky jako: Co je to za hřích, který nebude odpuštěn? Stačí jen něco neuváženě říci nebo si dokonce jen pomyslet něco rouhavého, a je se mnou konec? Nebo třeba vědomě opakovaně určitým způsobem hřešit? A nezhřešil/a už jsem vlastně tímto hříchem a nemám už jen očekávat muka v ohnivém jezeře? Proto věřím, že bude užitečné se alespoň pokusit nalézt odpověď na to, co tento hřích je.

O hříchu proti Duchu svatému se hovoří explicitně v Mt 2,31-32

• Proto vám pravím, že každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu svatému nebude odpuštěno. I tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím.

Podobně o tom hovoří také Mk 3,23 a Lk 12,10.

V jaké situaci to Kristus řekl a co tomu předcházelo? Je dobré vzít v úvahu, že Ježíš nemluvil o neodpustitelném hříchu na samém začátku své služby, ale až poté, co vykonal velké množství mocných činů. Stalo se to v době, kdy lidé očekávali příchod Mesiáše, který se měl prokazovat právě mocnými činy. Janu Křtiteli, který byl ve vězení a nemohl tyto činy vidět, posílá Pán Ježíš následující vzkaz:

• Ježíš jim odpověděl: „Jděte, zvěstujte Janovi, co slyšíte a vidíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium. A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží. (Mt 11,4-6)

Tváří v tvář mocným Kristovým činům jsou lidé tlačeni klást si otázku o Jeho identitě. Kdo je Ježíš? Je to ten zaslíbený Mesiáš? A kdo se nad Ježíšem neuráží, tak blaze mu, neboť je patrně otevřen přijmout, že On je Kristus (Mesiáš). Lidé se tak pomalu, ale jistě začínají rozdělovat na dvě skupiny. Jedna, která Ježíše přijímá, a další, která Ho odmítá. První jasně vidí, jak mocnými činy se prokazuje, což svědčí pro jejich postoj. Ta druhá skupina vidí ovšem tytéž činy svědčící, že Ježíš není obyčejný člověk; jenže jako Mesiáše Ho přijmout nechtějí, a proto potřebují najít nějaké argumenty, kterými Jeho mesiánské poslání napadnou. Když Ježíš uzdraví slepého a němého od narození, je to zázrak takového kalibru, že vyvolá mezi lidmi už naprosto rozdílnou reakci:

• Tehdy k němu přivedli posedlého, který byl slepý a němý; a uzdravil ho, takže ten němý mluvil i viděl. Zástupy žasly a říkaly: „Není to Syn Davidův?“ Když to slyšeli farizeové, řekli: „On nevyhání démony jinak než ve jménu Belzebula, knížete démonů.“ (Mt 12,22-24)

Na jedné straně vidíme odkaz na mesiánství (Syn Davidův) a na straně druhé hrubou urážku, která v podstatě směřuje k odmítnutí Ježíše jako Mesiáše. Právě v reakci na toto nařčení pak Kristus hovoří o rouhání Duchu svatému (Mt 12,31-32). V čem tedy tkví hřích proti Duchu svatému? Vědomě popírat, že Ježíš je Kristus (Mesiáš) se zdá být právě oním Hříchem s velkým H. Proč se ovšem nazývá „hříchem proti Duchu svatému“? Protože právě v moci Ducha svatého koná Kristus zázraky a právě Duch svatý (Přímluvce) o Kristu dnes svědčí a ukazuje hřích nevíry s velkým H:

• Říkám vám však pravdu: Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám. On přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud: Hřích v tom, že ve mne nevěří; (Jan 16,7-9)

Jakýkoliv jiný hřích totiž může být odpuštěn pro Kristovu krev prolitou na kříži, ale co s hříchem nevíry? Jak může být odpuštěn, když ospravedlnění se děje právě skrze víru v Pána Ježíše Krista?

• Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. (J 3,18)

O tom, že odpor k Ježíšově mesiánskému poslání nabýval někdy až absurdních rozměrů jasně svědčí i řada dalších míst v Bibli. Příkladem takového odporu hraničícího již se šílenstvím je snaha o zabití Lazara, kterého Kristus vzkřísil. Proč? Protože kvůli vzkříšení Lazara mnozí v Krista uvěřili (J 12,9-11). Jak pošetilé – chtít zabít někoho, kdo byl nedávno právě vzkříšen! A jak nekonečně marné – chtít tak bojovat proti Ježíši Kristu, který očividně prokázal, že má moc i nad smrtí!

O odporování Duchu svatému hovoří ve svém kázání i Štěpán.

• Jste tvrdošíjní a máte pohanské srdce i uši! Nepřestáváte odporovat Duchu svatému, jako to dělali vaši otcové. (Sk 7,51)

Když pak uzřel Pána Ježíše po pravici Boží a svědčil o tom, reakcí byla hysterická nenávist, která bezprostředně vedla k Štěpánově mučednické smrti. Odpor k Duchu svatému tedy nebyl jen nějaká letmá myšlenka, ale zarytý postoj vedoucí k nenávisti až na smrt.

 Závěr

Pokud zkoumáme na počátku zmíněnou pasáž v biblickém kontextu, docházíme k závěru, že hříchem proti Duchu svatému je zatvrzelé odmítání Pána Ježíše Krista jako jednorozeného Syna Božího a Spasitele – Bohem určeného Mesiáše, v Němž jediném je záchrana. Bible nám totiž jasně říká, že žádná alternativní cesta spásy neexistuje.

• Ježíš je ten kámen, který jste vy, stavitelé odmítli, ale on se stal kamenem úhelným. V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni.“ (Sk 4,11-12)

Křesťané by naopak neměli žít v úzkosti, že spáchali neodpustitelný hřích. Pokud jsou totiž schopni v pokání přicházet ke Kristu, mohou být povzbuzeni zaslíbením:

• Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven. (J 6,37)