Moje nepravděpodobná cesta ke štěstí

Když mě v noci probudí ostrá bolest, nejprve se podívám nahoru. Pokud digitální displej na stropě hlásí teprve druhou noční hlídku, přetlačím bolest a snažím se prodýchat ke spánku. Pokud však hodiny ukazují čtyři hodiny ráno, usměji se. Ježíš mě probudil, abych si užila společenství s ním, i když mám před sebou ještě několik hodin, než se posadím na vozík.

Potřebuji více spánku? Samozřejmě. Ustoupí moje bolest? Pravděpodobně ne. Ale ve čtyři hodiny ráno existuje něco důležitějšího a dělá mi radost pomyšlení, že dlouho před svítáním patřím mezi ta ranní ptáčata, která Ježíši blahořečí. Naplňuji se Ježíšem. Opakuji si jeho Písmo, šeptám jeho jména a šeptem zpívám chvalozpěvy, které se přelévají jeden do druhého a všechny jsou plné vroucí lásky.

Je to těžké, když jste připojeni na externí ventilátor. A tak beze slov prosím, aby odkryl můj hřích, zaplnil všechna má dutá, prázdná místa a ukázal mi více ze své nádhery. Vždycky odpoví něžně. Vidí mě ležet v posteli ochrnutou a podepřenou polštáři, zatíženou lymfatickým rukávem, syčícími vzduchovými trubicemi, sáčkem na moč a postelovými zábranami, které „to všechno drží pohromadě“.

Moje pomocnice o těchto nočních setkáních s Ježíšem ví, a tak se jednou večer, když mě uložila, postavila nad mé ochrnuté tělo s otevřenou Biblí. „To jsi ty,“ řekla a pak přečetla Žalm 119,147–148:

Dřív než začne svítat, na pomoc tě volám, čekám na tvé slovo. Mé oči se budí dřív než noční hlídky a přemýšlím o tom, co jsi řekl.

To je docela přesné. Ráno, když mi jiná pomocnice roztáhne závěsy, odepne ventilátor, sundá zábrany, svlékne lymfatický rukáv a vytáhne spoustu polštářů, obvykle se zeptá: „Spalas dobře?“ „Ani ne, ale jsem tak šťastná,“ odpovím.

POŽEHNÁNÍ, KTERÁ ZPŮSOBUJÍ MODŘINY

Skutečné štěstí se hledá těžko. Mnoho křesťanů se standardně uchyluje k menším, dostupnějším radostem naší kultury. Čím více se však sytíme pozemskými radostmi, tím prosáklejší je naše mysl naložená v nálevu světských tužeb, a to až do té míry, že sotva víme, co naše duše opravdu potřebuje. Schválení půjčky, povýšení v zaměstnání, vítězství domácího týmu nebo rozestoupení dešťových mraků nad naším piknikem pak chápeme jako slavná požehnání seslaná shůry. Kdyby však Ježíš počítal naše požehnání, dostaly by se tyto věci do první desítky?

Jsem nejpožehnanější kvadruplegik na světě. Nemá to nic společného s mou prací, pěkným domem, relativně dobrým zdravím ani s mým výborně upraveným autem pro handicapované, jehož plošina mě hladce dostane až ke vchodu do restaurace. Nezávisí to na knihách, které jsem napsala, na tom, jak daleko jsem na svých cestách byla, ani na tom, že jsem si tykala s Billy Grahamem.

Ježíš jde mnohem hlouběji, než se nachází požehnání fyzického typu, která tolik připomínají Starý zákon. Tehdy Bůh žehnal svému lidu bohatou úrodou, vyhlazením nepřátel, otevřenými lůny, hojnými dešti a toulcem plným dětí. Ježíš k tomu přistupuje jinak. Požehnání umisťuje blíže k bolesti a nepohodlí.

JAK UTRPENÍ PŘIVOLÁVÁ POŽEHNÁNÍ

Ve svém nejslavnějším kázání vyjmenovává Ježíš duchovní chudobu, srdce obtížená zármutkem, pokorného odpouštějícího ducha, vyvarování se hříchu a boj o jednotu v církvi. Svůj seznam završuje slovy:

A jaké bude vaše štěstí, když vás lidé budou obviňovat a špatně s vámi zacházet a říkat proti vám všelijaké pomluvy kvůli mně! Buďte tedy rádi, ano, buďte nesmírně rádi, neboť vaše odměna v nebi je velkolepá. (Mt 5,11–12 J. B. Phillips, doslovně přeloženo z angličtiny, pozn. překl.)

Jak člověk přijímá takové tvrdé věci jako požehnání? 1. list Petrův 3,14 tvrdí:

Ale i kdybyste pro spravedlnost měli trpět, jste blahoslavení.

Právě utrpení nás posílá do nitra Kristova srdce a zavírá dveře. Tam je „nová blízkost Bohu a společenství s ním mnohem vědomější skutečností. Nabízejí se nové argumenty, objevují se nové touhy, odhalují se nové potřeby. Naše vlastní prázdnota a rozmanitá Boží plnost se před nás staví tak živě, že se rozhoří naše nejhlubší touhy a naše srdce volá po Bohu.“ (Horatius Bonar, Night of Weeping, str. 74)

Tyto nové touhy a přání plodí silnou touhu poslouchat ho (Jk 1,2; 2K 5,9). Žalmista David to věděl. Řekl:

Dokud jsem se nepokořil, bloudíval jsem, nyní dodržuji, co jsi řekl. (Ž 119,67)

Zbožná odpověď na utrpení vás vystaví záplavě Božích požehnání.

JESTLI MĚ MILUJEŠ

Ježíš to shrnul slovy:

Milujete­‑li mě, budete zachovávat má přikázání. (J 14,15)

Ježíš se zde nepřirovnává k přísnému manželovi, který vejde do dveří, všimne si, že na stole není večeře, a směrem ke své ženě zabručí: „Miluješ­‑li mě, bude jídlo na stole, jakmile přijdu domů!“ Biblická poslušnost není povinnost dělat správné věci, protože tak by měli jednat dobří křesťané.

Jan 14,15 je jako slib. Jako kdyby Ježíš říkal: „Jestliže mě miluješ, jestliže mě učiníš středem svých myšlenek, budeš se ve mně těšit a své nejobyčejnější úkoly budeš plnit s ohledem na mou slávu, pak ti ani divocí koně nezabrání, abys mě poslouchal.“ Poslušnost, která je motivována bezmeznou láskou k našemu Pánu, má mocný posvěcující účinek. Jaká euforie, když se radost z Krista dokonale propojí s radostí z jeho zákona (Žalm 1,1–3)! Jste pak schopni zvolat:

V duši se stravuji touhou po tvých soudech v každé době. (Žalm 119,20)

David tak mohl říct:

Byl jsem pokořen a bylo mi to k dobru, naučil jsem se tvým nařízením. (Žalm 119,71)

Představte si, že trápení je jako ovčácký pes, který vám štěká za patami a vždy vás žene branou poslušnosti do bezpečí Pastýřovy náruče. Utrpení a posvěcení pak jdou ruku v ruce, když je vám ze všech stran bráněno a jste tvrdě tlačeni „k cíli, [abyste získali] nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši“ (Fp 3,14).

TOHOTO POŽEHNÁNÍ SE MI DOSTALO

Všechna požehnání novozákonního typu, o kterých Ježíš kázal, nyní ztrácejí svou tvrdou hranu. Matouš 5,11–12 už není odpudivý, nýbrž vaši duši hladí. Můžete se radovat spolu se žalmistou, který se rozplýval:

Tohoto se mi dostalo, že zachovávám tvá nařízení. (Žalm 119,56 Pavlík)

Jsme požehnaní – nanejvýš šťastní – ne tehdy, když je všechno na naší straně, ale když všechno v nás je na Boží straně.

Bude to ještě lepší? Ano. Ježíš popisuje mimořádné požehnání mezi poslušností a cenou coby sebou samým v Janovi 14,21:

Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje… i já ho budu milovat a dám se mu poznat.

To je sladkost poslušnosti. Když se posvěcujete, Ježíš otevírá vrstvu za vrstvou svého srdce a nezadržitelně si vás namlouvá svou krásou a svou svatostí (Žd 12,10):

„To je požehnání, které si pro nás [Bůh] přeje nade všechno ostatní… Když s ním dokonale splyneme, přestává boj. Jaké požehnání, když se jeho touha osvobodit nás od hříchu a naše touha být od něj osvobozeni spojí… pak do duše bez zábran proudí božská plnost a navzdory hořkosti vnějšího procesu, kterým se [to děje], se zasvěcené duše zmocňuje nevýslovná radost plná slávy.“ (Horatius Bonar, Night of Weeping, str. 68–69)

POHLED NA SAMOTNOU SVATOST

V hodinách před svítáním, kdy ležím a jsem vzhůru, se naplňuji podobnými myšlenkami. Žasnu nad Ježíšovou krásou a představuji si, jak vyřezává kaňony, vyzdvihuje hory, chrlí potoky, řeky a moře. Vydechuje slunce a planety na oběžnou dráhu, mlhoviny a galaxie a všechno se otáčí, a to proto, abychom mohli spatřit jeho slávu. A co je ještě slavnější, „nese všecko svým mocným slovem“, i vesmír (Žd 1,3). Hory, moře a hvězdy by – puf! – zmizely, každá molekula by zmizela, kdyby přestal chtít, aby vesmír existoval.

A to jsem pořád na povrchu. Náš Bůh Stvořitel pak chce být přibit na kříž. Dívá se do očí vojákovi, který se chystá zatlouct železné hřeby. Když však voják sahá po palici, jeho prsty ji musí být schopny uchopit. Jeho srdce musí stále pumpovat. Jeho život musí být udržován nanosekundu za nanosekundou, protože žádný člověk nemá takovou sílu sám o sobě. Kdo dodává dech do plic tohoto Římana? Kdo drží jeho molekuly pohromadě? Může to dělat pouze Syn, neboť „všechno v něm spočívá“ (Ko 1,17).

Ježíš si přeje, aby hroty projely jeho tělem. Dává katům dost síly, aby zvedli kříž, ztěžklý jeho probodeným tělem. Pak se Bůh vystavuje potupné podívané – ve spodním prádle. Sotva dýchá. Přesto se dívá na ty špatně placené legionáře, kteří se mu posmívají, a pronese:

Otče, odpusť jim… (L 23,34)

Ježíš jim všem – každému z těch ubožáků – milostivě a bez zaváhání dopřeje další existenci.

Jeho ukřižování však bylo pouhou přípravou na větší hrůzu. V určitém okamžiku onoho strašného dne začal Ježíš pociťovat dosud nepoznané. V jeho srdci se začal vznášet děsivě odporný zápach. Cítil se špinavý. Lidská špatnost se plazila po jeho neposkvrněné bytosti – živé výkaly z našich duší. Zřítelnice Otcova oka hnědla hnilobou našeho hříchu (viz Steve Estes, When God Weeps, str. 53–54).

Právě o tom mluvil Ježíš v Janovi 14,21. Tak se nám zjevuje Věkovitý. A světe div se, nyní nazývá Otec zřítelnicí svého oka nás (Žalm 17,8).

KOMU BUDE PATŘIT VAŠE SRDCE?

Pokud toužíte po tom, aby do vaší duše bez zábran proudila božská plnost, přijměte svá trápení, aktivně se zapojte do svého posvěcování a nechte svou radost z Krista propojit s radostí z jeho zákona. Vždyť Bůh vám dal slunce, hvězdy a vesmír. Dal nám květiny, přátelství, dobrotu a spásu. Dal nám všechno – můžete mu nedat své srdce? Pokud nepatří naše srdce Bohu, komu tedy nebo čemu?

Věřím, že ve čtyři hodiny ráno patří vaše srdce Kristu.

Z www.desiringgod.org přeložila Julie Petrecká