Ad Příčiny deprese (ZOD 80).

* Autor Steve Lehrer má zřejmě na mysli deprese psychogenní, kdy příčinu lze nalézt v životě a v povaze postiženého. U tzv. endogenních depresí je ale pátrání postiženého i jeho soucitného okolí po důvodu smutku marné. Jde o dosud záhadnou nemoc. Takto postižení lidé patří neodkladně do rukou psychiatra. Smutek může skončit sebevraždou. Laické zlehčování odborné léčby depresí je nemístné. Spolu s příslušnou léčbou pomohou modlitby bratří, sester, rodiny. Jakmile se pacient zlepší, může získat sílu k vlastnímu modlitebnímu a čtenářskému úsilí, stále však za pomoci okolí a pod dohledem lékaře. Konečný výsledek je i tak v Božích rukou …

– Marek B. – autor poznámky je lékař.

* Milý Pavle a Kláro,

píši Vám dopis, protože bych rád svěřil někomu z věřících své pocity z poslední doby. Musím přiznat, že si připadám jako totální outsider, který je naprosto mimo, protože všichni kolem se zabývají psychoterapeutickými přístupy a pomůckami. Po přečtení řady knížek je mi stále více jasné, jak je evangelium dnes předefinováno – místo hříšníka je člověk vnímán jako oběť, která potřebuje léčit vnitřní bolest apod. Mluvit v církvi o doktríně totální zkaženosti člověka asi nemá smysl. Jeden farář moje námitky komentoval – že sice totální zkaženost je nutno hlásat, ale současně nelze zcela zavrhnout koncepci sebeúcty odvozené od Božího obrazu ve stvoření. Přiznám se, že dokonce už někdy sám pochybuji o tom, zda to reformátoři s tím pohledem na člověka nepřehnali a zda to není až nelidské nebýt vnímavý na různá traumata, kterými lidé procházejí a přesvědčovat je, že za vším stojí lidská hříšná přirozenost, a že Boží milost postačuje k odstranění těchto problémů. Na druhé straně je mi jasné, že tyto přístupy mají kořeny v psychoanalýze, freudiánském a jungiánském pojetí člověka a jeho podvědomí.

– Úryvek je z dopisu lékaře –

* Vážení a milí Kláro a Pavle,

… Ač nejsem kalvinista, se zájmem čtu ZOD a rád jsem si přečetl zejm. články o křesťanské psychologii a depresi, kde s povděkem kvituji, že se někdo odvážil pozvednout hlas a říci, že sekulární psychologie a farmakoterapie nejsou tím nejlepším řešením tam, kde dříve stačila biblická rada přítele nebo modlitba. Ostatně není se co divit, neboť církev již dávno odstranila prostou a nekomplikovanou víru v Písmo a nahradila naléhavou a konfrontační agresivitu kříže, volající po sebezapření, např. pohodovým a legračním programem ekumenických a sterilních „evangelizačních kurzů“ v domnění, že se tak lépe otevře ztraceným lidem. Ti ale namísto zábavných přednášek potřebují spíše slyšet s láskou, porozuměním a se zájmem podané, ovšem jasné a konfrontační evangelium. Není se ani co divit, když některé církve nahradily osobní zodpovědnost za svůj duchovní růst a osobní hledání Boží vůle povinnou účastí na skupinkách v pyramidálně uspořádané církvi, kde se lidé učí podřízenosti vůdcům a jejich vizím namísto učení se osobní odpovědnosti a hledání Boží tváře v Písmu a na kolenou. … Předesílám, že oblastí mého oboru je vývoj léčiv, resp. pevných lékových forem proti zhoubným nádorům a na vývoji tablet generického psychofarmaka jsem se podílel pouze jednou, a proto bych chtěl předem rozptýlit podezření, že jde o sebeobhajobu mého oboru. O co mi tedy jde: V jinak – podle mého soudu – vynikajícím a fundovaném článku od Steve Lehrera „Příčiny deprese“ se vyskytla věta: „Dokonce i léky, které se na chemické vyrovnání podávají, působí více méně tajemně. Lékaři přesně nevědí, jak tyto léky fungují.“ (ZOD 80, duben 2004, str. 9). Jestliže odhlédneme od spíše filosofického vztahu těla a duše, které nikdy věda ani teologie nebude schopna exaktně definovat a kam tento problém z určitého úhlu pohledu náleží, mohlo by dané konstatování budit dojem, že nikdo neví, co daný lék (v tomto případě psychofarmakum) vlastně v organismu působí, a že jde o jakousi farmakoalchymii. To by ovšem nebyla pravda.

Mnohá psychofarmaka, a speciálně antidepresiva, mají detailně popsaný mechanismus účinku. Jako příklad použiji dnes standardně méně používanějších inhibitorů monoaminooxydázy (fe- nelezin, tranylcypromin) nebo mnohem více používaných inhibitorů reupteaku serotoninu (fluoxetin, paroxetin). Již dlouhou dobu je známo, že fyziologickou „hladinu dobré nálady“ organismus udržuje mj. pomocí tzv. katecholaminů, jako je např. adrenalin, noradrenalin, zejm. pak serotonin. Pokud člověk pracuje, resp. provede nějaký energeticky náročnější úkon, ať už fyzický nebo psychický, uvolňují se tyto látky do krve, odkud pak aktivují specifické adrenergní receptory, jejichž aktivace je mimo jiné chápána jako pocit euforie. Lidově by se to dalo nazvat jako „dobrý pocit po dobře vykonané práci“. Jsem přesvědčen, že i za tímto účelem tento chemismus zabudoval do těla jeho Stvořitel. Tento mechanismus je často zneužíván v tzv. „adrenalinových sportech“, kde si lidé uměle přivozují euforie právě v důsledku uvolnění katecholaminů. Pro zajímavost zde uveďme, že některé návykové látky, jako např. efedrin a fenmetrazin, které jsou také zneužívány narkomany, mají podobnou strukturu a aktivují tytéž receptory. Katecholaminy jsou pak v těle rozkládány specifickým enzymem, monoaminooxydázou (MAO). Bylo zjištěno, že deprese jsou často provázeny deficitem těchto katecholaminů, a proto se hledal způsob, jak jejich hladinu v těle uměle zvýšit, resp. zabránit jejich rozkladu. A právě zde byla vyvinuta psychofarmaka, resp. jejich podskupina antidepresiv, která katecholaminy nahrazuje nebo brání jejich rozkladu (inhibitory MAO) příp. jejich zpětnému vychytávání (inhibitory reupteaku serotoninu).

Neposkytl jsem samozřejmě detailní rozbor, který by laikovi nemusel být zcela srozumitelný, ale chtěl jsem jen poukázat na to, že tyto mechanismy jsou dnes velmi dobře známé a farmaceutická chemie těchto znalostí velmi sofistikovaným způsobem využívá k na- vrhování struktur nových léčiv.

Zneužívání antidepresiv, jejich neracionální užívání, mnohdy neúplné klinické studie vyznívající ve prospěch farmaceutické lobby, jsou dobře známé z tisku a netřeba je zde rozvíjet. Je zřejmé, že antidepresivum nikdy nedokáže vyléčit příčinu deprese a nedokáže odstranit následky hříchu, jehož příčinou deprese do značné míry jsou. Na druhou stranu představte si křesťana, který prožil rodinnou tragédii, např. spontánní potrat, úmrtí nevěřícího blízkého rodinného příslušníka: otce, matky, dítěte. I Písmo v podobných případech navrhuje:

• Dejte opojný nápoj hynoucímu a víno těm, kterým je hořko, ať se napije a zapomene na svou chudobu a na své plahočení již nevzpomíná. (Př 31,6-7).

Je známo, že alkohol působí podobně jako antidepresiva a že tam, kde je statisticky doložena mírně zvýšená konzumace alkoholu, klesá i spotřeba psychofarmak. Prosím, v žádném případě neberte tento článek jako návod k požívání alkoholu nebo k užívání psychofarmak. Na druhou stranu jsou životní události, které nejsou následkem hříchu dotyčného a jejichž příčina později odezní. Je-li v těchto hraničních a svým způsobem výjimečných případech možné zmírnit lidské utrpení, pak bych se za to jako křesťan i jako farmaceut (který zde není osobně zainteresován) přimlouval.

– Aleš Franc –
Autor je výzkumný farmaceut.

Smrtící antidepresivum

Britská firma GlaxoSmithCline uvedla před časem na trh pod názvem Serotax další ze „zaručených“ léků proti opakovaným stavům deprese a úzkosti. Studie zadaná britským ministerstvem zdravotnictví ale prokázala, že Serotax touhu řešit problémy dobrovolným odchodem ze světa ještě zvyšuje. Britské úřady proto vloni v červnu zakázaly Serotax předepisovat osobám mladším osmnácti let. Ostrovní království nyní chce společně s dalšími zeměmi Evropské unie dosáhnout toho, aby toto opatření platilo ve zvýšené míře i pro věkovou kategorii do 29 let. … V ČR bylo loni evidováno 1.700 úmrtí přičiněných vlastní rukou.

– Týden, 32/2004, str. 73 –

Závislost

na benzodiazepimech, jak se skupina návykových léků v čele s diazepamem jmenuje, u nás sužuje mnoho lidí, většinou žen středního či vyššího věku. Podle Vladimíry Zenáhlíkové mají velký podíl na vzniku benzodiazepinových zá- voslostí praktičtí lékaři. „Tyto léky se kromě nespavosti předepisují i na úzkostné poruchy, jimiž v určitém věku trpí až čtvrtina lidí. Obvodní lékař by měl takového pacienta poslat ke specialistům, kteří by řešili podstatu problému, ale on jim často raději předepíše diazepam, protože je to pro něj jednodušší. Pacient se navíc s největší pravděpodobností vrátí, což znamená další body a tím i peníze,“ domnívá se lékařka. „Bohužel nikdo příliš nemonitoruje, kolik žen středního a vyššího věku, ale také mužů, benzodiazepiny zneužívá. Podle nepřímých ukazatelů se očekává, že jde po alkoholu o druhou nejrozšířenější drogu,“ tvrdí primář Jiří Dvořáček z léčebny Červený dvůr. „Závislost na benzodiazepinech jde úspěšně maskovat, kolikrát se na to vůbec nepřijde. Ty ženy mají spíše status nemocné než toxikomanky. Nemají pocit, že fetují, ale že se léčí,“ podotýká kolega z apolinářské ambulance Jiří Profous.

Objem distribuovaných balení benzodiazepinů je u nás kolem šesti milionů ročně.

Magazín Právo, 26.6. 2004, str. 10-12

* Vážení Steigerovi,

jsme čtenáři ZODu prakticky od začátku jeho vydávání v naší zemi. S manželem jsme uvěřili a přijali Pána Ježíše Krista do našich srdcí i životů před 12 léty, po celoživotním hledání pravdy a Boha, oba skoro padesátiletí. Kromě aktivního zapojení do našeho sboru v CB, čtení Písma i modlitebního úsilí se snažíme růst ve víře i studiem křesťanské literatury, časopisů atd.. ZOD čteme vždycky celý, některé články nás osloví více, jiným porozumíme třeba až později. Do této skupiny patří i série článků o psychologii z č. 67 / leden 2001, která vyvolala v následujících číslech mezi čtenáři dosti negativní odezvu. Sama jsem tehdy patřila spíše mezi vlažné odpůrce vašeho varování. Chápala jsem psychiatrii i psychologii jako součást medicíny, čím dál víc potřebnou v současném složitém světě. Vaše články varující před módou léčení depresí, úzkostí a psychiatrické téměř až preventivní péče pochopila 100% až teprve po třech letech, kdy jsem si martyriem lékařských psychiatrických služeb prošla osobně.

Žijeme v rodinném domě společně s rodiči. Maminka zemřela před 5 lety v 78 letech doma uprostřed rodiny. Byla věřící, znovuzrozená, odevzdaná do Božích rukou. Tatínek, tehdy 83 let, po její smrti propadl silné trudnomyslnosti. Víře se celý život bránil. Byl to silný samospravedlivý muž a Boha nepotřeboval. Jeho depresi bylo třeba léčit a psychiatr mu celkem rychle pomohl naordinováním Deprexu a Buronilu. Byla jsem panu doktorovi vděčná a jen jsem litovala, že si tatínek své chorobné úzkosti a strachy (zcela pochopitelné po všem, co prožil ve válce a hlavně pak jako sedlák-kulak po únoru 1948) neléčil dřív. Mohl mít, on i my děti, život veselejší a snazší. Tatínek se po 2-3 měsících léčby zklidnil, stal se laskavým, pohodovým, vstřícným a do- konce v posledních 3 létech i hluboce věřícím, znovuzrozeným křesťanem. Tatínkovy depresivní stavy, ale i řada prožitků a v minulosti vždy „zabetonovaných“ smutků, tragédií (dlouhé umírání prvorozeného dítěte), stresu, šikan za komunismu, silné soucítění a prožívání všeho trápení světa tehdy přivodily i mně chronickou nespavost a řadu psychosomatických potíží (nechuten- ství, bolest slinivky břišní, migrény ap.). Psychiatr mě přesvědčoval, že vše nemohu zvládnout vírou a modlitbami, podporou rodiny, osobním zklidněním a odpočinkem, že i já potřebuji léky, dokonce mnohem více než tatínek, že trpím úzkostnou poruchou a že se bez nich bude můj stav jenom zhoršovat. Bez léků by se stav možná zhoršoval, ale s léky se zhoršil ještě více. Psychiatrie je snaha o léčbu duše a proto není možné používat jednoznačně analyticky určené diagnózy. Lékařem předepsané léky jsou spíše pokusy na lidech. Já jsem neměla to štěstí jako tatínek, jemuž zabraly první dva předepsané léky a bere je dodnes. Od ledna 2001 do ledna 2004 jsem vyzkoušela 15 různých léků, antidepresiv a antianxyolitik. Dostala jsem se do smršti hrůzných duševních stavů od podrážděnosti, přes apatii, zoufalství a strach, roztřesenost svalů, děsivých vírů v hlavě, srdeční arytmie, zvracení, průjmů, spala jsem sotva hodinu denně … Podle lékaře bylo obtížné určit, zda mé hrozné stavy jsou projevem nesnášenlivosti léků nebo projevem určité choroby. A tak pan doktor stanovil další „diagnózu“: fóbie z léků. Léky prý nezabíraly proto, že jsem z nich měla panickou hrůzu a předem je podvědomě odmítala. Další diagnóza byla fóbie ze smrti, strach, že se zblázním (ten měla reálně celá moje pozorná a láskyplná rodina). Psychoterapii doporučil pan doktor až po třech letech pokusů, když už nenašel žádný lék, který by se dal ještě vyzkoušet. Psychoterapie mě stála několik tisíc korun (400 Kč/50min. 1x týdně), a byla to zase jenom ztráta času a peněz. Pro úplnost musím dodat, že jsem učinila tři pokusy změnit psychiatra, ale „léčba“ probíhala všude stejně. Zkušební předepisování drahých zahraničních léků, takže jsem se ještě v horším stavu vrátila k původnímu doktorovi, který mě znal nejlépe a který prokázal své lékařské schopnosti alespoň uzdravením tatínka.

Byly to snad nejhorší tři roky mého života. Bolest duše je velmi zlá, možná i horší než bolest těla a navíc je nebezpečná tím, že odbourává imunitu i pro zdraví tělesné. To vše mě postihlo paradoxně v době, kdy jsme žili v rodinné pohodě, klidu a bezpečí, hluboce zakotveni ve víře. Samozřejmě, že jsem se já i celá moje rodina vytrvale modlila k Pánu za vyléčení, za znovunalezení klidu nebo alespoň ukázání cesty. Letos v lednu jsem se radikálně rozhodla se všemi těmi pokusy skoncovat a svěřit se cele a jedině do rukou Pána Ježíše. Vždyť jenom ON může uzdravit, jemu nemusím tak jako psychoterapeutovi zdlouhavě líčit své životní osudy za 8 Kč za minutu. Pán Ježíš mě dokonale zná a mohu si s ním povídat celé ty dlouhé a bezesné noci. Pomohly mě některé křesťanské knížky, pomohl mě náš kazatel a modlitby ve sboru, velmi mě pomohly právě výše zmíněné články v ZODu č. 67 a znovuotevřené téma v č. 80. Nejvíc mi pomohl dokonalý úklid duše, který jsem po několik večerů a nocí na kolenou s pomocí Pána Ježíše vybojovala za pomoci „hloubkové evangelizace“, tak jak jsem o ní četla ve fr. knize S. Picotové. Když jsme s manželem před léty uvěřili, byl to šok, nádhera, první láska a věčné zaslíbení. Vyznala jsem hříchy, přijala Ježíšovu oběť … a žila klidný život víry. Pak mě psychiatři přesvědčili, že mám spoustu traumat z dětství, nikdy neventilované citové frustrace, pocity viny a neodpuštění vin spáchaných na mně atd., atd.. Proč bych měla minulost řešit psychofarmaky, která jsou jednak návyková a jednak mají i mnoho vážných vedlejších účinků? Proč bych měla svůj život sdílet s těmi, kterým jsou mé problémy lhostejné, protože pro ně jsem byla hlavně lukrativní pacient (zákaz- ník)? Vždyť jsem Boží dítě a můj nebeský Otec má pro mě nekonečnou lásku, trpělivost, porozumění a už předem darovanou milost a odpuštění. Dnes mohu říci, že jsem se uzdravila i z psychatrické péče, jsem šťastnější a psychicky vyrovnanější než před touto anabází. Konečně jsem pochopila smysl této zkoušky: byla jsem sice Boží dítě, věřící, znovuzrozené, ale v mém nitru bylo nahromaděno mnoho stresu, bolu, vin i zranění a ty bránily opravdu plně prožívat Boží lásku a Boží milost, radovat se a nést ovoce ducha. Hříchy jsem vyznala před 12 léty, ale svůj šat jsem spíše intelektuálně namočila než vyprala v krvi Beránkově, aby byl opravdu zářivě bílý, dokonale vypraný a důstojný na Jeho svatbu. Z dnešního pohledu jsem za ty tři roky profesionální péče prožila mnoho zklamání, zbytečného trápení a zkoušek, ale jsem za ně vděčná. ZODu jsem vděčná nejen za sérii článků o úskalích farmacie a psychologie, ale i za všechny ostatní.

– Věra –

Čtenářka nám poskytla závěrečnou lékařskou zprávu:

Výše jmenovaná je v mé péči pro F41.1. Generalizovaná úzkostní porucha. Zatím se nám nedaří stav medikací ovlivnit. Zatím zkoušená medikace: CITALEX 20 tbl obd 30x20mg, AURORIX 150MG tbl obd 30x150mg, DEPREX cps 30x20mg, PROSULPIN 50MG tbl 30x50mg, COAXIL tbl obd 30x12.5mg, BUSPIRON-EGIS 5MG tbl 60x5mg, RIVOTRIL tbl 50x05mg, NEUROL 0.25mg tbl 30x0.25mg, SEROPRAM 40MG/ML gtt 1x15ml 40mg/ml, LERIVON tbl 30x10mg, RIVOTRIL tbl 50x0.5mg, REMERON 30MG tbl obd 30x30mg, PROTHIADEN 10 por tbl flm 50x10mg, ATARAX tbl obd 25x25mg. Zkoušela psychoterapii.

* Vážení,

v ZOD 81 „Rozdílné postoje“ nepravdivě informujete, že článek „Mimo církev není spasení“ je oficiální stanovisko katolické církve. Přitom přebíráte článek z Mezinárodního reportu, který je katolíky odmítán jako „náboženský bulvár“. Zmíněný článek nepsal slušný křesťan. Oficiální stanovisko kat. cír. lze podle mě získat z katechizmu nebo z kánonu či od Kongregace pro nauku víry (dříve Úřad svaté inkvizice). Snažíte se snad mezi evangelíky zasít semínko nenávisti vůči katolíkům? Nesnažte se též přebírat články z Katolického světla. Sice je církevně povolen, ale zneužívá tuto svobodu projevu.

P.S. Pokud se mýlím s tou nenávistí a bude v tom jen zahořklá uraženost, tak to zkuste napravit třeba tím, že napíšete co je mezi katolíky a evangelíky dobré. S pozdravem váš nový čtenář

– Bohdan J. –

Milý bratře,

Rozdílné chápání Písma mezi katolíky a protestanty se řeší na mnohem vyšší úrovni po staletí. Věnují se jim jiné hodnosti, než jsem já nebo Vy. Vy budete hájit svoji pravdu podle učení své církve a oba stavíme na různých předpokladech. Vím, že podle Florentského koncilu se nemohu podílet na věčném životě. Přál bych si, aby bylo toto koncilní tvrzení staženo, ale zatím nebude. Proto berte nás, nekatolíky, jací jsme. Beru vás také tak. Na posledním soudu já nebudu soudit Vás a Vy nebudete soudit mne. Bude nás oba soudit Kristus. Oba jsme hříšníci a potřebujeme pouze Boží milost. Měli bychom se oba odvolávat jen na ukřižovaného Pána Ježíše Krista, jenž nás zastoupil v potrestání. Před soudnou stolicí Kristovou se nebudete odvolávat na to, že jste byl katolík a ujišťuji Vás, ani já se nebudu chlubit tím, že jsem byl novosmluvní reformovaný baptista. Spory pohasnou, bude nám před očima zářit Kristus – On ví, kdo je Jeho od založení světa!

– pst –