Úvod:

(Viz „Jak dlouho je navěky“ ZOD 76, str. 1) Jak máme přistupovat k biblickému starému a novému svědectví, dokladům, zákonům, vůlím, testamentům, smlouvám, závětím atd., abychom dobře porozuměli postupně se rozvíjejícímu, lépe, postupně naplňovanému Božímu plánu spasení? Hned na počátku musíme zdůraznit, že budeme hovořit o teologii starosmluvního slibu a jeho novosmluvního naplnění v Kristu:

1. Starý zákon vyjadřuje Boží slib, jenž je stvrzen nějakým fyzickým stínem, jistým tělesným obrazem;
2. Nový zákon vyjadřuje Boží naplnění tohoto starosmluvního slibu v Kristu, jenž je již duchovní skutečnost.

Pohybujeme se tedy od předobrazu, t.j. nahrazujícího fyzického stínu, ke Kristu, t.j. věčné, duchovní skutečnosti. Sami objevíte desítky příkladů:

• To všechno [stará smlouva] je jen [fyzický a nahrazující] stín budoucích věcí, ale [duchovní] skutečnost je Kristus. (Koloským 2:17)

Slovo smlouva – berith <01285> nebo diatheke <1242> je vhodnější překládat jako (Boží) vůle, výnos, závěť, dekret, ordonance… Hebrejské slovo berith to dovoluje. Jak stará, tak nová smlouva nebyla totiž uzavřena mezi rovnocennými stranami. Abram mezi půlkami zabitých zvířat ani neprocházel:

• Když pak slunce zapadlo a nastala tma tmoucí, hle, objevila se dýmající pec a mezi těmi rozpůlenými kusy [zabitých zvířat] prošla ohnivá pochodeň [Bůh]. V ten den uzavřel Hospodin s Abramem smlouvu… (Gn 15:17-18).

Proto, když čteme slovo smlouva, tak mu rozumějme jako Boží vůle. Potom se ze staré a nové smlouvy v naší mysli stane stará a nová Boží vůle – výnos a vše je rázem srozumitelnější.

Ústředním bodem našeho přístupu k biblickému postupnému zjevení, ve dvou hlavních fázích, je tedy účinná práce a osobnost Pána Ježíše Krista s důrazem na to, čeho Bůh dosáhl, co naplnil pro svůj vyvolený lid ve Svém Synu – Ježíši Kristu. Prvořadým předpokladem teologie starosmluvního slibu a jeho novosmluvního naplnění v Kristu a jeho těle je, že nová smlouva, tak jak je zprostředkována Ježíšem Kristem Božímu nověstvořenému lidu, jeho tělu, jeho církvi, je novou smlouvou, která ve všem naplňuje starou smlouvu. Tomuto přístupu postupného odhalování od starosmluvních tělesných předobrazů k novosmluvní duchovní realitě také říkáme Teologie nové smlouvy (TNS).

Ježíš Kristus a Jeho tělo je Ten ústřední, impozantní a majestátní námět jak celého Nového, tak i celého Starého zákona. Ježíš Kristus je TEN jediný a pravdivý společný jmenovatel, jenž sjednocuje celou bibli, obě vůle:

• (7) V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny pro přebohatou milost, (8) kterou nás zahrnul ve vší moudrosti a prozíravosti, (9) když nám dal [v novosmluvní duchovní skutečnosti – Kristu] poznat tajemství svého záměru [slíbeného a zobrazeného v tělesných, starosmluvních, zastupujících stínech], svého milostivého rozhodnutí, jímž si předsevzal, (10) že podle svého plánu, až se naplní čas [až Ježíš Kristus naplní starou smlouvu], přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu. (11) On je ten, v němž se nám od Boha, jenž všechno působí rozhodnutím své vůle, dostalo podílu na předem daném poslání, (Efezským 1:7-11)

Nejpodstatnější premisa našeho teologického chápání bible vychází ze skutečnosti, že nová smlouva, zprostředkovaná Ježíšem Kristem, je opravdu novou smlouvou, jež ve všem naplňuje starou smlouvu, kterou Bůh uzavřel výhradně s vyvoleným národem (etnickým a tělesným Izraelem) na hoře Sinaj. Nová smlouva je uzavřena s nověstvořeným, novězrozeným duchovním lidem, s Církví – s Izraelem Božím, jenž je složen jak z etnických židů tak pohanů (J 1:49; Ř 9:6; Ga 6:16; Ef 2:12).

Církev – Izrael Boží, v žádném případě nenahradila starozákonní Izrael! Je tomu právě naopak! Starozákonní Izrael jen dočasně „nahrazoval“ skutečnost, jíž je Izrael Boží – Církev, protože byl pouze jejím nedokonalým obrazem a stínem! Skutečnost totiž nikdy nemůže nahradit svůj obraz nebo stín, protože obraz nebo stín je vždy jen nedokonalou náhražkou (imitací) skutečnosti.

• (6) Avšak Ježíš dosáhl vznešenější služby, právě tak jako je prostředníkem vyšší smlouvy, založené na lepších zaslíbeních. (7) Kdyby totiž ta první smlouva byla bez vady, nebylo by třeba připravovat druhou. (8) Ale když Bůh kárá svůj lid, říká: `Hle, přicházejí dny, praví Hospodin, kdy s domem izraelským i s domem judským uzavřu smlouvu novou, (9) ne jako byla ta smlouva, kterou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je vzal za ruku, abych je vyvedl ze země egyptské. Neboť oni nezůstali v mé smlouvě, a já jsem se jich zřekl, praví Hospodin. (10) A toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, praví Hospodin: Dám své zákony do jejich mysli a napíšu jim je na srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. (11) Pak už nebude učit druh druha a bratr bratra a nebude vybízet: `Poznej Pána´, protože mě budou znát všichni, od nejmenšího až do největšího. (12) Slituji se nad jejich nepravostmi a na jejich hříchy už nevzpomenu.´ (13) Když Bůh mluví o nové smlouvě, říká tím, že první je zastaralá. Co je zastaralé a vetché, blíží se zániku. (Židům 8:6-13).

1. Co je to Starý zákon? O co jde ve staré smlouvě?

Jedno z nejdůležitějších poselství Starého zákona je stará nebo-li první smlouva. Stará smlouva byla smlouva, kterou Bůh uzavřel pouze a výhradně se starozákonním národním, etnickým Izraelem na hoře Sinaj. Zásadní ustanovení celé staré (první) smlouvy bylo deset přikázaní na kamenných deskách – dekalog, nebo-li desatero:

• (27) Hospodin řekl Mojžíšovi: „Napiš si tato slova, neboť podle těchto slov uzavírám s tebou a s Izraelem smlouvu.“ (28) A byl tam s Hospodinem čtyřicet dní a čtyřicet nocí; chleba nepojedl a vody se nenapil, nýbrž psal na desky slova smlouvy, desatero přikázání.(Ex 34:27-28)

Desatero nebyl celý zákon, ten zahrnoval mnohem více pravidel a byl mnohem podrobnější. Jinými slovy, desatero byla v podstatě stará smlouva v kostce, bylo vyjádřeno slovy smlouvy (Ex 34:28), byla to ústava národního Izraele. Tak jako ústava nezahrnuje všechny zákony, ani kamenné desky nezahrnovaly všechny zákony.

• (1) Mojžíš svolal celý Izrael a řekl jim: Slyš, Izraeli, nařízení a práva, která vám dnes vyhlašuji. Učte se jim a bedlivě je dodržujte. (2) Hospodin, náš Bůh, s námi uzavřel na Chorébu smlouvu. (3) Tuto smlouvu neuzavřel Hospodin jen s našimi otci, ale s námi všemi, kteří jsme tu dnes naživu. (Dt 5:1-3)

Slůvko „jen“ si v EP přeškrtněte. Kralická bible, a všechny ostatní, slovenské, německé, anglické, latinské překládají v následujícím významu:

• (2) Hospodin Bůh náš učinil s námi smlouvu na Orébě. (3) Ne s otci našimi učinil Hospodin tu smlouvu, ale s námi, kteříž zde jsme nyní my všickni živí. (Dt 5:2-3)

Strongův lexikon vysvětluje slovo karath <03772>, jako odpoutat, izolovat. Otcové Mojžíše a všech těch židů, kteří s ním byli na živu, byli od mojžíšovské první smlouvy odpoutání, izolováni, prostě, Bůh ji s nimi neuzavřel. To je podtrženo slovem anachnuw <0587>, což je 1. osoba množného čísla, jež se obyčejně používá k zdůraznění.

Stará smlouva, jak její podstata – desatero, tak i celý obsáhlý zákon, nebyla uzavřena ani s Adamem, ani s Abrahamem, ani s Izákem, ani s Jákobem, ani s židy v egyptském otroctví a už vůbec nebyla uzavřena s církví, s těmi, kteří jsou v Kristu. Starou smlouvu, dočasnou náhradu skutečnosti, nadekretoval Bůh na vymezenou dobu pouze národnímu Izraeli. Počala na mojžíšovském Sinaji a končila na Kristově Golgotě. Z toho vyplývá, že starozákonní Izrael nemůžeme nikdy ztotožnit s novozákonnou církví. Sinaj byl pouhý stín milosti, fyzický předobraz milosti, slib Kristova zákona milosti. Sinaj však neobsahoval ani zrnko milosti, přestože byl dán židům z té nejvyšší Boží milosti. Sinaj byl naplněn až Golgotou, která již nebyla fyzickou náhražkou, mojžíšovským stínem milosti, ale duchovní skutečností, milostí samou, totiž novou smlouvou – zákonem, jenž je Kristus sám (1K 9:20-21)!

Desatero reprezentovalo starou smlouvu s Izraelem, tak jako ústava shrnuje a reprezentuje zákony země. Desatero bylo podstatou staré smlouvy Starého zákona. V žádném případě desatero nebylo a není podstatou veškerého Božího zákona všech dob. Obzvláště není mravní podstatou věků po Golgotě, protože po Kristu je mravní duchovní podstatou sám Pán Ježíš Kristus a ne fyzická litera vytesaná do kamene! Stará smlouva, tedy i desatero měla omezené trvání, byla vychovatelem, jenž ukazoval hřích, proto byli Izraelité povinni poslouchat literu zákona, dokud nepřišel Ježíš Kristus. Fyzické stíny a obrazy vychovávaly Izrael jako vychovává učitel nebo dozorce, a připravovaly jej na příchod Mesiáše, Ježíše Krista – pravého Abrahamova potomka. Když ale člověk dospěje, už nepotřebuje vychovatele:.

• (25) Ale když přišla víra, nejsme již pod vychovatelem. (26) Skrze víru jste všichni Božími syny v Kristu Ježíši. (27) Všichni, kteří jste pokřtěni do Krista, jste přece oblékli Krista. (28) Není už Žid ani Řek, není otrok ani svobodný, není muž ani žena, neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. (29) A jestliže jste Kristovi, pak jste símě Abrahamovo a dědicové podle zaslíbení. (Galatským 3:25-29)

Nadto, stará smlouva byla legální, právní, podmínečná smlouva s Izraelem, která požadovala 100% poslušnost (což nemohl dodržet nikdo), aby její „dodržovatel“ dostal všechna slíbená požehnání. Tím se dostáváme k podmíněnému slibu:

• (3) Mojžíš vystoupil k Bohu. Hospodin k němu zavolal z hory: „Toto povíš domu Jákobovu a oznámíš synům Izraele: (4) Vy sami jste viděli, co jsem učinil Egyptu. Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl vás k sobě. (5) Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. (6) Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým. To jsou slova, která promluvíš k synům Izraele.“ (Exodus 19:3-6)

Podívejme se na ten vztah mezi slibem fyzickému národu a naplněním v duchovním národu – církvi:

• Vy však jste „rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu“, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla [Ježíše Krista]. (1 Petrův 2:9)

Prvotní a zásadní účel staré smlouvy vedl k odsouzení. Stará sinajská mojžíšovská smlouva vytesaná do kamene sloužila k odsouzení:

• (6) který nás učinil způsobilými sloužit nové smlouvě, jež není založena na liteře, nýbrž na Duchu. Litera zabíjí, ale Duch dává život. (7) Jestliže smlouva literami vytesaná do kamene sloužila smrti, a přece byla nastolena s oslňující slávou, takže synové Izraele nemohli pohlédnout na tvář Mojžíšovu pro její pomíjivou zář – (8) oč slavnější bude služba Ducha! (9) Byla-li služba vedoucí k odsouzení slavná, oč ji převyšuje služba spravedlnosti! (2. Korintským 3:6-9)

Stará smlouva, jak již jsme se zmínili, neobsahovala žádnou milost, přesto byla Izraeli dána z nejvyšší milosti. Její oslňující sláva spočívala v tom, že 100% naplnění zákona skutky skutečně spasí… Nejsou to však naše skutky, jež by naplnily starou smlouvu 100% poslušností, ale byl to Kristus, který ji svými skutky slavně naplnil!

• Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. (Matouš 5:17)

Každý žid ve starozákonní době, který opravdu věřil Starému zákonu, t.j. Mojžíšovi a prorokům, věřil v podstatě v Krista. Ten, kdo Starému zákonu nevěří, nemůže věřit ani v Krista. Jistý boháč v pekle volá k Abrahamovi:

• (28)… neboť mám pět bratrů. Ať jim svědčí, aby i oni nepřišli do tohoto místa muk!“ (29) Abraham mu řekl: „Mají Mojžíše a Proroky. Ať poslechnou je.“ (30) A on řekl: „Ne, otče Abrahame; ale kdyby k nim šel někdo z mrtvých, budou činit pokání.“ (31) On mu ale řekl: „Když neposlouchají Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“ (Lukáš 16:28-31) [viz Jan 5:45-47]

Zde je narážka na židy, kteří nevěří, že Kristus vstal z mrtvých. Důvod je prostý – většina jich totiž dodnes nevěří a neposlouchá, o kom Mojžíš a proroci psali. Starosmluvní a dnešní ortodoxní židé „spoléhali“ a „spoléhají“ na Mojžíšův zákon, že je dodržování zákona zachrání. Proto si mysleli, že jsou v bezpečí. Jejich vyznání víry stálo na Mojžíšovi a písmech Starého zákona, lépe řečeno, stálo na liteře zákona. Ježíš otřásl jejich přesvědčením a ukázal na jejich falešnou víru už v Janovi:

• A sám Otec, který mě poslal, vydal o mně svědectví. Vy jste však nikdy neslyšeli jeho hlas ani jste nespatřili jeho tvář a jeho slovo ve vás nezůstává, poněvadž nevěříte tomu, koho on poslal. Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně. Ale vy nechcete přijít ke mně, abyste měli život. (J 5:37-40)

A dodává:

• Nedomnívejte se, že já budu na vás u Otce žalovat; vaším žalobcem je Mojžíš, v něhož jste složili svou naději. Kdybyste opravdu věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, neboť on psal o mně. Nevěříte-li tomu, co on napsal, jak uvěříte mým slovům? (Jan 5:45-47)

Opravdové vyznání víry v Toho o kom psal Mojžíš a usvědčení hříchu ze Zákona mělo vést a vychovávat židy k vyznání Mesiáše, protože mojžíšovská stará smlouva a celý Starý zákon sliboval ústy proroků ve fyzických stínech a předobrazech Ježíše Krista. Oni však v Ježíše Krista neuvěřili, což dokazovalo, že nikdy nevěřili a dodnes většina skutečně nevěří ani Mojžíšovi, ani prorokům. Vždy, v každém historickém věku, jen ostatek Izraele skutečně věřil Mojžíšovi a prorokům a proto také jenom ostatek židů věří v Ježíše Krista:

• Izaiáš [Iz 10:22] pak volá nad Izraelem: I kdyby byl počet synů Izraele jako je písku v moři, jen ostatek bude zachráněn. (Římanům 9:27)

Nebo:

• A tak tedy i v nynější době [nové smlouvy] vznikl ostatek, vyvolený podle milosti. (Římanům 11:5)

2. Co je to Nový zákon? O co jde v nové smlouvě?

Nová smlouva je cíl (konec) staré smlouvy a začíná tam, kde stará končí. Slíbený cíl staré smlouvy se stává skutečností a je naplněn v nové smlouvě:

• Vždyť cílem Zákona je Kristus, k ospravedlnění každého věřícího. (Římanům 10:4)

Nová smlouva naplnila starou smlouvu, protože je lepší! Naplnění je lepší než slib. Teologie nové smlouvy (TNS) je naprosto Kristocentrická, protože Ježíš Kristus je prostředníkem nové smlouvy:

• Nyní pak obdržel o tolik významnější službu, nakolik je také prostředníkem lepší smlouvy, která je založena na lepších zaslíbeních. (Židům 8:6)

Soustředění na Ježíše Krista znamená nerozlučné napojení jak na Otce tak na Ducha svatého – na plné Božství:

• Neboť v něm [Ježíši Kristu] přebývá veškerá plnost Božství tělesně; (Koloským 2:9)

Ježíše Krista nikdy nesmíme chápat odděleně od Otce a Ducha. Oni jsou jedno! Kristus neudělá nic bez Otce, a bez Ducha se o Kristu nic nedovíme, ani neprožijeme nové zrození, jež nám předurčil Otec, vydobyl Kristus a udělil Duch:

• Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví. (Jan 15:26)

Podílníci nové smlouvy, kterou zprostředkovává Ježíš Kristus, jsou všichni duchovně znovuzrozeni:

• (10) Toto je tedy smlouva, kterou po těchto dnech uzavřu s domem Izraelovým, praví Pán: Dám své zákony do jejich mysli a napíši je na jejich srdce; a budu jejich Bohem a oni budou mým lidem. (11) A nebudou už učit každý svého bližního a každý svého bratra a říkat: `Poznej Pána!´, protože mne všichni budou znát – od nejmenšího až po největšího z nich. (Židům 8:10-11)

(1) Ježíš Kristus zemřel za svoje, za ty, s kterými uzavřel novou smlouvu milosti, za ty, (2) které mu dal Otec (J 17:9), a kteří jsou ve věku spásy (3) průběžně znovuzrozeni z Ducha Božího:

• Proto je také schopen dokonale spasit ty, kdo skrze něj přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby za ně orodoval. (Židům 7:25)

Jenom někteří z židů, kdo žili pod mojžíšovskou sinajskou starou smlouvou, byli spaseni; jen ostatek z Božího přirozeného izraelského lidu patřil Bohu i duchovně; jen ostatek byl skutečným, duchovním Abrahamovým potomstvem. Na druhé straně, všichni, do posledního, Žid nebo Řek, kdo žili a žijí pod Kristovou novou smlouvou, kterou s nimi uzavřel na Golgotě Spasitel ze Sionu, jsou spaseni – jsou Božími duchovními dětmi. Pouze Ježíš Kristus dokonale dodržel a naplnil podmínky vyžadované starou smlouvou a tak získal spásu těm, které mu dal Otec a které znovuzrodil Duch svatý:

• (4) Když však přišla plnost času, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, narozeného pod Zákonem, (5) aby vykoupil ty, kteří byli pod Zákonem, abychom přijali právo synovství. (6) A protože jste synové, Bůh poslal do vašich srdcí Ducha svého Syna, volajícího: „Abba, Otče!“ (7) A tak už nejsi otrok, ale syn, a když syn, pak také Boží dědic skrze Krista. (Galatským 4:4-7)

Všichni, kdo přijímají zaslíbení Ducha, jsou Abrahamovým potomstvem:

• Slib byl dán Abrahamovi a `jeho potomku´; nemluví se o potomcích, nýbrž o potomku: je jím Kristus. (Ga 3:16).

Všechna zaslíbení byla nebo ještě budou naplněna v Ježíši Kristu. Všechny tělesné stíny a předobrazy došly nebo dojdou naplnění v duchovní skutečnosti – Ježíši Kristu a jeho těle – církvi. To je Teologie slibu a naplnění – Teologie nové smlouvy (TNS):

• (10) Všichni, kdo jsou ze skutků Zákona, jsou totiž pod prokletím, neboť je napsáno: „Proklet je každý, kdo nezůstává ve všem, co je napsáno v knize Zákona, aby to činil.“ (11) To, že Zákonem není před Bohem nikdo ospravedlňován, je zřejmé, neboť „Spravedlivý bude žít z víry.“ (12) Zákon však není z víry, ale: „Člověk, který činí tyto věci, bude jimi živ.“ (13) Kristus nás vykoupil z prokletí Zákona, když se stal prokletím za nás (neboť je napsáno: „Proklet je každý, kdo visí na dřevě“), (14) aby Abrahamovo požehnání přišlo v Kristu Ježíši na pohany a abychom skrze víru přijali zaslíbení Ducha. (Galatským 3:10-14)

Protože Pán Ježíš Kristus je prostředník nové smlouvy, proto je také nový zákonodárce a Pán církve – Pán svého těla. Církev ze židů a pohanů již není podřízena mojžíšovským zákonům, ani desateru, ale je pod zákonem Krista (1K 9:21; Ga 6:2). Otázka není, zda Kristovo tělo – Boží chrám, je či není podřízen zákonu; otázka je, pod jakým zákonem Kristovo tělo je:

(1) Pod Starým zákonem, pod mojžíšovskou literou staré smlouvy kamenných desek – desaterem? Nebo:

(2) Pod Novým zákonem, pod novou smlouvou Kristova Ducha, v němž je mojžíšovská litera naplněna tedy zastaralá?

• (11) Kdyby tedy dokonalost byla skrze levítské kněžství (neboť za něj byl lidu vydán Zákon), proč by ještě bylo potřeba, aby povstal jiný kněz [Ježíš Kristus] podle Melchisedechova řádu, a nebyl jmenován podle Áronova řádu? (12) Mění-li se totiž kněžství [na Krista], nastává nutně i změna [naplnění – rozšíření] Zákona. (Židům 7:11-12)

Církev, Kristovo tělo má nového kněze a zákonodárce, kterého poslouchá. Kristovo tělo jistě čte „Mojžíše“ (starou smlouvu) i „Eliáše“ (starozákonní proroky), ale ti již nejsou jeho směrodatnou instancí. Dočasná náhrada – stíny, nejsou nad skutečnost! Církev totiž poslouchá svoji hlavu, Pána Ježíše Krista:

• Petr pak Ježíši odpověděl: „Pane, to je dobře, že jsme zde. Jestli chceš, udělejme tu tři stánky – jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ (5) Ale když ještě mluvil, náhle je zastínil zářící oblak. A hle, hlas z toho oblaku řekl: „Toto je můj milovaný Syn, ve kterém jsem našel zalíbení. Toho poslouchejte.“ (Matouš 17:4-5)
• A náhle, když se rozhlédli, neviděli už nikoho jiného než samotného Ježíše s nimi. (Marek 9:8)

Prosíme o pochopení! TNS vůbec netvrdí, abychom Starý zákon „zavrhli“. Vždyť jsme spaseni Ježíšem Kristem, jenž právě svým skutkem naplnil mojžíšovskou starou smlouvu. Starý zákon je spodnější vrstva téhož zjevení, na němž svrchní vrstva Nového zákona spočívá. Bez prvního schodu nevystoupíme na druhý. Tyto dvě vrstvy Božího zjevení jsou neodtržitelné jako dětství od dospělosti. Vše, co TNS tvrdí, je, že dospělý má již dětství za sebou, nechová se jako dítě, přestože se v dětství mnohému naučil! TNS je teologií naplnění – totiž teologií dospělosti v Kristu.

Kristus je ten spojující účel obou zákonů. Oba zákony jsou však odděleny svými prostředky. Zatímco Starý zákon je o dočasném dětství, jež směřuje ke Kristu, poukazuje na Krista, učí se o Kristu pomocí fyzických obrazů a stínů, jež nahrazují skutečnost, Nový zákon je již o skutečnosti, o znovuzrození z Ducha Božího, o dospělosti v Kristu.

• [1. prostředek:] Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, uvažoval jsem jako dítě; [2. prostředek:] když jsem se však stal mužem [v Kristu], zanechal jsem dětinských věcí. (1 Korintským 13:11)

Spojitost obou zákonů je v jejich účelu a tím účelem je Kristus. Nespojitost obou zákonů je v jejich rozdílných prostředcích: (1) starozákonním slibu (stínech) a (2) novozákonním naplnění (skutečnosti). Oba prostředky, ale zvěstují tentýž účel a tím účelem je Kristus:

Dospělá církev poslouchá svého Pána a Krále Ježíše Krista. On je nad Mojžíše i proroky. On sedí na královském trůnu na výsostech a kraluje svému království, které není z tohoto světa:

• Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil kdysi Bůh k otcům skrze proroky, (2) ale v těchto posledních dnech mluvil k nám skrze svého Syna, jehož ustanovil za dědice všeho a skrze něhož také stvořil světy. (3) On je jasem jeho slávy a vyjádřením jeho podstaty; slovem svojí moci udržuje všechno, co je. Když sám skrze sebe vykonal očištění našich hříchů, posadil se po pravici Velebnosti na výsostech (Židům 1:1-3)

Proto jsou všichni křesťané pod novou smlouvou, jež je vymezena Písmem Nového zákona. Všichni v Kristu jsou duchovní občané Kristova království, Boží rodiny, jež není z tohoto světa, ale shůry:

• (19) Již tedy nejste cizinci a přistěhovalci, ale spoluobčané svatých a členové Boží rodiny. (20) Byli jste postaveni na základ apoštolů a proroků, zatímco úhelným kamenem je sám Ježíš Kristus, (21) v němž se celá stavba spojuje a roste ve svatý chrám v Pánu, (22) v němž se i vy společně budujete, abyste byli Božím příbytkem v Duchu. (Efezským 2:19-20)

Jak jsme již výše řekli, stará smlouva byla naplněna v Kristu a proto její platnost pominula. Boží zákon je však dále závazný pro věřícího i v novosmluvním věku. Boží mravní zásady už ale nejsou vytesány do kamene jako podmíněný (Ex 19:5-6) právní Mojžíšův zákon, jenž sloužil k smrti, ale jsou vepsány do „obřezaného srdce“; je to zákon Ducha (Ř 8:2), je to smlouva milosti (Žd 10:29), je to zákon Kristův:

• (20) A tak jsem pro Židy jako Žid, abych získal Židy; pro ty pod Zákonem jsem jako pod Zákonem, abych získal ty pod Zákonem. (21) Pro ty bez Zákona, jsem jako bez Zákona (i když pro Boha nejsem bez Zákona, ale v Zákoně pro Krista), abych získal ty bez Zákona. (1. Korintským 9:20-21)
• Neste břemena jedni druhých, a tak naplňte Kristův zákon. (Galatským 6:2).

3. Shrnutí

Teologie slibu a naplnění, t.j. Teologie nové smlouvy (TNS) vidí biblické zjevení spásy ve dvou stupních. První stupeň (fáze) byla mojžíšovská stará smlouva; a druhý stupeň (fáze) je Kristova nová smlouva. Tyto dvě smlouvy jsou spojeny totožným konečným účelem, t.j. spasením v Ježíši Kristu; a rozděleny dvěma odlišnými prostředky, jež vedou k jedinému účelu – spasení v Ježíši Kristu. Ten starý, první prostředek, dětství, projevený v tělesných předobrazech a stínech je slib Krista; a ten nový, druhý prostředek, dospělost, projevený v duchovní skutečnosti je naplnění Kristem.

Připomeňme si ještě, v čem se odlišují dvě nejrozšířenější teologie od TNS. Podrobnou studii na toto téma, „Čtyři Abrahamova potomstva“, zašleme zájemcům na požádání:

(1) TNS se nedívá na tyto dva stupně tak jako klasická Teologie smlouvy (TS). Ta chápe obě fáze tak pevně propojeny, že jsou od sebe již neoddělitelné. Vidí je jako staré a nové vykonávání (administrace) jedné „smlouvy milosti“, kterou Bůh ustanovil po Adamově pádu a jež trvá spojitě až podnes. Proto také TS chápe mojžíšovské desatero jako nejvyšší substanci veškerého Božího Zákona – ať starého nebo nového. Proto je TS typicky pedobaptistická, t.j. praktikuje křest dětí, jako by to byla obřízka, ale v nové pokristovské administraci téže „smlouvy milosti“. A dále, TS minimalizuje a v podstatě smazává rozdíl mezi židy a pohany.

(2) TNS se ani nedívá na tyto dva stupně tak jako klasický dispenzacionalismus (DISP). Ten oproti TS rozděluje tyto dvě fáze tak, že se stávají nespojitelnými. Proto dispenzační teologický pohled i dnes rozděluje Boží lid na židy a pohany, jako by Kristova nová smlouva měla být ještě naplněna v mileniu; jako by i v dnešním milostivém Kristově létě nové smlouvy byl stále rozdíl mezi Židem a Řekem jako v době staré smlouvy; jako by vedle nové smlouvy platila ještě i stará smlouva; jako by byl dvojí Boží lid: nebeská církev a pozemský Izrael. DISP maximalizuje rozdíl mezi židy a pohany.

Zůstaňme ale u shrnutí a zdůraznění zásad TNS. Z prvních veršů dopisu Židům je zřejmé, že Ježíšovo učení je v tomto věku nejvyšší dostupné Boží zjevení.

• Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil kdysi Bůh k otcům skrze proroky, ale v těchto posledních dnech mluvil k nám skrze svého Syna, (Židům 1:1-2)

První kapitola Židům potvrzuje, že Ježíš Kristus je Bůh (Žd 1:8-9) a je nadřazený andělům (Žd 1:6-7; 13-14). Následující verše potvrzují, že posloupnost zvěstování staré smlouvy je tento: Pán Bůh – andělé – Mojžíš – starozákonní židé:

• (37) To je ten Mojžíš, který řekl synům Izraele: `Pán, váš Bůh, vám vzbudí z vašich bratrů Proroka jako mne [Ježíše Krista]; toho budete poslouchat.´ (38) To je ten [Mojžíš], který ve shromáždění na poušti stál mezi andělem, jenž k němu mluvil na hoře Sinaj, a našimi otci. Ten přijal živá slova, aby je dal nám. (Skutky 7:37-38)

Zde vidíme, že na Sinaji Bůh hovořil k Mojžíšovi skrze anděla. TNS vždy vykládá Starý zákon optikou Nového zákona a ten to dále potvrzuje:

• (1) Proto [že je Ježíš roven Bohu a větší než andělé] musíme věnovat tím větší pozornost tomu, co jsme slyšeli, abychom to snad neminuli. (2) Jestliže totiž slovo [Zákona] řečené skrze anděly bylo pevné a každému přestoupení a neposlušnosti se dostalo spravedlivé odplaty, (3) jak potom unikneme my, zanedbáme-li takovéto spasení, jež začalo být zvěstováno skrze samotného Pána [Ježíše Krista] a nám bylo potvrzeno těmi, kteří ho slýchali? (Židům 2:1-3)

Autor knihy Židům potvrzuje, že slovo Pána Ježíše Krista má mnohem vyšší váhu než starozákonní zvěst Mojžíše a proroků, kteří ji obdrželi od Boha zprostředkovaně skrze anděly. Starozákonní zvěst, stará smlouva, ustanovená v desateru, jak jsme již několikrát řekli, byla „náhražkou“, fyzickým stínem Kristovy duchovní skutečnosti, nové smlouvy, jež je posledním a dosud nejvyšším zjeveným standardem Božího mravního zákona. Proto můžeme s důvěrou a oprávněně říci, že mojžíšovské desatero je příliš nízký mravní standard pro křesťana, ve kterém sídlí Duch Kristův.

Boží základní Zákon byl ustanoven desaterem a byl vyučován Mojžíšem nejprve v „mateřské školce“ nedospělým dětem. Byl to prostředek, který přirozeného, Duchem Božím nezrozeného člověka prosvítil jako rentgenové paprsky, aby mu ukázal osobní hřích a přivedl ho ke Kristu, který tento Zákon naplnil v každém ohledu. Ježíš Kristus, na rozdíl od Mojžíšova zákona, zemřel nejen za naše hříchy, ale také určuje a vyučuje mnohem vyšší mravní standard, což je zjevení Boží vůle v celé nové smlouvě. V tom okamžiku, kdy se žid nebo pohan duchovně usídlí znovuzrozením z Ducha v Kristu, již není povinen poslouchat a následovat našeho učitele z mateřské školky Mojžíše. Všichni v Kristu, ať Žid nebo Řek, jsou učedníci a následují nového učitele, Ježíše Krista, který sám přednáší na své univerzitě. Mateřská školka nebyla špatná. Byla potřebná pro malé děti (Ga 3 a 4). Mojžíšova mateřská školka ale nebyla konečným účelem spásné věci. Byla jen prostředkem, jenž vedl k samotnému vrcholu Ježíšova učení, ke Kristově univerzitě – jedné verzi, obecnosti, t.j. jednotě:

• že podle svého plánu, až se naplní čas [až Ježíš Kristus naplní starou smlouvu], přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu. (Efezským 1:10)

Teologie smlouvy (TS) obviňuje Teologii nové smlouvy (TNS), že je bezzákonná (antinomiánská), protože učí, že mravní zásady desatera, ústavy staré smlouvy, jsou pro novězrozeného křesťana překonány. Neshody teologů vězí ve vymezení pojmu „Boží zákon“. Být bez zákona – být antinomián znamená zavrhovat Boží zákon. V tom jsou všichni zajedno. Otázka ovšem je, co je dnes Božím zákonem? Pro TS je Boží mravní zákon desatero; pro TNS je Boží veškerý zákon Kristus. On totiž naplnil všechny zákony staré smlouvy – tedy i desatero mravů. Již jsme zdůraznili, že Kristovo učení má nesrovnatelně vyšší autoritu, než učení Mojžíše a proroků. TS považuje Kristovo mravní učení pouze za správný výklad Mojžíšova desatera a proto je nevidí jako nové, vyšší mravní učení, které naplnilo desatero. Tím snižuje Krista na pouhého interpreta Mojžíše v otázkách mravnosti. TS prostě nevidí, že desatero jen ve stínech dočasně nahrazovalo mravní skutečnost, kterou je Kristův zákon.

1. Jestliže tedy dnes, ve věku nové smlouvy, nejvyšší Boží mravní zákon reprezentuje mojžíšovské desatero, objasněné Kristovým výkladem, potom TNS je bez pravého mravního zákona, protože učí, že posvěcování Božího dítěte spočívá výhradně v novém Kristově zákonu t.j. Kristus omilostňuje, Kristus také mravně posvěcuje.
2. Jestliže však dnes, ve věku nové smlouvy, nejvyšší Boží mravní zákon reprezentuje Kristovo učení ať přímé nebo zprostředkované evangelisty a apoštoly, potom bezpochyby TS je bez pravého mravního zákona, protože učí, že mravní posvěcování Božího dítěte spočívá výhradně v mojžíšovském zákonu jenž byl správně vyložen Kristem t.j. Kristus omilostňuje, mojžíšovské desatero mravně posvěcuje.

Podle TS Kristův kříž prý desatero nezneplatnil, Kristus je jen správně vyložil a ponechal v platnosti v mojžíšovské formě: Mojžíšovské desatero ti ukáže tvůj hřích, pošle tě ke Kristu, Kristus tě vykoupí a pošle zpět k mojžíšovskému desateru, abys žil posvěceným mravním životem, protože desatero je ten nejvyšší Boží mravní zákon…

Podle TNS však Kristus desatero a celý mojžíšovský zákon zneplatnil a naplnil v Sobě na kříži a tak je odstranil z cesty, a Sám se stal tím nejvyšším duchovním i mravním Zákonem. Duch Boží (i skrze desatero) ti ukáže tvůj hřích, pošle tě ke Kristu, Kristus tě vykoupí a podrží u Sebe Svým Duchem a nepošle tě zpět k mojžíšovskému desateru, protože to sloužilo smrti (2K 3:7). Kristův Zákon – Kristovo učení, ať přímé nebo zprostředkované evangelisty a apoštoly, tě vyučuje ve všech duchovních i mravních ohledech, což je ten pravý posvěcující život a růst v Kristu:

• a smazal ten soupis ustanovení, [celý mojžíšovský Zákon i s desaterem] jenž byl proti nám a byl nám nepřátelský [protože usmrcoval]. Odstranil ho z cesty tím, že ho přibil ke kříži. (Ko 2:14)

Odpověď hledejte v Kristu a důvěřujte nové smlouvě. Starý zákon je blahodárný tím, že ukazuje cestu ke Kristu. Kristus je naplněním Starého zákona! Když studujete Starý zákon, hledejte Krista! Když studujete Nový zákon, vzhlížejte ke Kristu. Jenom Jeho pravomoc vás udělá svatými.

– pst –