Když se řekne spiritismus, mnoho z nás si představí podhorskou chýši, kde v ponurém osvětlení svíčky sedí v kruhu několik starců a stařen zsinalých tváří, dotýkají se konečky prstů a mumlají jméno zemřelého, který s nimi komunikuje pomocí psacího stolečku, rotující láhve nebo kachektického média s očima v sloup. Tento druh spiritismu, spíše zpopularizovaného brakovou literaturou konce 19. století, však již dnes nemá s realitou mnoho společného. Jeho formy jsou mnohem „zbožnější" a barvitější. Nenesou vždy stopy ponurosti, ale hýří pestrostí a lákají ke komunikaci se záhrobím pomocí těch nejlákavějších zážitků.

Jak uvádí Heide: „Náboženský spiritismus se koná ve shromážděních, kde se lidé modlí a zpívají chorály." [1] A jak dále potvrzuje White: „Spiritismus se přizpůsobuje dnešnímu křesťanství, má větší moc, aby člověka podvedl a dostal do léčky. Satan sám se obrátil k novému řádu věcí… A protože tvrdí, že věří Bibli… je přijímáno jeho dílo jako zjevení Boží moci." [2] Podle Van Dama křesťanští spiritisté „zastávají názor, že Nový zákon obsahuje všelijaké spiritistické prvky… zjevení Mojžíše a Elijáše na hoře Proměnění lze považovat za zjevení mrtvých… Pokud jde o Starý zákon: Nezjevil se tam při seanci s mediem z Endoru duch Samuelův králi Saulovi?"[3]

Jak je ale možné, že tolik křesťanů je dnes hluchých k něčemu, před čím Bible tolikrát a tak jasně varuje? Jak je možné, že např. charismatici, kterým ještě před nedávnem sloužila studie Van Dama jako učebnice boje s okultismem, a kteří se okultismu protivili snad jako žádní jiní křesťané, dnes přijímají novodobé proroky typu Ricka Joynera a Bennyho Hinna, kteří s mrtvými běžně komunikují a jako důkaz oprávněnosti nekromantie používají právě texty, před jejichž spiritistickou interpretací Van Dam varoval? Jak je možné, že ti, kteří jsou nejen ochotni vidět duchy nad národy, městy, jedinci, ale dokonce i nad křesťanskými denominacemi [6] a učinit je středem své pozornosti při zvěstování evangelia, nejsou ochotni rozpoznat je v duších zemřelých, kteří se zjevují jejich prorokům? Jak to, že ti, kteří jsou schopni pořádat doslova hony na ďábly se zaníceností, pro kterou bychom jen stěží hledali oporu v biblické ortodoxii, zůstávají v klidu, když jim duch zemřelého Adama, Ábela, Jonáše nebo Pavla, příp. mrtvého bezdomovce nebo mrtvé kontroverzní evangelistky radí, jak si počínat v dobách posledních? Na tuto otázku se snaží odpovědět následující studie.

Katolickým křesťanům se zjevuje „Matka Boží" a nejrůznější svatí a protestantům starozákonní proroci nebo apoštolé, aby jim udíleli rady týkající se zejména věcí budoucích, tedy eschatologie. Zacitujme tedy ještě jednou Van Dama, když se při svých studiích okultismu zaštiťuje výsledky badatelů v oblasti metafyziky: „Jeden z pionýrů „Society for Psychical Research", Oliver Lodge se vyjádřil takto: „Jediné vysvětlení, které by se mohlo dát, by bylo představit si nadpřirozenou ďábelskou zlobu, která nám chce škodit a nás klamat." Je možné, že i ve spiritismu jsou ve hře duchové lži, vydávající se za zemřelé? Církevní otec Tertullian byl o tom přesvědčen. Předpokládají to i ex-media, např. Casson. Mají-li pravdu, pak se lze nadít, že tito duchové, i když si nasazují náboženskou masku, stojí v podstatě v nepřátelském postoji vůči osobě a dílu Ježíše Krista." [4] Taktéž akademicky seriózní a populární badatel Allan opatrně přikyvuje, když říká: „Některé jevy naznačují, že si s námi může zahrávat jakási tajemná bytost. V Bibli se o tom píše: „Bojujme proti zlým… duchovním silám v nebeském světě… vládcům, mocnostem a kosmickým silám tohoto temného věku." [5]

Kořeny historického spiritismu

Spiritismem se v širším slova smyslu rozumí „víra v duchy, duše zemřelých a možnost komunikace s nimi". [7] V užším slova smyslu je pak spiritismus hnutím, které se vyvinulo z pařížských magnetických seancí přírodního léčitele a doktora medicíny a filosofie, právníka a teologa Antonína Mesmera, který holdoval nekromantice a pomocí „živočišného magnetismu" shromažďoval pacienty, kteří seděli v kruhu, dotýkajíce se konečky prstů, čímž dal později, podle Heida, vzniknout spiritistickým kroužkům. [8] Autor Mesmerova životopisu, spisovatel Stephen Zweig, popisuje magneto-spiritistické manifestace na Mesmerových seancích: „…jsou charakterizovány trhavými a nezvladatelnými pohyby všech údů i celého těla, stahy jícnu, škubáním v krajině břišní…, těkavým vytřeštěným pohledem, ječivým křikem, údery, pláčem a divokými záchvaty smíchu, po nich pak následují dlouhotrvající stavy únavy a zemdlenosti, sklíčenosti a vyčerpání… V každém případě je člověk ohromen klidem řady nemocných na straně jedné a na druhé zase jejich běsněním, různými průvodními příhodami, které se stále opakují, a náklonností, jež se mezi pacienty vytváří…" [9] Dokládá se, že během jedné seance se z magnetizovaného média ozývali tři duchové zemřelých a Van Dam píše, že Mesmer odstartoval éru evropského spiritismu. [10] Jedním z Mesmerových žáků se stal i pozdější léčitel P. P. Quimby, jehož učení se v dalším století rozšířilo v Bostonu, původně puritánském městě východního pobřeží USA, a kde dalo podnět mnoha kultům jako je „Nové myšlení" nebo „Křesťanská věda". [11] Soudobé, moderní spiritistické hnutí se zrodilo v USA v roce 1848, a to na církevní půdě, kdy sestry Margaret, Leah a Kate Foxovy, členky metodistické církve, oznámily komunikaci s duchem zemřelého obchodníka, jehož kosti se později našly v suterénu místnosti. Hnutí se rázem rozšířilo po celém světě a nalezlo odezvu i v křesťanských kruzích, zejména v New Yorku.

Tito spiritisté tak věřili, že vstupují do komunikace s duchy zemřelých svatých, od kterých získávají svá poselství. „Křesťanští spiritisté" proto, podle Allana, „uznávají Krista jako Boha", nicméně spiritismus „však není možno označit jako křesťanský." [15] Přesto má křesťanský spiritismus své duchovní, své biblické hodiny, své nedělní školy a okázale pohrdá „sekulárním" spiritismem jako okultismem a klade důraz zejména na službu uzdravování. [16] Je zajímavé, že v historii se duchové zemřelých zjevovali médiím sami, údajně bez jejich snahy. Prostě „oznámili" svoji existenci a médiu se buď za určitých situací dále zjevovali nebo jim udělili pokyn, ve kterém je seznámili se způsoby, jak s nimi dále navazovat kontakt. Takovéto spontánní zjevení, kdy lidé tato zjevení nevyhledávali, ale přes to se jich tato přidržovala, popisuje např. probuzenecký německý farář a evangelista z 19. století Ernst Modersohn. [17]

Katolický spiritismus

I když má v katolickém prostředí komunikace s mrtvými dlouhou tradici, podívejme se blíže na genezi jednoho legendárního příběhu. 21. června 1981 jugoslávská vizionářka Marjana Draičević Soldo ze Sarajeva, když se se svojí kamarádkou procházela po Medžugorje, spatřila na protějším kopci zjevení ženy v dlouhých bílých šatech s dítětem v náručí. Spolu s ní zjevení viděly další dvě děti, které strachy utekly. Na druhý den byla u kopce již polovina vesnice a děti s ženou, kterou dle fyziognomie identifikovaly jako Pannu Marii, poprvé mluvily. Marie k nim mluvila o důležitosti rodiny a společné modlitby, půstu a vedla je k četbě Písma, úctě ke kněžím, mši a Církvi. [18] Následně na to kopec obsadila Titova komunistická policie, neboť se bála vzbouření. Soldo tvrdí, že od té doby se jim Marie zjevuje pravidelně, a tato zjevení trvají tři až osm minut. „Panna Maria bývá nejčastěji smutná, ale nikdy nejedná rozzlobeně nebo nervózně. V její tváři je nejčastěji láska a bolest." [19] Marie se vizionářům zjevuje vždy v určitých časových intervalech: „Panna Maria mi řekla, že už nebudu mít zjevení každý den, ale pouze jednou do roka, 18. března, a to do konce života… Panna Maria mi řekla, že budou i mimořádná zjevení. Tak mám zjevení každého druhého dne v měsíci. Ta začala 2. srpna 1987 a trvají dodnes. Nevím, jak dlouho budu mít tato zjevení", pokračuje Soldo. [20]

Jiná vizionářka, Marie Pavlovičová-Luneitiová, popisuje pravidelné zjevování „Panny Marie" na svátky procesí: „Panna Maria ve výroční den přichází vždy ve velmi krásném šatu. Její příchod v takovém dni ukrývá v sobě vzácnou symboliku. Pro mne osobně je to znamení, že jde o významný a důležitý den. Vidět v takový den Pannu Marii je nesmírná milost. Je slavnostně a pěkně oblečená. Když my, vizionáři, zažijeme, že je Panna Maria v tento den zvlášť radostná, i nás naplní taková radost. Když Panna Maria děkuje, že žijeme podle jejích poselství, znamená to, že nikdy neztrácí naději. My jsme nesmírně rádi, když vidíme, nebo dokonce cítíme, jak spokojena je Panna Maria." [21]

Římskokatolická církev nikdy pravost zjevení v Medžugorje neuznala, ani je nepopřela. I když do Medžugorje putují stovky tisíc poutníků ze všech zemí světa – záhřebský kardinál Josip Branćič i přes tuto masovost uvádí, že se jedná pouze o „soukromá zjevení". O tomto církevním postoji, kdy na třiceti tisícových procesích koncelebruje až 800 kněží, a která jsou brána jako výsledek „soukromých zjevení", mnoho vypovídá i výrok hlavy katolické církve, papeže Jana Pavla II, velkého ctitele Marie, když prohlásil: „kdybych nebyl papežem, již bych byl v Medžugorji. Vím o všem, všechno sleduji." [22] I přes tento dvojaký postoj katolické církve řadí Allan zjevení Marie ve Fatimě, resp. v Medžugorje a Lurdech mezi „záhady a mystéra" a netají se jejich démonickým podtextem. [23] Nutno také dodat, že podobná zjevení, ke kterým došlo v roce 1930 ve Fatimě, římskokatolická církev za pravá uznala.

Co říká Bible o spiritismu

Izrael měl přísně zakázáno, dokonce pod trestem smrti, obracet se k duchům zemřelých:

• Neobracejte se k duchům zemřelých a nevyhledávejte vědmy a neposkvrňujte se jimi. Já jsem Hospodin, váš Bůh. (Lv 19,31),

neboť stál ve smlouvě s Bohem, kterého se měl doptávat především:

• Řeknou vám: „Dotazujte se duchů zemřelých a jasnovidců, kteří sípají a mumlají." Což se lid nemá dotazovat svého Boha? Na živé se má ptát mrtvých? (Iz 8,19)

Spiritismus, s ostatními formami okultismu, byl léčkou, do které se nechali polapit ostatní národy, které odpadly od Boha. Proto jsou Izraelité varování:

• Ať se u tebe nevyskytne nikdo, kdo by provedl svého syna nebo svou dceru ohněm, věštec obírající se věštbami, mrakopravec ani hadač ani čaroděj ani zaklínač ani ten, kdo se doptává duchů zemřelých, ani jasnovidec ani ten, kdo se dotazuje mrtvých. Každého, kdo činí tyto věci, má Hospodin v ohavnosti… (Dt 18,10-12)

Nejen, že bylo zakázáno doptávat se duchů, ale i člověk-médium, v němž byl duch zemřelého, propadl smrti.

• Muž či žena, v nichž by byl duch zemřelých nebo duch věštecký, musejí zemřít. Ukamenují je. Jejich krev padni na ně. (Lv 20,27)

Z toho plyne, že takový člověk byl za svůj stav zodpovědný a musel se k němu zřejmě dopracovat praktikováním nekromantie. Odpovídá tomu i varování, které daným veršům předchází:

• Nebudete jíst maso s krví, nebudete se obírat hadačstvím ani věštěním. (Lv 19,26)

Zdá se, že věštění vždy nějak souvisí se spiritismem, neboť obě praktiky bývají obvykle jmenovány vedle sebe a jsou spojeny s těžkými Božími soudy. Tento hřích také vedl k rozdělení jednotného izraelského království:

• Prováděli své syny a dcery ohněm, obírali se věštěním a hadačstvím a propůjčovali se k činům, které jsou zlé v Hospodinových očích, a tak ho uráželi. Hospodin se na Izraele velice rozhněval a odvrhl jej od své tváře, nezůstal nikdo, jenom kmen Juda. (2Kr 17,17-18)

Vedl i k smrti prvního izraelského krále:

• Tak zemřel Saul pro svoji zpronevěru; zpronevěřil se Hospodinu, protože nedbal na Hospodinovo slovo. Dokonce se dotazoval věštího ducha. (1Pa 10,13)

Příběh z knihy Skutků nám pak dále ukazuje na skutečnou identitu věšteckého ducha.

• Když jsme šli jednou do modlitebny, potkala nás mladá otrokyně, která měla věšteckého ducha a předpovídáním budoucnosti přinášela svým pánům značný zisk. (Sk 16,16)

Jednalo se o kněžku, pythiu, neboli věštkyni z nedaleké věštírny v Delfách, kde se pythie pomocí vdechování kouře získaného spalováním rostlin čeledi Solanaceae, obsahujících alkaloidy jako je skopolamin, uváděly do změněného stavu vědomí. Je zajímavé, že tato žena říkala „čistou pravdu":

• Chodila za Pavlem a za námi a stále volala: „Toto jsou služebníci nejvyššího Boha. Zvěstují vám cestu ke spáse." (Sk 16,17)

Pavel se však nedal, na rozdíl od mnoha dnešních křesťanů, unést mocným a libozvučným obsahem poselství, nevyužil reklamy osvědčené a uznávané ženy, ale postavil se na odpor: Pavlovi to bylo proti mysli, obrátil se proto na toho ducha a řekl:

• „Ve jménu Ježíše Krista ti přikazuji, abys z ní vyšel!" A v tu chvíli ji ten zlý duch opustil. (Sk 16,18)

Tento příběh z knihy Skutků, spolu s ostatními verši, nám ukazuje na to, že věštecké schopnosti se zřejmě dají získat a že je za ně odpovědný „věštecký duch" resp. „duch zemřelého", kterého Pavel rozeznal jako démona, k jejichž vyhánění dal Ježíš apoštolům moc. Lukáš tohoto ducha nazval zlým duchem, což je z jiných míst Písma synonymum pro démony, padlé anděly, ďáblovy služebníky. Ti se pak vydávají za duchy zemřelých, kteří se buď médiu zjeví (1S 28,11-20) nebo skrze médium mluví (Sk 16,17), pravděpodobně změněným, tlumeným a nezřetelným hlasem (Iz 8,19). Modersohn proto dokládá, že spiritisté byli někdy považování pouze za zdatné břichomluvce. [61] Ve všech případech se však jedná o protibožskou a Bohu odpornou činnost, jejíž praxe je spojena s těmi nejtěžšími Božími tresty.

Bůh si může použít co chce

Mnoho křesťanů dnes sice zná varovné verše z bible, ale když jsou pak konfrontováni se skutečností, která je zastřena ve zbožném hávu a vypadá pravdivěji než sama pravda, ztratí svoji obezřetnost. Pokud je navíc autor uctíván jako velký prorok, jehož vize kolují již v samizdatech, dovolává se velkých probuzení a oslavnými souvětími vzývá éru vítězného křesťanství a nekonečných obrácení celých národů ke Kristu, jsou lidé zahlceni tímto triumfalismem víry. Tyto knihy navíc mnohdy varují před racionalismem, strohým biblicismem a opěvují spíše jakýsi druh osvícení, úžasného zjevení běžnému člověku nedostupného, skýtajícího nedostupné prameny poznání, před kterými běžný smrtelník trne v zbožném údivu.

Joyner proto mluví o těch, kteří znají Písmo, a těch, co znají Boží moc. [57] Ježíš sice mluvil o obojím, ale nevylučoval jedno druhým a ani neviděl tyto věci nutně odděleně. Písmo naopak mluví o tom, že Boží Slovo je již samo o sobě mocné (Žd 4,12) a jeho znalost může dát moudrost ke spasení (2Tm 3,15). Ve svých čtenářích tak Joyner navozuje přesvědčení, že ke znalosti Boží moci nevede známost Písma, ale spíše duchovní zkušenost. Kritikou tohoto Joynerova tvrzení bychom se mohli dostat do konfliktu s těmi, kteří nás budou považovat za pouhé znalce litery, kteří pro svoji uchvácenost textem odmítají reálnou zkušenost nabízeného. Nicméně poctivý písmák bude vždy tím, kdo bude hledat moc, kterou mu Písmo skrze víru v Krista nabízí, ale přesto jeho zkušenost povede skrze Písmo a její zdroj na něm nebude nezávislý. Na druhou stranu ten, kdo bude duchovně experimentovat, může podcenit, že zkušenost musí vycházet z Písma a nikoliv naopak. Tedy, že se může stát, že lidé pro své experimenty a prožitky budou používat – stejně jako Joyner – Písmo pouze k jejich ospravedlnění. Ve skutečnosti se jedná o účelový antiintelektualismus, zabraňující možnosti dostat se zjevení „pod kůži" a na místo vybízení k rozsuzování, vedou tato zjevení k údivnému následování. Rozsuzování by mohlo být pokládáno za projev nevěry, snad i rouhání, možná dětinskosti a nedůvěry v mocného Boha, jenž se zjevuje v éře formování nových pravd a zjevení před posledním velkým a celosvětovým probuzením, které má provázet a předcházet příchodu Krista. Joyner proto – jak jsme již uvedli – chytře uvádí, resp. vkládá Bohu do úst, že to, co církev považuje za blud, bude v budoucnu zcela normální. [58] Že by se to týkalo i spiritismu? Že tato profetická teologie nestojí na solidní exegezi, je již podružné. Přání je zde otcem myšlenky, a to zbožné myšlenky a případný kritik, který by na místo triumfálního očekávání miliónů spasených duší varoval před odpadlictvím a dovolil si tyto vznešené vize zpochybňovat, musí být buď nahlížen jako úzkoprsý fundamentalista nebo rovnou jako Boží nepřítel. Pokud však přeci někdo vznese možná i zprvu nesmělou námitku, že tyto pravdy, či způsoby jejich získávání odporují Písmu, dostane odpověď, že vítr – Duch – vane kam chce, že Bůh je předivný, že je svrchovaný, což je chápáno jako nevyzpytatelný, a že může konat úplně jinak, než si omezený člověk může představit nebo vyčíst v Bibli. Avšak, je tomu skutečně tak? Křesťanský Bůh, na rozdíl od římského panteonu, muslimského Alláha, či přírodních, či primitivních božstev je Bohem smlouvy. Vždy navazuje s člověkem smluvní vztah a zavazuje jej i sebe závazkem.

• Když Bůh chtěl účastníkům zaslíbení přesvědčivě prokázat nezměnitelnost svého rozhodnutí, potvrdil své zaslíbení ještě přísahou. A tak tyto dvě nezměnitelné věci, v nichž Bůh přece nemůže lhát, jsou mocným povzbuzením pro nás, kteří jsme nalezli útočiště v naději nám dané. (Žd 6,17-18)

Součástí smlouvy o spasení, která stojí na zaslíbení dané Abrahamovu potomstvu, a která je stvrzena touto přísahou, jsou však podmínky a těmi jsou mimo jiné i jasné zákazy. Jednou z nejpodstatnějších podmínek je milovat Hospodina. Bůh se rozhodl mít s člověkem vztah a součástí tohoto vztahu je komunikace. Starý zákon znal více způsobů komunikace. Např. modlitbu, doptávání se proroků, andělské poselství a ve specifických případech spojených s vykonáváním kultu urim a turim, los nebo různé vyšetřující obřady atd. Ačkoliv bychom mohli nalézt mnoho individuálních a až bizarních způsobů, jak Bůh mluvil k lidem, např. hlas oslice, šelest kroků v korunách stromu, hřmění, vlhké, či suché ovčí rouno atd., několik způsobů komunikace je přímo zakázaných. Můžeme se s nimi setkat např. v knihách Mojžíšových:

• Ať se u tebe nevyskytne nikdo, kdo by provedl svého syna nebo svou dceru ohněm, věštec obírající se věštbami, mrakopravec ani hadač ani čaroděj ani zaklínač ani ten, kdo se doptává duchů zemřelých, ani jasnovidec ani ten, kdo se dotazuje mrtvých. Každého, kdo činí tyto věci, má Hospodin v ohavnosti. (Dt 18,10-12)

– Aleš Franc –

Spiritismus v charismatickém a v letničním hnutí?