Dlouho jsem se vyhýbal tématu Zjevení Ježíše Krista Janovi, protože to není jednoduchá ani jednoznačná kniha. Sami kazatelé se jí často vyhýbají. Pohled na výklad knihy Zjevení totiž odhalí, na jakých předpokladech (presupozicích) každý věřící staví a na jakých eschatologických základech stojí jejich denominační teologický systém. Vím, že tento příspěvek může mezi některými čtenáři vyvolat nepokoj a nesouhlas, ale Zápas o duši se obvykle obtížným pasážím Písma nevyhýbá, proto doufám, že některé čtenáře obohatí.

Před časem mě zaujal paralelní komentář: „Revelation Four Views" (Čtyři pohledy na knihu Zjevení), který sestavil Steve Gregg. Jde o strhující srovnávací pohled, který nám pomáhá nahlédnout do duší našich bratrů a sester v Kristu a současně odhaluje některé slabiny a přednosti jednotlivých teologických systémů. Představte si otevřenou knihu, na levé stránce knihy jsou dva sloupce textu a na pravé také dva:

1. Sloupec popisuje historický přístup. Kniha Zjevení zahrnuje dějiny (historii) církve a obklopujícího světa od prvního do druhého příchodu Pána Ježíše Krista. Tento pohled je nejstarší a nejrozšířenější. Byl vyznáván velikány víry, jako byli: Wycliffe, Hus, Knox, Tyndale, Luther, Calvin, Zwingli, Melanchton, Newton, Wesley, Whitefield, Spurgeon a mnoho, mnoho dalších.

2. Sloupec popisuje préteristický přístup. Kniha Zjevení byla již naplněna v minulosti krátce po jejím napsání. Dnes můžete na internetu sledovat živou diskuzi úplných a částečných preteristů. Jde o velmi zajímavé, ale často rozporuplné čtení. Částeční preteristé mají úžasný vhled do věcí, které se již naplnily. Méně pochopitelný je už pohled úplných preteristů, kteří jsou přesvědčeni, že 2. Kristův příchod je pouze duchovní záležitost, a proto se již naplnil v minulosti.

3. Sloupec popisuje futuristický přístup – dispenzacionalismus. Všechno v knize Zjevení, kromě prvních třech kapitol, které se týkají církve, se vyplní v budoucnosti na národech světa a především na izraelském národu. V té době již bude církev vytržena, uchvácena do oblak, a ukryta v nebi u Krista. Futuristický pohled je relativně velmi mladý. Vznikl kolem roku 1835. Dispenzacionalisté, jako byl Darby, Scofield, Larkin, Ryrie, Walvoord, Lindsay a mnoho, mnoho dalších, se dívali a dívají na knihu Zjevení očima, jež jsou upřeny do budoucnosti. Dnes je tento výklad díky „Scofieldově bibli" jeden z nejrozšířenějších pohledů.

4. Sloupec popisuje spirituální nebo idealistický přístup. Kniha Zjevení nepopisuje ani neslibuje žádné skutečné naplnění budoucnosti v prostoru a čase, ale popisuje transcendentní principy a opakující se témata. Tento přístup je nejčastěji spojován s liberální teologií.

Připomínám, že všechny čtyři pohledy mají nespočetné množství obměn a v žádném případě ani jedna z těchto soustav není ucelena ani jednotná, ale často se různě prolínají. Podívejme se nejdříve na to, proč křesťané neústupně trvají na správnosti „své soustavy" a nejsou ochotni zvážit postoj svých bratrů v Kristu, kteří zastávají jiné hledisko. Skutečností je, že ješitnost a neústupnost je běžná lidská vlastnost, která se týká všech vědních oborů, nejen teologie (viz článek „Ikony evoluce" v kterém uvidíte, že to co platí o vědcích, platí také o teolozích). Odpověď je docela jednoduchá. John G. Reisinger napsal:

Židovští učitelé a představitelé měli v Ježíšově době k dispozici kompletní učení Starého zákona, který jasně mluvil o přicházejícím Mesiáši, a také tradiční moudrost svých o celá staletí starších předchůdců. Proč jim tedy uniklo, když Mesiáš přišel? Jak je možné, že katoličtí teologové studují bibli celý život, a přitom jim uniká samotné ospravedlnění z víry? Čím to, že jedna skupina křesťanů vidí pravdivost učení o nepodmíněné milosti, zatímco druhá hájí svobodnou vůli člověka? Proč trvají presbyteriáni na tom, že bible požaduje křest dětí, zatímco baptisté jsou přesvědčeni, že tatáž bible učí pouze o křtu věřících, a to ponořením? Co způsobuje, že velcí vědci tráví celý život studiem skutečností, které ukazují k Bohu Stvořiteli, a nacházejí přitom jenom podporu pro evoluci? Ve všech uvedených případech je vysvětlení stejné. Odpověď zní, že každý nachází jenom to, co hledá! [Srovnej citaci akademie věd, str. 38] Když přijmeme vyčerpávající „systém" názorů a když jsme přesvědčeni, že je náš systém správný, automaticky uzavíráme svou mysl vůči jakémukoli novému pochopení nebo změně. Od té chvíle spočívá veškeré naše studium pouze v hledání dalších důkazů pro to, čemu již věříme. Naším jediným průvodcem a naší konečnou autoritou už nebude výhradně Boží slovo. To je jedno z úskalí každého teologického systému (konec citace).

Je zřejmé, že i naše nedokonalé teologické systémy by měly zůstat otevřené, protože v denominační uzavřenosti nutně degenerují. To potvrzuje historie každé denominace bez výjimky. Věřím v církevní (1) jednotu v její (2) rozličnosti.

1. Díky za jednotu církve v Kristově evangeliu, díky za jednotu spásy, jež je podmíněna samotnou Boží milostí v Kristu skrze víru:

• Nestydím se totiž za Kristovo evangelium, neboť je to Boží moc ke spasení každého, kdo věří, předně Žida, ale i Řeka. Neboť v něm je zjevena Boží spravedlnost z víry k víře, jak je napsáno: „Spravedlivý pak bude žít z víry." (Římanům 1:16-17)

Díky za jedno evangelium, bez něhož nelze o jednotě církve ani hovořit:

• Jiné evangelium ovšem není; jsou jen někteří lidé, kteří vás zneklidňují a chtějí evangelium Kristovo obrátit v pravý opak. (Galatským 1:7)

2. Díky i za tu denominační rozličnost pohledů, které se přímo netýkají učení spásy, tj. Kristova evangelia. Tato rozličnost nás může buď znejistit anebo utvrdit v našem chápání méně podstatných, sporných otázek. Díky za to, že máme v církvích Duchem obohacovanou pestrobarevnou paletu znovuzrozených spasených, kteří rozšiřují naše obzory svým obdarováním. Jen tak si můžeme, jednotní v Kristově evangeliu, vzájemně usměrňovat a napravovat některé naše věroučné úlety, které by jinak zůstaly zakonzervovány v uzavřené teologické (denominační) soustavě. Všichni jsme stále jenom padlí a hříšní lidé. Plnou znalost Božího zjevení z nás neunese nikdo, nadýmali bychom se totiž pýchou. I apoštol Pavel byl Bohem držen zkrátka, aby se neprojevovala jeho tělesná pýcha!

• A abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval. (2K 12:7)

Apoštol Pavel dobře věděl, že by se bez ostnu v těle nad druhé povyšoval. Veškeré napadání bratra bratrem stojí pouze na povýšenosti pro domnělou výjimečnost osobního nebo denominačního zjevení či pochopení jisté biblické oblasti, jež těm druhým, jaksi a zjevně, Pán nedal, jako nám. Jiný důvod není:

Kdo jsi ty, že soudíš cizího služebníka? O tom, zda obstojí či ne, rozhoduje jeho vlastní pán. A on obstojí, neboť Pán má moc jej podepřít. (Římanům 14:4)

Poučení pro nás:

• Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako `lev řvoucí´ a hledá, koho by pohltil. Vzepřete se mu, zakotveni ve víře, a pamatujte, že vaši bratří všude ve světě procházejí týmž utrpením [podobným Pavlovu] jako vy. (1Pt 5:8-9)

Čím více se někteří křesťané budou přibližovat pravdě, Kristu, tím více, podobně jako apoštol Pavel, budou trpět nejen od světa, ale i od mnohých svých bratří – budou sráženi ostnem, ponesou svůj kříž. Čím více se budou jiní vzdalovat pravdě, Kristu, tím méně budou pronásledování světem, tím méně pocítí osten v těle – tím více budou populárnější i mezi mnohými bratřími.

Vyznání

Plných 16 let jsem zastával futuristický pohled na knihu Zjevení. Dnes se přikláním k historickému výkladu a Zjevení vidím jako průběžné, tj. minulé, současné i budoucí dějiny Kristova těla, Božího chrámu, jeho církve ve světě od prvního až do druhého příchodu Pána Ježíše Krista. Pod tíhou veršů jsem opustil pohled, jenž se převážně zabývá budoucími pohromami světa, identitou a nástupem antikrista, jeho vztahu k národnímu Izraeli, blízkým koncem a uchvácením Kristova lidu do oblak před přicházejícími pohromami, tj. před druhým příchodem Pána Ježíše Krista. Futuristický obsah knihy Zjevení se mi proměnil na kristocentrickou průběžnou historii Kristova těla, jehož nedílnou součástí jsou i povolaní židé. Jistě, věřím také v uchvácení do oblak a proměnu těla (1K 15:52-54; 1Te 4:16-17), ale až v den Páně, v den druhého Kristova tělesného příchodu a soudu (Mt 13:30), což nebude nic jiného než tělesné vzkříšení, totiž vykoupení těla Božího lidu, které celé stvoření vyhlíží (Ř 8:23).

Progresivní paralelismus

Nejprve se pokusím vysvětlit v podstatě jednoduchý, nejen teologický, pojem – progresivní paralelismus. Následujících pět příkladů nám pomůže objasnit princip tohoto na první pohled „kostrbatého" pojmu, který by se snad dal nejstručněji česky nazvat postupná souběžnost.

1. Příklad: Představme si, že jedu vlakem z Prahy do Ostravy a tuto událost zaznamenávám video kamerou. Každý nový záběr ukáže jinou událost téže cesty. Po sestřihu dostanu následující úhly pohledu – oddíly:

První úhel pohledu (oddíl) by začal na pražském Wilsonově nádraží, přes kolínské, pardubické, českotřebovské, olomoucké, hranické, svinovské a konečně by se objevilo ostravské nádraží.

Druhý úhel pohledu (oddíl) obsahuje záběry, když procházím vlakem od prvního po posledního vagónu. Nevěděli byste, jestli byl třetí vagón snímán mezi Kolínem a Pardubicemi nebo mezi Olomoucí a Hranicemi. Věděli byste však, že je to součást téže cesty.

Třetí úhel pohledu (oddíl) by ukázal cestující v jídelním voze, který jste již viděli v předešlém druhém oddílu, když jsem procházel jednotlivými vagóny. Sledujete, záběr za záběrem, co si objednali různí cestující k jídlu. Vlastně byste viděli události v jídelním voze až potom, co jste viděli v prvním oddílu, jak vlak dorazil do konečné stanice. Přesto by bylo každému jasné, že záběry z jídelního vozu ve skutečnosti předcházely záběr ostravského nádraží. Záběry tedy nesledují časovou posloupnost – chronologii.

Čtvrtý úhel pohledu (oddíl) ukazuje řadu záběrů z okna. A protože mě okouzlila krása přírody na Vysočině, zaznamenávám okolí Chocně a Ústí nad Orlicí až po Zábřeh na Moravě. Roviny Hané už mě tak nezajímají, proto jsem je ani nezaznamenal.

Poslední, pátý úhel pohledu (oddíl) ukazuje, jak vystupuji na ostravské nástupiště a zachycuji skupinu halasných baníkovských fotbalových fanoušků, která se právě chystá nastoupit do vlaku, jenž stojí na vedlejší koleji…

Každý z těchto pěti úhlů pohledu (oddíl) vám v rychlém sledu záběrů přiblížil tutéž cestu v pěti různých paralelních, časově souběžných námětech: (1) nádraží, (2) vagóny, (3) jídelní vůz, (4) krajina, a (5) konečná stanice. Progresivně, tedy postupně jste viděli souběžné události jedné cesty.

2. příklad: Podobně se chováme, když vyprávíme svoje zážitky z dovolené. Zjistíte, že i vy jste progresivní paralelisté. Určitě budete vzdálení chronologickému (přísně časově posloupnému) vyprávění. Události a úhly pohledu z téže dovolené budou vytržené ze souvislosti a časově promíchané, protože si většinou ani přesnou časovou posloupnost nepamatujeme. Když společnou dovolenou popisuje manželka, je to zcela jiný úhel pohledu než popis manželův. Oba viděli totéž, ale každý vnímal jiné detaily.

3. příklad: Jistě jste viděli film, kde v prvních patnácti minutách probíhal život prvního hrdiny a v druhých patnácti minutách probíhal život druhého hrdiny. Oba životy ve skutečnosti probíhaly současně, paralelně, přesto jste je viděli jeden po druhém. Po 30 minutách se oba hrdinové setkají, aby se mohl dál rozvíjet nosný děj filmového příběhu, který byste bez prvních dvou patnáctiminutovek nikdy nepochopili. Většinou scénárista obě patnáctiminutovky sestříhá na šest pětiminutovek, které se pak pěkně vzájemně prolínají v první půlhodině příběhu.

4. příklad: Nejvyšší stupeň progresivního paralelismu vznikne, když tutéž událost popisuje více svědků, kteří viděli tutéž událost z jiných míst, totiž úhlů pohledů. Proto filmaři točí tytéž filmové scény současně mnoha kamerami, tj. znásobeným svědectvím kameramanů. Klasický příklad jsou televizní záznamy politických, kulturních nebo sportovních událostí, kde vidíme nejzajímavější sestřihy ruchu jednoho a téhož dne.

5. příklad: Ani v literatuře nenajdeme chronologicky psané příběhy, které by se držely důsledně časové posloupnosti. Taková kniha by připomínala spíše soudní protokol. Rozhodně by nebyla zajímavá, ani čtivá. Každá kniha je více než méně psána v duchu progresivního paralelismu, jinak to totiž ani nejde. A totéž platí o knihách bible, tedy i poslední knize Zjevení.

To bylo jen několik příkladů, jak vysvětlit progresivní paralelismus, tj. postupnou souběžnost. Protože jsme zajatci času, nemůžeme současně probíhající události poznat jinak než postupně, jednu po druhé. Jen Bůh nemusí být, a také není, progresivní paralelista. On, na rozdíl od nás, není zajatcem času, ale je Pánem času!

Kniha Zjevení je psána

v duchu progresivního paralelismu

I ti bratři, kteří zastávají při výkladu knihy Zjevení futuristický pohled, totiž, že kapitoly 4-22 popisují chronologicky budoucnost, si musí vypomáhat tzv. „vsuvkami". Příklad: 12. kapitola začíná nesporně narozením Pána Ježíše Krista, jeho nanebevstoupením, usednutím na Boží trůn, atd. Tyto události nejsou zajisté budoucností, ale minulostí. Proto již nesporně vyplněné události futuristé označují jako vsuvky v jinak „důsledně" časové posloupnosti kapitol 4-22. Vsuvka ale neodhaluje nic jiného než princip progresivního paralelismu…

Sedm progresivních paralel (postupných souběžných událostí)

Následující řádky píši v bázni a pokoře jako hříšník, nehodný Boží milosti, kterému Bůh svrchovaně a nezaslouženě udělil svoji milost. V žádném případě nejsem původní myslitel. Moje chápání knihy Zjevení dnes vychází především z práce Williama Hendriksena a jeho předchůdců, z jehož komentáře ke knize Zjevení „More Than Conquerors" (Více než vítězové) © 1939 čerpám. Systém, který ve zkratce popíši, jistě není uzavřený a ani v nejmenším netvrdím, že je konečný; to by byl totiž konec úplný!

Knihu Zjevení můžeme vidět jako sestřih rychle se střídajících alegorií a obrazy minulých, současných a budoucích fyzických i duchovních událostí věku církve, tedy období od prvního do druhého Kristova příchodu. Historie pozemské církve začíná narozením – vtělením Pána Ježíše Krista, ukřižováním, vzkříšením, sesláním Ducha svatého a končí jeho druhým příchodem, vzkříšením všech lidí, soudem a novým nebem a zemí. To je ten věk „tisíce let", nebo „tří a půl let, 42 měsíců, 1260 dní" (Jk 5:17), ve kterém svět nemá následkem duchovního „sucha" co „jíst a pít", přesto církev, Boží chrám, je zaopatřen, jí a pije Krista, jak bylo zobrazeno ve stínech Starého zákona v 1Kr 17.

• neboť toto praví Hospodin, Bůh Izraele: „Mouka ve džbánu neubude a olej v láhvi nedojde až do dne, kdy dá Hospodin zemi déšť." (1 Královská 17:14)

Hendriksen (a nejen on) dělí knihu Zjevení na sedm pohledů, oddílů, na sedm progresivních paralel historie Kristova těla, Božího chrámu, jeho církve a obklopujícího světa mezi oběma Kristovými příchody. Představme si, jako by tuto průběžnou historii snímalo současně sedm kamer podle různých námětů, úhlů pohledů, disciplín. Jan postupně (progresivně) vidí rychle se měnící alegorické obrazy, záběry (paralely) nejprve první „kamery", potom druhé „kamery", atd., až sedmé „kamery". Přirozené dělení do sedmi úhlů pohledu, námětů, disciplín je zřejmé:

1. pohled: 3 kapitoly 1-3:

• …já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa. Amen. (Matouš 28:20b)
• Vy jste světlo světa… (Mt 5:14a)

2. pohled: 4 kapitoly 4-7

• …Na světě budete mít soužení, ale buďte stateční: já jsem přemohl svět. (Jan 16:33b)

3. pohled: 4 Kapitoly 8-11

• A Bůh snad nezjedná právo svým vyvoleným, kteří k němu volají dnem i nocí?… (Lukáš 18:7a)

4. pohled: 3 Kapitoly 12-14

• Rozpoutám také nepřátelství mezi tebou a ženou i mezi tvým a jejím potomkem. On zasáhne tvou hlavu a ty zasáhneš jeho patu. (Gn 3:15)

5. pohled: 2 Kapitoly 15-16

• Ale ty podle své tvrdosti a nekajícího srdce sám sobě shromažďuješ hněv… (Římanům 2:5b)

6. pohled: 3 Kapitoly 17-19

• A svět pomíjí, i jeho žádost… (1. Janův 2:17a)

7. pohled: 3 Kapitoly 20-22

• Ale v tom všem skvěle vítězíme skrze Toho, který si nás zamiloval. (Římanům 8:37)

Škoda, že v těchto sedmi úhlech pohledu nebudeme mít místo na podrobnější zkoumání. Nemůžeme rozebírat všechny obrazy a symboly. Není ani místo, abychom dopodrobna biblicky obhajovali, proč jistý obraz symbolizuje to či ono. Tento článek je pouze orientační a slouží k pochopení osnovy, tj. základní stavby chápání knihy Zjevení ve smyslu progresivního paralelismu. Mějme však na paměti, že každý z těchto sedmi úhlů pohledu, paralel, oddílů, kamer, nám popisuje věk Kristova těla na zemi, věk církve, první a druhý příchod Pána Ježíše Krista a jeho evangelijní věk mezi oběma těmito nejdůležitějšími milníky historie tohoto světa. Prosím čtěte následující řádky s otevřenou knihou Zjevení, ať vidíte celý kontext.

I. úhel pohledu Zj 1,2,3 – 3 kapitoly

Kristus uprostřed sedmi zlatých svícnů

Ústřední myšlenka těchto třech kapitol je Kristus uprostřed sedmi zlatých svícnů, jež alegorizují sedm typů církví (1:20). Kristus zjevuje Janovi ve 2. a 3. kapitole, aby napsal každé církvi dopis, jenž v podstatě vyučuje a v pěti případech varuje před různými nástrahami, které mohou vést k odpadnutí. Číslo sedm se ve Zjevení vyskytuje opakovaně a vždy symbolizuje úplnost, což zajisté platí i v tomto případě. Sedm zlatých svícnů tedy představuje celou církev od jejího vzniku o letnicích až do jejího uchvácení v poslední den, kdy se střetne s Pánem v oblacích (tj. vzkříšení mrtvých a proměnění živých), aby s ním již byla navždy (1Te 4:16-18). Tento úhel pohledu ukazuje v obrazech skutečný a úplný stav církve v celém věku církve „od Krista do Krista". Každý ze sedmi typů církve je stále přítomný a z každého si církev, v kterékoliv době, musí brát ponaučení, včetně všech napomenutí. Tyto církve nereprezentují chronologickou historickou typologii celé církve, jako by dnešní církev již dospěla do poslední fáze laodikejského typu. Celá a úplná církev je funkční od Kristova prvního příchodu, aby spasil svůj lid:

• … Tomu, který si nás zamiloval a omyl nás od našich hříchů svou krví a učinil nás králi a kněžími svému Bohu a Otci – jemu buď sláva a moc na věky věků. Amen. (Zjevení 1:5b-6)

Celistvost a časová nedělitelnost sedmi církví platí až do jeho druhého příchodu, kdy bude soudit národy:

• Hle, přichází s oblaky a spatří ho každé oko, i ti, kdo ho probodli, a budou nad ním kvílet všechna pokolení země; jistě, amen. (Zj 1:7)

Kapitoly 1-3 tedy obepínají celou historii Kristova těla, tj. církve.

II. úhel pohledu Zj 4,5,6,7 – 4 kapitoly

Vidění nebe a sedmi pečetí

Tyto čtyři kapitoly tvoří další přirozený oddíl knihy Zjevení, tj. od prvního do druhého Kristova příchodu (adventu). Čtvrtá kapitola popisuje Někoho, kdo sedí na trůnu, a ty okolo trůnu, kteří jej vzývají:

• A na pravici Sedícího na trůnu jsem viděl knihu popsanou zevnitř i zvenčí, zapečetěnou sedmi pečetěmi. (Zjevení 5:1)

Beránek bere tuto knihu a bytosti okolo trůnu padají na kolena. V 6. kapitole Beránek otvírá pečeť po pečeti. Jediný On je hoden je rozlomit, protože kvůli jeho kříži probíhají spásné dějiny světa, jež jsou zapsané v tomto sedmkrát zapečetěném svitku – knize. Bez kříže by dějiny, jak je známe dnes, vůbec nemohly existovat. Historie probíhá jen z jednoho důvodu, aby Boží lid mohl vstoupit, jedinec po jedinci, do Božího království, z čehož mají prospěch i nespasení, kteří žijí den po dni se svými radostmi i strastmi.

Mezi 6. a 7. pečetí Jan vidí 144.000 na čele označených Božích svědků. Toto číslo je symbolické, označuje církev bojující (Ecclesia Militans), symbolizuje Kristovo vojsko, jež si Bůh připravil v každém věku, aby svědčilo o jeho spásné slávě. Zbraně Božího vojska nejsou ukuty z kovu. Jedinou jeho zbraní je evangelium. Kdo vnucuje víru mečem, rozhodně nepatří mezi 144.000 svědků s Boží pečetí na čele:

• Zbraně našeho boje nejsou světské, nýbrž mají od Boha sílu bořit hradby. Jimi boříme lidské výmysly … (2K 10:4)

Dále bychom si měli povšimnout, že tento oddíl Zjevení, kapitoly 4-7, překlenuje zase celý věk církve, od prvního do druhého příchodu Pána Ježíše Krista. Je zde zmínka o jeho prvním příchodu, kdy byl zabit, zvítězil a již vládne na nebesích:

• Jeden z těch starců mi však řekl: „Neplač. Hle, zvítězil lev z pokolení Judova, kořen Davidův, aby tu knihu otevřel a rozlomil jejích sedm pečetí." A hle, spatřil jsem, jak uprostřed trůnu a těch čtyř bytostí a uprostřed těch starců stojí Beránek jako zabitý a má sedm rohů a sedm očí, což je sedm duchů Božích poslaných na celou zem. (Zjevení 5:5-6)

Na konci tohoto oddílu čtyř kapitol je nastíněn konečný soud nad nevěřícími po Jeho druhém příchodu. Pro všechny nevěřící se Kristův druhý příchod stane strašlivou realitou:

• A říkali horám a skalám: „Padněte na nás a ukryjte nás před tváří Toho, který sedí na trůnu, a před hněvem toho Beránka! Neboť přišel ten veliký den jeho hněvu, a kdo může obstát?" (Zjevení 6:16-17)

V dalším záběru tohoto úhlu pohledu Jan dále vidí nespočetný dav lidí:

• A hle, potom jsem spatřil veliký zástup, který by nikdo nemohl sečíst, ze všech národů a pokolení a lidí i jazyků, jak stojí před trůnem a před obličejem Beránka, oblečeni do bílých rouch, a v rukou měli palmové ratolesti. A hlasitě volali: „Spasení náleží našemu Bohu, jenž sedí na trůnu, a Beránkovi!" (Zj 7:9-10)

Před Kristem stojí církev vítězná (Ecclesia Triumphans). To jsou ti, kteří již „dobojovali", již nemohou svědčit na zemi ústy, ve svém duchovním boji zvítězili, protože byli skrze tělesnou smrt přenesení k Božímu trůnu v nebesích a byli při druhém příchodu Pána Ježíše vzkříšeni. Vítězná církev ze všech národů a v plném počtu stojí před Božím trůnem. Toto vidění znovu poukazuje na konec celé historie pozemské církve mezi dvěma Kristovými příchody:

• Nebudou již nikdy hladovět ani žíznit a nebude je pálit slunce ani žádné horko, neboť je bude pást Beránek, který je uprostřed trůnu, a povede je k pramenům živých vod a Bůh jim setře každou slzu z očí." (Zjevení 7:16-17)

Kapitoly 4-7 překlenují celou historii Kristova těla – církve.

III. úhel pohledu Zj 8,9,10,11 – 4 kapitoly

Sedm polnic

Tento úhel pohledu je zaostřen na 8. až 11. kapitolu. Ústřední téma tohoto oddílu popisuje následky sedmi polnic, události, jež postihují svět. Co se děje s církví, je popsáno v 10. a 11. kapitole – anděl s knížečkou, dva svědci. Ke konci těchto čtyř kapitol vidíme zase zřetelný odkaz na konečný soud:

• Zatroubil sedmý anděl. A ozvaly se mocné hlasy v nebi: „Vlády nad světem se ujal náš Pán a jeho Mesiáš; a bude kralovat na věky věků." … Rozzuřily se národy, ale přišel hněv tvůj, čas, abys soudil mrtvé, odměnil své služebníky proroky a všechny, kdo jsou svatí a mají úctu ke tvému jménu, malé i velké; abys zahubil ty, kdo hubili zemi. (Zjevení 11:15,18)

Jedenáctá kapitola bude podrobněji prozkoumána v 7. úhlu pohledu, aby ještě více vynikl progresivní paralelismus knihy Zjevení. Tento oddíl končí uchvácením pozemské církve do oblak, tudíž časově opět přemosťuje historii církve a světa mezi dvěma Kristovými příchody.

IV. úhel pohledu Zj 12,13,14 – 3 kapitoly

Pronásledování drakem, šelmy vládnou světem.

„Čtvrtá kamera" ve 12. kapitole tohoto úhlu pohledu, oddílu dalších třech kapitol, snímá obraz narození dítěte – Pána Ježíše Krista. Narodil se z ženy židovského národa.

• A na nebi se ukázalo veliké znamení: žena oděná sluncem, pod jejíma nohama měsíc a na její hlavě koruna dvanácti hvězd [viz Gn 37:10]. (Zjevení 12:1)

Tento oddíl opět začíná prvním příchodem Pána Ježíše na zem, Jeho nanebevstoupením a ustanovením Jeho kralování na Božím trůnu:

• Ona porodila dítě, syna, který má železnou berlou pást všechny národy; ale dítě bylo přeneseno k Bohu a jeho trůnu. (Zjevení 12:5)

Drak – satan, se snažil zničit toto dítě od Jeho narození:

Ocasem smetl třetinu hvězd z nebe a svrhl je na zem. A drak se postavil před ženu, aby pohltil její dítě, jakmile se narodí. (Zjevení 12:4)

Vítězství Ježíše Krista na kříži, Jeho posazení na trůn a ustanovení Božího království svrhlo ďábla na zem:

• A uslyšel jsem mocný hlas, jak v nebi říká: „Nyní nastalo spasení, moc i království našeho Boha a vláda jeho Krista; neboť byl svržen žalobce našich bratrů, jenž na ně dnem i nocí žaloval před obličejem našeho Boha…" (Zjevení 12:10)

Satan se snaží sprovodit ze světa celé etnikum – celý židovský národ:

• A když drak spatřil, že byl svržen na zem, začal pronásledovat tu ženu, která porodila toho muže. (Zj 12:13)

To se mu nedaří, protože Bůh je chrání na poušti po dobu „tří a půl let" po celých „tisíc let" mezi oběma Kristovými příchody. Vrhá se na Abrahamovo potomstvo, to jest na ty, kdo dnes mají Abrahamovu víru. Satan se vrhá na církev, kterou brány pekel nepřemohou, protože Kristovo tělo je po celou dobu „tří a půl let", tj. po celých „tisíc let" živeno na duchovní poušti světa manou, Božím slovem, evangeliem skrze Ducha svatého:

• Drak se tedy na tu ženu rozhněval a odešel svést boj s ostatními z jejího semene, kteří zachovávají Boží přikázání a mají svědectví Ježíše Krista. (Zjevení 12:17)

Drak – satan je zaměstnán bojem proti církvi, vyvoleným Božím a používá svoje agenty – šelmy a falešné svědky:

První satanova hybná síla je šelma, jež se vynořuje z moře:

• Tu jsem viděl, jak se z moře vynořila dravá šelma o deseti rozích a sedmi hlavách; na těch rozích deset královských korun a na hlavách jména urážející Boha. (Zj 13:1)

Moře často symbolizuje národy a jejich vlády. Státy s nevěřícími davy poddaných a nevolníků jsou činným agentem, kterého satan používá k pronásledování Kristova těla – církve:

• Běda! Hluk četných čeledí lidských hlučí jak hlučící moře, hukot národů hučí podoben hukotu dravých vod. (Izajáš 17:12).
• A řekl mi: „Vody, které jsi viděl, nad nimiž ta nevěstka sedí, to jsou národy, davy, rasy a jazyky …" (Zjevení 17:15)

Druhá satanova hybná síla je šelma, která vyvstává ze země:

• Vtom jsem viděl jinou šelmu, jak vyvstala ze země: měla dva rohy jako beránek, ale mluvila jako drak. Z pověření té první šelmy vykonává veškerou její moc. Nutí zemi a její obyvatele, aby klekali před první šelmou [světskými vládami], které se zahojila její smrtelná rána. (Zjevení 13:11,12)

Antikristovská „moudrost" nepřichází z nebe, ale ze země:

• To není moudrost přicházející shůry [znalost Krista], ale pozemská, přirozená a ďábelská. (Jk 3:15)

Antikristovská, pozemská náboženství a filozofie popírají Kristovo Božství, jsou propagátorem a přisluhovačem světské moci (šelmy z moře). Vypadají sice zbožně, na první pohled jsou pokojná jako beránek, jako Kristus, ale mluví jako drak, jako satan. Šelma ze země symbolizuje všechna falešná náboženství a filozofie světa. To je ten falešný prorok ze Zj 19:20.

Soužití tohoto světsko-náboženského tandemu, v němž svět (moře) píská a náboženství s filozofií (země) poskakují v rytmu falešných proroků, je s námi od dob apoštolů a bude tu až do soudného dne, kdy Kristus přijde podruhé. Na tomto spřežení dvou šelem se veze, spíše rajtuje, celý světsko-filozoficko-náboženský systém duchovní i tělesné prostituce, který je zpitý krví svatých. Nezná Boha – to je ten Babylón, který padne, až přijde Kristus podruhé:

• Za ním letěl druhý anděl a volal: „Padl, padl veliký Babylón, který opojil všechny národy svým smilstvím a dal jim pít z poháru hněvu." (Zjevení 14:8)

Tento oddíl je zakončen strhujícím popisem druhého příchodu Pána Ježíše Krista a jeho soudu:

• A viděl jsem, hle, bílý oblak, a na oblaku sedí někdo jako Syn člověka, na hlavě má korunu ze zlata a v ruce ostrý srp …A ten, který seděl na oblaku, hodil svůj srp na zem, a země byla požata. (Zj 14:14,16)

Znovu vidíme, že tento čtvrtý paralelní pohled ve třech kapitolách zahrnuje celý věk církve a světa mezi Kristovými adventy. Od jeho narození až po žatvu ostrým srpem soud!

V. úhel pohledu Zj 15,16 – 2 kapitoly

Sedm nádob pohrom.

Pátý oddíl je nejkratší ze všech sedmi. Je shrnut pouze ve dvou kapitolách Zjevení 15 a 16. Jan nejprve vidí sedm andělů s nádobami pohrom, ale také Boží lid, jenž zvítězil během všech věků. Ten stojí na skleněném ohněm jiskřícím moři a zpívá píseň Mojžíše a Beránkovu. Židé byli tělesně zachráněni překročením Rudého moře, aniž by se v něm „smočili". Moře však pohltilo pronásledující Egypťany. Moře symbolizuje hlučící národy. Podobně ti, kdo patří Ježíši Kristu, jsou zachráněni tak, že nepatří tomuto světu, procházejí mořem hlučících národů, aniž by se „smočili", jsou z temného moře národů přeneseni do Kristova podivuhodného světla. Tak jako židé prošli po suché zemi Boží mocí, tak i Boží lid jde po „suché" zemi ne svojí, ale Kristovou zásluhou na kříži, ke svému cíli. Vítězná církev (nyní zahrnuje i ty starozákonné svaté, kteří k ní byli po kříži přidáni) stojí na skleněném (průhledném) moři; je mimo moře, jež prochází ohnivým Božím hněvem.

• A uviděl jsem jakoby skleněné moře, smíšené s ohněm, a ty, kteří zvítězili nad tou šelmou a nad jejím obrazem, nad jejím znamením a nad číslem jejího jména, jak stojí na tom skleněném moři a mají Boží harfy. (Zjevení 15:2)

Podobně jako je Boží lid průběžně pečetěn na čele Boží pečetí (Ef 1:13, 4:30; Zj 7:3, 9:4b, aj.), což v tomto věku je víra v očistnou práci Ježíše Krista, tak lidé z „moře" jsou průběžně cejchováni na čele a pravé ruce znamením šelmy. Čelo symbolizuje mysl (ducha), pravá ruka skutky (Dt 11:8). Prosím, přečtěte si pozorně článek „Znamení na ruce", ZOD 80, str. 34.

Kniha Zjevení nám nezjevuje jen budoucí pohromy. Nádoby jsou vylévány během celého věku mezi oběma Kristovými příchody, podobně, jako sedm polnic zní po celou dobu „tisíciletého věku", tj. „tři a půl roku". Kdo odmítá varování polnic, je zničen nádobami Božího hněvu. I zde je Janovi dáno vidění druhého Kristova příchodu – konce tohoto věku. Šestá nádoba popisuje nečisté duchy. První je sám ďábel; druhá je šelma z moře, tedy národy, světové vlády a ekonomie; třetí jsou falešná náboženství (filozofie), šelma ze země:

• Tehdy jsem uviděl z úst draka, z úst šelmy a z úst falešného proroka vycházet tři nečisté duchy podobné žabám. Jsou to duchové démonů, kteří konají divy a vycházejí ke králům země a celého světa, aby je shromáždili k bitvě [Armageddonu] toho velikého dne Všemohoucího Boha. (Zjevení 16:13-14)

Sedmý anděl již znamená naprostou zkázu národů, prohraný Armageddon, zkázu nábožensko-filozofických i ekonomických systémů světa. Hory představují království (Mi 6:1), ostrovy pronárody v moři (Sf 2:11).

• Tehdy zmizely všechny ostrovy a hory se nedaly najít. (Zj 16:20)

VI. úhel pohledu Zj 17,18,19 – 3 kapitoly:

Babylón, jeho pád, vítězství Krista nad Antikristem.

Tyto další tři kapitoly opět popisuji celý věk církve mezi oběma příchody Pána Ježíše Krista. Hlavním tématem je Babylón, jeho pád a vítězství Ježíše Krista nad touto svůdnicí, nevěstkou světa. Co Babylón představuje? Jan vidí nevěstku usazenou nad vodami, tj. sedící na první nachové šelmě z moře, sedící na národech a jejich říších:

• … „Pojď se mnou, ukážu ti soud nad velikou nevěstkou, usazenou nad vodami, se kterou se spustili králové světa a vínem jejího smilství se opíjeli obyvatelé země." Anděl mě odvedl ve vytržení ducha na poušť. Tu jsem spatřil ženu sedící na dravé šelmě nachové barvy, plné rouhavých jmen, o sedmi hlavách a deseti rozích. Ta žena byla oděna purpurem a šarlatem a ozdobena zlatem, drahokamy a perlami; v ruce držela zlatý pohár, plný ohavností a nečistoty svého smilství, a na čele měla napsáno jméno – je v něm tajemství: „Babylón veliký, Matka všeho smilstva a všech ohavností na zemi." Viděl jsem tu ženu, zpitou krví svatých a krví Ježíšových svědků. Velice jsem užasl, když jsem ji viděl. (Zjevení 17:1b-6)

Mysl nevěstky – to co má napsáno na čele, její filozofie, její mravní systém, její náboženství je ohavnost, nečistota a smilství. Tato nevěstka představuje Babylón (Zj 17:5,18; 19:2-3). Podívejme se na symboliku tohoto obrazu. Určitě symbolizuje to, co přitahuje, okouzluje, pokouší, láká, vábí, svádí – jednoduše vše, co lidi odvádí od Boha.

Tato prostitutka „je" světské město, totiž Babylón. To překypovalo bláznivou rozkoší, zábavou, uspokojením smyslů, dobrými pocity, oblíbenými kratochvílemi, nadutostí, domýšlivostí a drzostí. Babylón byl pohanským střediskem neřesti a svodu. Babylónské myšlení se usídlilo a rozpíná se v každém odvětví průmyslu, obchodu, umění, kultury atd. (Zj 18:11-16) tak, aby odlákalo i věřícího člověka od Boha. Babylón je touha po luxusu, neřesti a kouzlu světa. Babylón je ztělesnění žádostivosti, která uspokojuje všech pět smyslů – zrak, sluch, hmat, čich a chuť – to je podstata lidské smyslnosti bez Boha. Žebříček těchto „hodnot" obsahuje věci nejen zlé, ale i ty, které se stávají zlými až tehdy, když přestanou být vnímány jako prostředky radosti, ale stanou se „radostí" samotnou, totiž účelem a smyslem bytí. Do této skupiny může patřit i rodina (Mt 10:37), umění, sport, zábava, atd. Babylón je sláva polní trávy.

Babylón tedy symbolizuje světskou minulost, přítomnost a budoucnost. Babylón se pne nejen mezi oběma Kristovými příchody, ale byl zde dávno před jeho prvním adventem. Boží lid je neustále napomínán:

• A slyšel jsem jiný hlas z nebe: „Vyjdi, lide můj, z toho města, nemějte účast na jeho hříších, aby vás nestihly jeho pohromy…" (Zjevení 18:4)

Všimněme si jezdeckého svazku mezi nevěstkou (svod) a šelmou (říše světa). Svět je zpit z jejího zlatého poháru rozkoší a současně jeho říše jsou centrem bezbožné a protikřesťanské kultury. Všechno světské smilství a rozkoš smyslů, jak bylo vymezeno výše, úzce spolupracuje proti Kristovu tělu. Věrná Beránkova nevěsta, jež je nesena svým Spasitelem Ježíšem Kristem, jenž ji živí svým tělem a napájí svojí krví (J 6: 54,56), vždy byla, je a bude pronásledována světským systémem, nachovou šelmou z moře (vod), jež je otrokem babylónské nevěstky do té míry, že ji nese jako koník jezdce. Svět je otrokem smyslné rozkoše konzumu, jímž zlatý pohár nevěstky přetéká. Svět se bude opíjet z jejího poháru až do doby, kdy zjistí, při druhém příchodu Krista, že pil z číše prostitutky světa a ne z Kristova poháru radosti, jenž je naplněn jeho krví, tj. novou smlouvou milosti. Svět proto pojme nevěstku v nenávist, to už ale bude pozdě:

• A těch deset rohů, které jsi viděl na šelmě, začne nenávidět tu nevěstku a způsobí, že bude zpustošená a nahá, a budou jíst její tělo a spálí ji ohněm. (Zjevení 17:16)

I Jidáš, jenž pil ze zlatého poháru nevěstky svého boha mamonu, nakonec pochopil, ale bylo už pozdě:

• A když Jidáš, jeho zrádce, uviděl, že Ježíš byl odsouzen, litoval toho a vrátil těch třicet stříbrných vrchním kněžím a starším. Řekl jim: „Zhřešil jsem! Zradil jsem nevinnou krev!" Oni však odpověděli: „Co je nám do toho? Hleď si toho sám!" Zahodil tedy ty stříbrné v chrámu a šel pryč. A když odešel, oběsil se. (Matouš 27:3-5)

Hříšné rozkoše nakonec vždy zklamou! Babylón, po němž dychtí svět, bude navěky zničen:

• Vesel se nad tím městem, nebe i svatí apoštolové a proroci; neboť Bůh je odsoudil za to, jak odsuzovalo vás. Tehdy jeden silný anděl zvedl balvan veliký jako mlýnský kámen a hodil ho do moře [do národů] se slovy: „Tak prudce bude svržen Babylón, to veliké město, a už nikdy nebude nalezen…" (Zjevení 18:20-21)

Ke konci tohoto oddílu Jan popisuje svatbu těch, kteří nesmilnili s babylónskou nevěstkou, ale byli věrni jako pravá nevěsta svému ženichovi Ježíši Kristu:

• „ …Radujme se, jásejme a vzdejme mu slávu, neboť nadešla svatba Beránkova a jeho manželka se připravila, a bylo jí dáno, aby si oblékla zářivě čistý kment." (A ten kment jsou spravedlivé činy svatých.) (Zjevení 19:7-8)

Tento oddíl třech kapitol opět končí vítězným příchodem Pána Ježíše Krista, jeho soudem, čímž přirozeně uzavírá záběr 6. kamery, 6. úhel pohledu, jenž obsáhl celý věk církve:

• A uviděl jsem otevřené nebe, a hle, bílý kůň, a ten, který na něm seděl, se jmenoval Věrný a Pravý, a ten spravedlivě soudí i bojuje. (Zjevení 19:11)

Zde končí 6. postupná souběžnost, progresivní paralela, která nám odhalila další jev historie mezi oběma Kristovými příchody, odhalila nám Babylón, na sebe upřené uspokojování smyslů konzumem a jeho pád.

VII. úhel pohledu Zj 20,21,22 3 kapitoly:

Spoutání Satana na „1000" let, Armageddon, nové nebe a nová země.

Poslední oddíl se opět vrací k počátkům církve, tj. příchodu Krista a spoutání satana. Končí Kristovým vítězstvím, novým nebem a novou zemí. Znovu, v těchto posledních 3 kapitolách procházíme celým věkem církve, protože vznik církve byl, mimo jiné, podmíněn svržením satana z nebe a jeho spoutáním, což vykonal Pán Ježíš Kristus svojí smrtí na kříži za hříchy svého lidu a usednutím na trůn Božího království. Účel současného satanova svázání tedy byl, je a bude, aby brány pekel nepřemohly ty (Mt 16:18), kteří jsou od založení světa zapsáni v knize života a mají občanství v nebesích. Během „tisíciletého" věku církve vládne Kristus a satan je svázán v bezedné propasti. Proto je skutečný Boží lid satanem nepřemožitelný! Satan ale zůstává dále vládce těch, kdo se vzpírají Bohu (Ef 2:2). Pro doplnění vřele doporučuji články „Tisícileté království" ZOD 78, str. 3; a „Proč je satan nyní svázán?" ZOD 80, str. 34.

Podívejme se nyní na pozoruhodné časové souběžnosti v kapitolách 11-14 a kapitole 20. Není možné, aby kapitoly 11,12,13,14 a 20 popisovaly časově posloupné proroctví. I zde se děj opakuje, ale vždy z jiného úhlu pohledu. To je progresivní paralelismus.

Svržení a spoutání satana: Zj 12: 5-12 – Ve spojení s narozením, ukřižováním, nanebevzetím a korunovací Pána Ježíše Krista vidíme dvě časově souběžné události: (1) spasení Božího lidu a (2) svržení satana a jeho andělů z nebe na zem:

• A uslyšel jsem mocný hlas, jak v nebi říká: „Nyní nastalo spasení, moc i království našeho Boha a vláda jeho Krista; neboť byl svržen žalobce našich bratrů, jenž na ně dnem i nocí žaloval před obličejem našeho Boha…" (Zjevení 12:10)

Jednou z podmínek spasení je ustanovení věčného Božího království. Aby však mohlo být království ustanoveno, musel být nejprve z nebe svržen satan se svými anděly. Porovnejte též s Iz 14:12; L 10:17-19; J 12:31-32.

Ve Zj 20:1-3 vidíme nápadnou souběžnost se Zj 12:5-12. Čteme, že satan byl svázán a vhozen do propasti na „1000" let, což je dlouhý věk církve. Vidíme, že Satanova moc nad národy je omezena a proto může církev, Kristovo tělo, dobývat svět evangeliem.

Věk církve: Zj 11:2-6; 12:14 – je popis dlouhého věku církve, jež je reprezentována dvěma svědky. Uvnitř chrámu je přesný počet Božích vyvolených (církev) a vně chrámu jsou pohané (šelmy z moře a země), kteří pronásledují svaté Boží město (lid) mezi dvěma Kristovými příchody, což opět představuje 42 měsíců nebo 1260 dnů nebo tři a půl roků, nebo 1000 let. Církev ze židů a pohanů je rovněž reprezentována obrazem ženy, jež uprchla na duchovní poušť, protože ji satan, po svém svržení na zem, pronásleduje. Ta je ale před ním chráněna a udržována při životě evangeliem po dobu tří a půl let, což zase odpovídá věku církve (Zj 12:14). Ve Zj 20:1-3 vidíme nápadnou souběžnost s tím, co bylo právě řečeno. Satan je spoután na „1000" let, tedy zase na celý věk církve, na věk hlásání Kristova evangelia. Satan nemůže klamat národy v tom smyslu, aby jim nezazářil Kristus. Církev je stále pronásledována, ale chráněna tak, aby jako celek nepodlehla, zatímco duše zemřelých spasených kralují s Kristem na nebesích (Zj 20:4-6).

Armageddon: Zj 11:7; 13:7 – Zde jsme seznámeni s krátkým obdobím těsně před druhým příchodem Pána, kdy satan bude z propasti propuštěn na krátkou dobu a jeho pronásledování církve dostoupí vrcholu. Bude se zdát, že církev je nadobro mrtvá, ale bude zachráněná Beránkem:

• Ale když dokončí své svědectví [dva svědci, tj. církev], povede proti nim ta šelma vystupující z propasti válku a zvítězí nad nimi a zabije je. (Zjevení 11:7) … Ale po třech a půl dnech do nich vstoupil duch života od Boha a postavili se na nohy a na ty, kteří je pozorovali, padla veliká bázeň (Zjevení 11:11).
• A bylo jí dáno [šelmě], aby vedla válku proti svatým a aby nad nimi zvítězila. Dostala moc nad každým kmenem, národem, jazykem i rasou; (Zjevení 13:7)

Ve Zj 20:7 je opět nápadná souběžnost, tj. paralela se Zj 11:7; 13:7:

• A až se těch tisíc let naplní, bude satan propuštěn ze svého žaláře. A vyjde, aby svedl národy, které jsou ve čtyřech koutech země, Goga a Magoga, aby je shromáždil k boji. A jejich množství bude jako písku v moři. A když vystoupili na šířku země, obklíčili ležení svatých i to milované město [Boží lid], ale z nebe sestoupil oheň od Boha a pohltil je. (Zjevení 20:7-9)

Vítězství Krista: Zj 11:17-18; 14:14 – Pán Ježíš Kristus přichází podruhé na konci věku pozemské církve, aby soudil národy. Ve Zj 20:11 znovu vidíme nápadnou souběžnost, paralelu, se Zj 11: 17-18; 14:14.

• Tehdy jsem uviděl veliký bílý trůn a Toho, kdo na něm seděl, před jehož tváří zmizela země i nebe a nebylo pro ně nalezeno místo. (Zj 20:11)

Nové nebe a nová země: Toto je závěr knihy Zjevení. Bůh tvoří vše nové. Stvořil nového člověka – církev, stvoří mu ve vzkříšení nové tělo. Hřích bude vymazán, proto všechny následky hříchu budou vymazány s ním. Tak jako oživil duchovně a oživí i tělesně svůj lid, tak oživí celý vesmír a to, co je v něm:

• Potom jsem uviděl nové nebe a novou zemi. Neboť první nebe a první země pominuly a moře již nebylo. A já Jan jsem uviděl to svaté město, Nový Jeruzalém, jak sestupuje od Boha z nebe, připravený jako nevěsta okrášlená pro svého muže. A uslyšel jsem mocný hlas z nebe, který říkal: „Hle, Boží stánek s lidmi: bude bydlet s nimi a oni budou jeho lid a Bůh sám bude s nimi a bude jejich Bohem …" (Zj 21:1)

To je vyvrcholení druhého Kristova adventu. V tomto závěrečném oddílu jsme znovu prošli celý věk církve.

Závěr:

Kniha Zjevení střízlivě popisuje historii Kristova těla a světa, jenž je obklopuje. Zjevení Ježíše Krista Janovi není žádná „senzace" konce tohoto světového pořádku, jenž je tak často opředený lidskou fantasií. Je to požehnání, které patří všem, kdo Boží slovo milují a studují. Neobáváme se blízkého konce světa, ale čerpáme naději z obou příchodů Pána Ježíše Krista:

• Blaze tomu, kdo [dnes] čte, i těm, kteří slyší slova tohoto proroctví a zachovávají to, co je v něm napsáno; neboť čas je blízko. (Zj 1:3)

AMEN

– pst –