Římanům 12:9-13

• Láska nechť je bez přetvářky. Ošklivte si zlo, lněte k dobrému. Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému. V horlivosti neochabujte, buďte vroucího ducha, služte Pánu. Z naděje se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbách vytrvalí. Sdílejte se s bratřími v jejich nouzi, ochotně poskytujte pohostinství.

Když Jób bědoval a bouřil se proti všemu, co ho postihlo, připomínal své dobré vlastnosti a mezi nimi i to, že nikdy neopomněl pohostinnost:

• … lidé z mého stanu si nestěžovali: „Kéž by nám dal trochu masa, nejsme syti", cizinec nezůstával přes noc venku, pocestnému jsem otvíral dveře… (Jób 31:31-32)

A skutečně i Bůh sám řekl, že Jób byl tak spravedlivý, že neměl sobě rovného Jób 1:1:

• … byl to muž bezúhonný a přímý, bál se Boha a vystříhal se zlého.

Budeme-li zkoumat historii Božího lidu, pohostinnost byla vždy součástí nařízených povinností spravedlivých – což jednoduše znamená, že měli být ochotní přijímat do svých domovů ty, kteří tam normálně nepatřili.

V Novém zákoně byla tato povinnost zdůrazněna v rámci křesťanského obecenství. V Římanům 12:13 čteme:

• Sdílejte se s bratřími v jejich nouzi, ochotně poskytujte pohostinství.

Jinými slovy Písmo nás doslovně vyzývá, abychom vyhledávali a podíleli se na pohostinnosti. Sloveso sdílejte se znamená stálou a průběžnou aktivitu. Příkaz Ř 12:13 neznamená, že se sejdeme příležitostně jednou za rok, nejlépe během svátků, či při společné oslavě narozenin nebo na Vánoce, ale máme projevovat pohostinnost stále. Náš dům nebo byt je strategickým místem pohostinnosti – místo setkávání má být připraveno přijmout ty, kteří tam normálně nežijí. V 1Pt 4:8-9 čteme:

• Především mějte vytrvalou lásku jedni k druhým; vždyť láska přikryje množství hříchů. Buďte jedni k druhým pohostinní a nestěžujte si na to!

Nereptejte! Buďte takoví, o nichž platí, že projevují laskavost a pohostinnost s radostí, ne z povinnosti! Jinými slovy, pohostinnost není jen příkaz něco dělat. Nejde o legalistický příkaz, který naplňujeme určitým počtem hostů. Je to příkaz být takovými lidmi, kterým pohostinnost není proti mysli. Pohostinný člověk nepřemítá o tom, kolik špinavého nádobí nebo povlečení musí umýt a vyprat. „Buďte jedni k druhým pohostinní a nestěžujte si na to!" znamená přijímat hosty bez výhrad! Další verš nám připomíná, že naše motivace k pohostinnosti je výsledkem vděčnosti nad bohatostí Boží milosti vůči nám:

• Každý ať slouží druhým tím darem milosti, který přijal; tak budete dobrými správci milosti Boží v její rozmanitosti. (10)

Buďme dobrými správci každého požehnání, které nám bylo dopřáno. V Židům 13:1-2 čteme:

• Bratrská láska ať trvá; s láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud – tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly.

Verš v Ř 12:13 říká, že pohostinnost má být stálá a vytrvalá. Ve verších z Židům je pak stejný pokyn vyjádřen negativním způsobem: nezanedbávejte pohostinnost. Zřejmě je to oblast služby, kterou snadno zanedbáváme. Tak to prostě je. Zemská přitažlivost vše přitahuje směrem do centra Země. Abychom se odpoutali od pozemsky zaměřeného života, pamatujme, že na oběžnou dráhu může vynést vesmírnou raketu mimo zemskou přitažlivost tisíce tun paliva. Podobně i v našem životě na nás působí psychologické síly pozemské přitažlivosti. Pohostinnost mohou mařit naše záliby a aktivity, které jsou zaměřeny jen na nás a naše domovy. Prostě nemáme čas a nejpřirozenější věc na světě je zanedbávat právě pohostinnost. To je cesta nejmenšího odporu. Vše, co je třeba udělat, je jen poddat se působení přirozené gravitace na sebe upřeného života, jehož výsledkem je pak život naplněný sebou. A když nám nezbývá volný prostor pro pohostinnost, prostě ji z života vytěsníme a časem na ni úplně zapomeneme. A proto nás Písmo stroze napomíná. Přestaň! Začni, připrav se, doplň palivo a vystartuj. Jen tak přerušíš pozemská pouta na sebe orientované rutiny.

Přestaň zanedbávat pohostinnost; začni s pohostinností. Ptáte se proč? Protože pohostinnost je nedílnou součástí bohoslužby; nejde o návod, jak prožít příjemný a úspěšný život. Ptáte se, co má společného pohostinnost s Bohem? Pokud pohostinnost není zaměřena na Boha a není Bohocentrická, Bohem prostoupená, pak nemá žádný smysl ani v církvi. Znamením křesťana naplněného Bohem je způsob, jak odpovídá na otázky, proč něco dělá – pro Boha, tak jak jej známe v Kristu.

Až nebudu mezi vámi a budete naslouchat muži z této kazatelny, který bude kandidovat na místo vašeho kazatele, modlím se, že se budete ptát: Jaký vztah má k Bohu? Nebo je to muž, který je spokojen jen s tím, že bude především apelovat na lidskou morálku? Je vše, co říká, podloženo křesťanskou teologií? Nebo může totéž přednést procítěným způsobem např. sekulární psycholog, který má vhled do způsobu. jak žít lépe.

Nevidím žádný důvod, proč by se křesťané měli přespříliš zajímat o morálku nebo mentální zdraví, které nemá přímou souvislost s Kristem. Pokud dobře rozumím Ježíšovým slovům v Matouši 23:15, peklo bude naplněno lidmi, kteří byli „morální" a mentálně „zdraví", ale chyběla jim láska pro Krista.

Bráním se pokušení ospravedlňovat jakoukoliv aktivitu, včetně pohostinnosti, jen proto, že je to součást tzv. „judeo-křesťanské etiky". Když si uvědomíme krátkost času, který je nám na této zemi vyměřen, a nekonečnost času, který na každého čeká v nebi nebo v pekle, vše, čeho jsme během pozemského života dosáhli a dokázali, nemá trvalou hodnotu. I když budete mobilizovat společnost a jednotlivce v oblasti morálky a neukážete jim cestu nového života skrze osobní proměnu v Kristu, marnili jste čas a příležitost, které nám byly dány. Budou nám na věčnosti vděční, že jste jim pomohli žít zdravě, úspěšně, pohostinně třeba i padesát let, které pominou stejně rychle jako novoroční ohňostroj?

• …vy přece nevíte, co bude zítra! Co je váš život? Jste jako pára, která se na okamžik ukáže a potom zmizí! (Jakubův 4:14)

Věčnou hodnotu má jen ta etika a morálka, která je formována Boží vůlí, Boží mocí a je zaměřena na Boží slávu skrze Ježíše Krista. Na vahách věčnosti je morálka bez Krista lehčí než vzduch. Takže můžeme být skvělými hostiteli a tuto příjemnou službu vykonáváme s mentalitou orientovanou na člověka, zůstává otázkou: Co to má společného s Bohem? Co dává křesťanské pohostinnosti věčnou hodnotu a odděluje ji od pouhé populární morálky? Odpověď na tuto otázku přináší odpověď na otázku: Proč to dělám? Jakou mám motivaci?

Naše motivace k pohostinnosti, která je zaměřena na Boha, má kořeny ve Starém zákoně. Snad nejjasnější instrukce najdeme ve verších Leviticus 19:33-34:

• Bude-li přebývat s tebou ve vaší zemi někdo jako host, nebudete mu škodit. Ten, kdo bude s vámi přebývat jako host, bude vám jako domorodec mezi vámi. Budeš ho milovat jako sebe samého, protože i vy jste byli hosty v zemi egyptské. Já jsem Hospodin, váš Bůh.

Odkud čerpáme motivaci k pohostinnosti? Je to láska k hostům a vzpomínka na to, že i my jsme byli bez domova a cizinci? Mějte v lásce návštěvníky, protože „i vy jste byli hosty v zemi egyptské". Proč člověk by měl mít rád návštěvníky, protože sám byl cizincem? Ale tady nejde o dávnou minulost. Jde o to, že byli cizinci v Egyptě, ale už nejsou! Proč? Protože: „Já jsem Hospodin, váš Bůh". Slova „Já jsem Hospodin, váš Bůh" jsou nabita významem, protože patří mezi první slova desatera v Exodus 20:2. Každý Izraelita by větu dokončil: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví". Slova „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh" (jak se objevují v Leviticus 19) ve zkratce znamenají: já Hospodin jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví, kdy jste byli utlačovaní cizinci a já jsem vás zachránil. Pro Boží lid Starého zákona byla pohostinnost povinností, která vyplývala přímo z toho, kdo byl Bůh. Já Hospodin, váš Bůh, jsem připravil domov a přivedl svůj lid svojí mocí do zaslíbené země. Proto mějte v úctě a lásce hosty jako sami sebe. A nejen to (Levitikus 19):

• Buďte svatí, neboť já Hospodin, váš Bůh, jsem svatý.

Naše hodnoty by měly být zrcadlem hodnot Hospodina. O jaké hodnoty jde? Proč Bůh přišel právě k židovskému národu, aby mu prokázal pohostinnost a ochranu, když je vysvobodil z egyptského otroctví a vyvedl do zaslíbené země plné mléka a medu? Byli Izraelité tak výjimeční a poslušní? Nebo to bylo proto, že se Bůh rozhodl oslavit své jméno tím, že dodrží smlouvu, kterou uzavřel s Abrahamem, Izákem a Jákobem?

• Ale oni se mi vzepřeli a nechtěli mě ani slyšet. Žádný neodhodil ohyzdné modly, k nimž vzhlížel, a neopustil egyptské hnusné modly. I řekl jsem (Hospodin), že na ně vyleji své rozhořčení, a tak dovrším svůj hněv proti nim uprostřed egyptské země. Učinil jsem to pro své jméno, aby nebylo znesvěcováno v očích pronárodů, uprostřed nichž byli, před jejich zraky jsem se jim dal poznat, když jsem je vyvedl z egyptské země.Vyvedl jsem je tedy z egyptské země a uvedl na poušť. (Ezechiel 20:8-10)

Není pochyb o tom, že v Boží pohostinnosti nehrály zásluhy žádnou roli. Byli to svévolníci:

• Zhřešili jsme už se svými otci, provinili jsme se, svévolně si vedli. Naši otcové v Egyptě nepochopili tvé divy, tvé hojné milosrdenství si nepřipomínali, vzepřeli se při moři, při moři Rákosovém. On však je zachránil pro své jméno, aby v známost uvedl svou bohatýrskou sílu. (Žalmy 106:6-8)

Boží pohostinnost je motivována jeho neochvějným a neměnným záměrem, aby bylo jeho jméno oslaveno: „Pro své jméno, aby v známost uvedl svou bohatýrskou sílu". Pokud tohle nevidíme, nikdy nepochopíme, co znamená milost.

Milost je Boží pohostinnost, která přijímá hříšníky ne proto, že jsou dobří, ale pro svoji slávu. Kdyby se Bůh rozhodl nezveličovat slávu vlastní soběstačnosti a místo toho by sám sebe obohacoval výběrem talentovaných a počestných partnerů, nebyla by ve světě žádná milost, pohostinnost ani spasení. Máme věčný život jen kvůli Boží milosti, a milost je Boží projev, kterým oslavuje svobodu, moc a bohatství, kterými prokazuje pohostinnost hříšníkům. Je to totéž, co vidíme v Novém zákoně, a ptáme se, čím jsou křesťané motivováni k pohostinnosti?

• Pamatujte proto vy, kteří jste svým původem pohané a kterým ti, kdo jsou obřezaní na těle a lidskou rukou, říkají neobřezanci, že jste v té době opravdu byli bez Krista, odloučeni od společenství Izraele, bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě. (Efezským 2:11-12)

Pro nás by bylo jen malým povzbuzením, že Bůh uzavřel smlouvu s lidem Izarele. I nadále bychom byli ve světě nelegálními cizinci a přistěhovalci, mimo spasení, bez Boha a naděje. V Kristu, podle listu Efezským 2:14-16, vidíme, že On obětoval sám sebe, aby

• …on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. Svou obětí odstranil zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil mír. Oba dva usmířil s Bohem v jednom těle, na kříži usmrtil jejich nepřátelství.

Kristus přišel, aby smířil Židy a pohany s Bohem. Výsledek toho je pro nás pohany dán ve verši 19:

Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině.

Vrcholným skutkem pohostinnosti byla chvíle, kdy Ježíš Kristus zemřel za hříšníky, aby každý, kdo věří, byl přijat do Boží rodiny. Již nejsme cizinci, přistěhovalci, ale máme nový domov, patříme do Božího království. Každý, kdo důvěřuje Ježíši, nalezl domov u Boha.

Proč to Bůh tak udělal? Proč poslal svého jednorozeného Syna, aby nám prokázal pohostinnost v nebi? Efezským 1:5-6 nám na otázku odpovídá:

• Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny a chválili slávu jeho milosti, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším.

Udělal to proto, aby byla odhalena jeho sláva a oslaveno jeho milosrdenství. Ze stejných důvodů zachránil nehodné cizince z Egypta – pro svoji vlastní slávu. To je milost Starého zákona a to je milost Nového zákona.

• Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. (Efezským 2:8-9)

Nejvyšší důvod pro křesťanské pohostinství je Boží pevné rozhodnutí, jak můžeme oslavovat svobodu a svébytnost jeho milosrdenství. Takže co je motivací pohostinnosti? Jednak nás motivuje minulost, ale i naděje pro budoucnost. Ohlížíme se do minulosti a připomínáme si, že náš život byl vykoupen skutkem Boží pohostinnosti. On nás přijal do svého domu. Byli jsme utlačovaní cizinci v Egyptě hříchu a smrti. O Velikonocích si připomínáme smrt Syna na kříži 1 K 5:7

• …neboť byl obětován náš velikonoční beránek, Kristus

a jak je psáno v Efezským 2:5:

• … probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni!

A provedl nás skrze Rudé moře obrácení se ke Kristu. Když se obrátíme a díváme se vpřed do budoucnosti, vidíme, že jsme milováni všemohoucí mocí a s takovou horlivostí, která je stejně jistá jako Boží záměr vlastní slávy. On zajistí všechny naše potřeby v divočině tohoto života, převede nás bezpečně přes Jordán do země zaslíbené, která oplývá mlékem a medem Jeho obecenství s námi na věky. Takže, když někomu prokazujeme pohostinnost, pocítíme osvěžující radost, že jsme nositeli Boží pohostinnosti místo vlastního rozmaru, který nás vede jen do slepé uličky. Radost a potěšení z přijímání Boží pohostinnosti hyne a nekvete tam, kde nepěstujeme pohostinnost vůči ostatním. Totéž můžeme ještě vyjádřit jiným způsobem: když pěstujeme pohostinnost, prožíváme nadšení, protože cítíme Boží moc, která přemáhá vlastní strach, lakotu a všechny psychologické překážky, které vycházejí z vlastního sobectví. A je jen málo potěšení, která nám přinášejí větší radost, než osvobozující síla Boží pohostinnosti, která nás radikálně proměňuje v takové lidi, kteří s láskou zrcadlí slávu Jeho milosti. Takže, abychom zvýšili prožitky radosti z vlastní víry a šířili Boží slávu, dovolte mi, abych zakončil s několika pokyny pro strategii pohostinnosti.

Strategickou pohostinností mám na mysli to, že strategicky uvažuji a ptám se: Jak mohu přitáhnout co nejvíce lidí k hlubším prožitkům s Boží pohostinností? Jak mohu používat svůj dům, byt nebo sbor pro slávu Božího království? Koho mohu potěšit ve chvílích samoty právě teď? Které lidi mohu přivést, abychom se setkali a lépe poznali u mě doma? Možná dvě tři hodiny, které společně věnujeme zamyšlení, jak obohatit potřeby sboru nebo ostatních, právě u nás doma, může otevřít nečekané možnosti. Z podobných setkání, podle schopností a možností dvou nebo tří lidí, může vzniknout základ nové služby. Strategická pohostinnost není setkání klanu starých známých a přátel, s nimiž jsme spolu stále. Nepodceňujete příležitosti a nápady, které mohou vzniknout právě u vás a mohou mít dosah i v misijním působení. Strategie znamená, že budu přemýšlet o Boží pohostinnosti, která je známá po celém světě, začínaje osamělostí jednotlivce v naší blízkosti až po neznámého farmáře v Africe.

Závěr:

Určitě jde o nejméně tři oblasti. Proto se nenechte omezovat! Neodkládejte a neodmítejte pozvání druhých. Modlete se, ať vám Bůh ukáže strategii určenou jen vám.

1. Myslete strategicky – vaše bydliště se může stát útočištěm pro druhé. Pokud se sami cítíte osaměle, nečekejte. Pozvěte někoho domů na nedělní oběd. A když se nehodí neděle v poledne, proč ne pozdní odpoledne. Šálek kávy a něco sladkého potěší kdykoliv. Vím, všichni si potřebujeme odpočinout, ale kdy jindy si uděláme čas, než právě dnes? Když to jinak nejde, připravte si pohoštění den předem – nejde o pohoštění, ale o setkání.

2. Myslete strategicky v rámci církve – ve sboru vítejte hosty, zajímejte se o ně, řekněte jim, jak to u vás ve sboru chodí, jaké možnosti máme, představte je dalším vrstevníkům. A hlavně, usmívejte se jeden na druhého.

Když bohoslužba skončí, zapněte svůj radar! Ten by měl objevit a vyhledat v okolí několika metrů ty, které vám Bůh připravil pro tento den. Oslovte někoho, jehož jméno ještě neznáte. Samozřejmě, nemůžete oslovit všechny najednou, ale když totéž udělá každý z nás, bude celé obecenství nabité přátelským duchem. Tam, kde vítání začalo, tam nová příležitost pokračuje. Buďte kreativní a pohostinní. Nezapomínejte ani na ty, kteří nejsou součástí křesťanského obecenství.

3. Myslete strategicky a neuzavírejte se do své věkové kategorie a okruhu těch, které znáte nejlépe. Hledejte nové vztahy. Rodiny mohou vyjít vstříc starším nebo naopak, starší mohou pozvat studenty, přemýšlejme o příležitostech a možnostech. Nezapomínejte na sváteční příležitost – překvapte oslavence, nové rodiče, novomanžele, … konec studia, odchod do důchodu, … Bez zásluh jsme dostali, bez zásluh rozdávejme. Znáte větší radost než tu, kterou pocítíme skrze sdílenou pohostinnost, kterou sami přijímáme v Kristu? Myslete strategicky a nemyslete jen na sebe, ale sdílejte Boží požehnání s ostatními.

Závěrečné příklady redakčně upraveny.

– John Piper © –

http://www.desiringGOD.org