ničí biblické učení o všeobecném kněžství

Jeden mladý presbyter si smutně postesknul: „Co se to stane s člověkem, když obleče farářský talár, úplně se změní. Stane se z něho domýšlivý člověk, který se domnívá, že je něco víc, než obyčejný věřící člen církve." Když přemýšlím nad tímto smutným zjištěním, přicházím k závěru, že se ordinovaný kazatel asi domnívá, že byl připojen k elitní kastě „duchovních". Díky Bohu, že se tato domýšlivost neprojevuje u všech kazatelů. Ale těch, kteří tuto domýšlivost do sebe nasávají, je opravdu dost.

Byl jsem velmi nepříjemně překvapen, když jsem se dozvěděl, že jedna evangelikální církev u nás si zřídila „biskupský systém". Myslel jsem si, že tato církev má v programu realizování biblického učení o všeobecném kněžství. Žel, i zde se projevila touha některých kazatelů vytvořit církevní elitu, která má viditelné tituly.

Zármutkem mě naplňují zprávy, že někteří kazatelé jiné evangelikální církve usilují o zavedení viditelných označení kazatelské elity. V Čechách i na Slovensku začínají nosit „bílý kolárek", aby tímto znamením sdělili veřejnosti, že oni také patří ke „kněžské elitě". Je to odklon od učení NZ o všeobecném kněžství a viditelné připodobňování se římskokatolické klerikální církvi. V Novém zákoně platí učení o všeobecném kněžství znovuzrozených věřících. To znamená, že všichni znovuzrození křesťané jsou kněžími, mají bezprostřední přístup k Bohu a mají vznešené poslání zvěstovat evangelium Ježíše Krista. Apoštol Petr napsal:

• Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. (1Pt 2,9).

Jan napsal:

• A učinil nás královským kněžstvem Boha, svého Otce – (Zj. 1,6).

Apoštol Petr napsal:

• I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista. (1Pt 2,5).

A ve Zjevení 5,9-10 čteme:

…svou krví jsi Bohu vykoupil lidi, ze všech kmenů, jazyků, národů a ras a učinil je královským kněžstvem našeho Boha;

To znamená, že každý věřící znovuzrozený křesťan je knězem a zároveň zvěstovatelem Kristova evangelia. Díky Ježíši Kristu mají všichni věřící přímý přístup k trůnu Boží milosti:

• Protože máme mocného velekněze, který vstoupil až před Boží tvář, Ježíše Syna Božího, … Přistupme tedy směle k trůnu milosti … (Žd 4,14-16).

Proto se v prvních sborech všichni podíleli na zvěstování evangelia. Ve Skutcích 8,1-4 čteme:

• … všichni kromě apoštolů se rozprchli po Judsku a Samařsku … Ti, kteří se z Jeruzaléma rozprchli, začali kázat evangelium všude, kam přišli.

Křesťanské sbory, které v apoštolské době postupně vznikaly, byly vedeny a vyučovány nejprve apoštoly a pak duchovně staršími a zkušenými křesťany. Zpočátku apoštolové ustanovovali určitý počet starších, kteří sbory vedli a vyučovali. Tt 1,5; Sk 20,17-35. Když se sbory rozrostly a přibývalo členů, byli starší sborů voleni podobným způsobem jako diakoni ve sboru v Jeruzalémě. Sk 6,5.

V Novém zákoně je slovo „presbyteros" – presbyter překládáno jako „starší." Tímto pojmem byli nazváni křesťané, kteří byli duchovně zralí a byli pověřeni vedením sborů (1. Petr 5,1, Titus 1,5). Novozákonní sbory byly vedeny presbytery. Pro staršího sboru byl také používán termín „biskup" – řecky episkopos, což znamenalo prostě dozorce, strážce, ochránce. Adolf Novotný v Biblickém slovníku napsal:

Mnoho sporů bylo o tom, zda „biskup" a „starší" – (presbyter) – je jedno a totéž. Většina odborníků se kloní dnes k názoru, že skutečně jde o tutéž funkci s tím rozdílem, že na půdě palestinské na základě ustáleného židovského pojmenování převládalo pojmenování „starší", kdežto „biskup" se ujalo na půdě pohanské. Že obě slova označují jednu a tutéž funkci, vyplývá z těchto důvodů: 1. Biskupové a starší nejsou nikde jmenováni pospolu zároveň, což by bylo nutné, kdyby označovali různé funkce. 2. Filipenským 1,1. se obrací na biskupy a jáhny (diakony). Kdyby mezi biskupy a jáhny byli ještě „starší", jako zvláštní skupina sborových funkcionářů, jistě by je byl Pavel ve svém oslovení nevynechal. 3. Tytéž osoby jsou označovány oběma jmény: Sk 20,17.28. Tt 1,5.7. Z těchto důvodů možno pokládati za prokázané, že v době apoštolské „biskup" a „starší" označuje jednu a tutéž funkci ve sboru." … Rozlišování mezi biskupem jako nadřízeným a staršími jako podřízenými je plodem dob pozdějších. (Biblický slovník str. 76)

Staršími, biskupy byli ve sborech voleni lidé, kteří byli v následování Krista zralými, zkušenými a osvědčenými. Ti nesli zodpovědnost za sbor. Potvrzují to rovněž slova apoštola Petra:

• Starší mezi vámi napomínám, sám také starší… starejte se jako pastýři o Boží stádce u vás, ne z donucení, ale dobrovolně, jak to Bůh žádá… (1Pt 5,1-2).

Když pominulo pronásledování křesťanů v prvních stoletích a církev byla uznána státem, začal v církvi postupný odklon od učení Písma svatého a do života církve byly zaváděny různé pohanské nauky a zvyky. K pohanským tendencím patřilo ignorování biblického učení o všeobecném kněžství věřících a vytvoření kněžského stavu jako zvláštní skupiny, která má v církvi mimořádné postavení, získané tak zvaným „svěcením". Tehdy došlo k vytvoření „kněžské elity", která koná službu prostředníka mezi Bohem a „obyčejnými" věřícími. Došlo dokonce k tomu, že takovému vysvěcenému knězi říkali ostatní věřící „otče", což je rovněž v rozporu s Ježíšovým učením (Mt 23, 9). Vytvořením elitní skupiny „kněží" bylo zlikvidováno nejen všeobecné kněžství, ale také služba a zodpovědnost starších. Důsledkem likvidace učení o všeobecném kněžství bylo také učení, že křesťané potřebují ke spáse službu „vysvěcených kněží".

Pro vysvěcené kněze se začalo používat latinské slovo „klérus", pro jednotlivce „klerikus". Zrušením všeobecného kněžství a ustanovením zvláštního kněžského stavu se křesťanská církev dostala úplně do rukou kléru. Římská církev je v plnosti klerikální církví.

Toto nebiblické učení římská církev stále zachovává a papež je znovu prezentoval v Encyklice Ecclesia de eucharistia, zveřejněné na Zelený čtvrtek v r. 2003: Odst. 29. „Služebný kněz, který vykonává službu, koná eucharistickou oběť v zastoupení Krista. In persona Christi – znamená víc než jménem nebo v zastoupení Krista. In persona, to je ve specifickém svátostném ztotožnění s věčným Veleknězem. Služba kněží, kteří obdrželi svátost kněžského svěcení v ekonomii spásy, je darem radikálně převyšujícím moc shromáždění a je proto nenahraditelná k tomu, aby se platně spojilo eucharistické proměňování s obětí kříže a Poslední večeře. Společenství, které se shromažďuje ke slavení eucharistie, má zcela nutně zapotřebí posvěceného kněze… Je to biskup, kdo prostřednictvím svátosti kněžského svěcení ustavuje nového kněze a udílí mu moc proměňovat eucharistii. Proto eucharistické tajemství nemůže být slaveno v žádné komunitě, není-li přítomen posvěcený kněz." Římská církev je v plnosti klerikální církví. V římské církvi jsou kněží jmenováni také „duchovními osobami", jelikož oni prý disponují duchovními hodnotami.

Reformace jednoznačně odmítla toto nebiblické pohanské učení a vrátila se k biblickému učení o všeobecném kněžství všech znovuzrozených věřících. V evangelických církvích tedy platí biblické učení o všeobecném kněžství a také učení o zodpovědnosti starších za duchovní život církve. Evangelické církve proto nemají vysvěcené kněze, ale ordinované kazatele, pastory, kteří jsou pověřeni spolu s ostatními staršími pastýřskými a učitelskými úkoly.

S politováním, i v minulosti se často stávalo, že i v evangelické církvi bylo učení o všeobecném kněžství jen na papíře a v praxi si kazatelé počínali jako by byli něco víc, než ostatní „starší sboru" a znovuzrození věřící. Kdykoli tomu tak bylo, znamenalo to vždy veliký úpadek duchovního života.

Mnozí evangeličtí pastoři se nedrželi biblického a reformačního učení o všeobecném kněžství a přisvojovali si pro sebe termíny „kněz" a „duchovní" jako v římské církvi. Ignorováním učení o všeobecném kněžství se i v evangelických církvích vytvořila „kasta duchovních", která považuje ostatní věřící za „laiky" – tedy neodborníky. Je to vskutku veřejná degradace všech znovuzrozených křesťanů, kteří mají Ducha svatého a jsou v pravém slova smyslu duchovními křesťany, a je to také naprosto neopodstatněné vyvyšování pastorů, jako by jen oni byli duchovními osobami (Ř 8,14. Ga 6,1).

V současné době se znovu projevuje velmi antibiblická tendence, že někteří evangeličtí pastoři mají zcela viditelnou snahu dělat ze sebe „kněžskou elitu", jakousi kastu „duchovních" nebo „kněží", jako rozhodující skupinu v církvi. Dosvědčuje to v poslední době velmi viditelná snaha některých evangelických pastorů přizpůsobit se katolickým kněžím a dávat veřejnosti najevo, že oni také patří ke „kněžské elitě", protože nosí na krku „kolárek", jako římskokatoličtí kněží. Chtějí se tímto znamením veřejně a viditelně oddělit od ostatních znovuzrozených věřících a ukázat, že patří ke „kastě duchovních", že nejsou obyčejnými věřícími. Je to u evangelikálních pastorů projev nebývalé pýchy i praktické popření biblického a reformačního učení o všeobecném kněžství. Tyto scestné tendence některých kazatelů jsou cestou ke klerikalismu v evangelické církvi.

Klerikalismus v římské církvi je vědomé úsilí „kněží – kléru" udržet vládu v církvi ve svých rukou a získat maximální vliv i mimo církev. Velmi mne znepokojuje skutečnost, že u některých evangelických kazatelů narůstá tendence ignorovat biblické učení o všeobecném kněžství a soustřeďovat moc v církvi ve svých rukou. S tím souvisí i snaha stále víc se zviditelňovat před světem. Proto píši o evangelickém klerikalismu jako velikém nebezpečí pro naše církve. Budou-li tyto tendence narůstat, budou mít velmi negativní vliv na duchovní život křesťanů i v naší zemi.

Ve Skutcích apoštolských vidíme zcela jasně, že církev roste duchovně i početně jen tam, kde jsou zachovávány základní principy, na kterých Duch svatý církev budoval. K těmto principům patří všeobecné kněžství. Jeho realizování ve sborech je jediná cesta pro živou církev v tomto světě. Vyžaduje to však od pastorů a kazatelů opravdovou pokoru ve službě i v osobním životě. I pro nás platí Kristova slova:

• Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali jako jsem jednal já. (Jan 13,14-15)

– Mgr. St. Kaczmarczyk –